Tehdy se vynořila premisa go out of area or out of business: buď nasadit síly mimo původní areál, nebo to de facto zabalit.
V oné debatě zvítězila první varianta a NATO působilo leckde: v Bosně, Kosovu, Afghánistánu, Libyi… Sýrie je v těchto úvahách kapitolou zatím poslední, ale i nejsložitější. Vždyť Turecko je aktérem války v Sýrii i členem NATO. Měli teď ministři obrany aliance pilovat společný závěr, nebo postavit tureckého kolegu na pranýř? Zároveň turecký postup v Sýrii ozřejmil toto: po osmi letech krveprolití ztrácejí prioritu jednotlivé problémy (ochrana té či oné menšiny), ale sílí potřeba najít nějaké dlouhodobé uspořádání v oblasti.
A zde jsme u skuhrání na Západ zmíněného úvodem. To už za nás udělali jiní, třeba německá média s titulky typu Západ kapituloval, Je pozdě, vítězem je Putin a výčtem vítězů i poražených turecko-ruské dohody (vítězové – Rusko, Asad, Írán, Erdogan, Islámský stát; poražení – Kurdové, USA, EU). Na tom všem dost je. Ale nelze pominout, že ti, co na USA a jejich roli v NATO nejvíce nadávají, sami nemají alternativní plány ani vůli k účinnému zásahu. A neměli je ani před osmi lety, když se s vývojem v Sýrii ještě dalo něco dělat.
Ať už se budou deklarace NATO vykládat jakkoliv, vychází z nich toto. Sýrie není bojištěm, na kterém by se aliance chtěla angažovat, ba nechce tam ani moc krotit Turecko. Donald Trump ztělesňuje všechny možné špatné vlastnosti, narcismus i chaos. Je schopen během pár dnů nejprve vyhrožovat Turecku zničením jeho ekonomiky a pak sankce odvolat. Ale stojí si za tím, k čemu nakročil už Obama: že NATO zkrotí své ambice a bude hájit areál svých členů.
