Jak přežít informační válku

komentář

Jak přežít informační válkukomentář 2
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Mediální negramotnost je v Česku značně rozšířená (podobně jako v jiných zemích), lidé většinou (64 procent) nevědí, jakým médiím mohou důvěřovat ani jak rozpoznat důvěryhodnou zprávu (63 procent). Vyplývá to z nedávného průzkumu agentury STEM, o němž tento týden informovaly například Hospodářské noviny. Nijak zvlášť překvapivé zjištění. I tak ale znepokojivé, v době průběžného informačního náletu je snadné publikum dezorientovat, nebo rovnou zmanipulovat, což nakonec může mít i vážné politické důsledky. Idea boje proti dezinformacím a prosazování mediální gramotnosti zároveň části publika připadá dost podezřelá – vidí v ní ideologické krytí pro nějakou formu cenzury, určování jediného správného názoru a tak dále a tak podobně. Navíc stejně jako hranice mezi důvěryhodnou a nedůvěryhodnou informací je rozmlžená i hranice mezi médii a publikem, těmi, kdo informace šíří, a lidmi, kteří je přijímají. Prakticky každý, kdo má účet na nějaké sociální síti, je zároveň obojím, něco si někde přečte a pošle to dál. Je to zapeklité, co si budem povídat...

Přesto si troufnu zformulovat pár ideologicky nezatížených tipů, jejichž naplnění by mohlo ten informační zmatek malinko zpřehlednit. Nejdřív ten nejobecnější, dalo by se říct truismus: nikdo nemusí vědět všechno, mít názor na všechno, je úplně v pořádku k tématům, která se třeba na síti řeší, nic neříkat a nemít na ně názor, prostě proto, že o nich člověk vůbec nic neví. Takových je taky většina. Předstírat opak, vědění, je vysilující, k ničemu dobrému to nevede a sežere to spoustu času.

Foto:

echo

Pak bych měl jeden důležitý praktický návrh, jsem si ale velmi dobře vědom toho, že je v současné atmosféře nenaplnitelný. Nikdo by neměl sdílet texty, které nečetl, z nichž zná jenom titulek. Titulky byly zavádějící vždycky, dnes se tak však děje ve skutečně krajní míře, o existenci bojující média se snaží přitáhnout pozornost za každou cenu, tvrzení v titulku je často velmi vzdálené od vyznění textu. Kdo z článku četl jen titulek, nečetl ho vůbec a o jeho obsahu neví nic, nemá na co si udělat názor. Kdo na sociálních sítích šíří texty, z nichž četl jenom titulek (nebo se k nim vyjadřuje nějakým jiným způsobem), je součástí problému. Až takhle je to jednoduché, ale naději ve změnu hledám vskutku těžko.

Když už si jeden najde čas, aby si přečetl i text pod titulkem, měl by se nejdřív podívat na datum; je až zarážející, jak často jsou lidé schopni prezentovat pár roků staré zprávy jako cosi aktuálního. Pokud ta zpráva tvrdí něco hodně neobvyklého, nebo rovnou odhaluje nějaké tajemství, je dobré zkusit si po přečtení položit otázku, odkud a jak její autor ví, co v ní tvrdí. Pokud se na ni odpovědět nedá nebo je ta odpověď hodně mlhavá, nemá cenu se sdělením textu dál zabývat. Pečlivější čtenář se (u článků, na něž narazil přes sociální sítě) může taky podívat na homepage serveru, z nějž zpráva pochází. Může si tam udělat obrázek o jeho serióznosti (nemálo čtenářů je schopno šířit jako vážně míněné zprávy texty z humoristických serverů), třeba i díky tomu, že tam narazí na zprávu o tématu, o němž sám něco ví. Jistě, každý nemá dost času na to, aby si na vlastní pěst ověřoval informace, to ověřování může ale dnes být docela rychlé.

Nakonec to nejdůležitější: na dezinformace, manipulace a prosté pitomosti (nejčastější případ) dnes snadno naletí každý, často bez ohledu na vzdělání či generační příslušnost. Může za tím být iluze o vlastní odolnosti nebo taky pokřivené vnímání způsobu, jímž jsme zranitelní. Důvěřivé publikum neohrožují nejvíc výmysly „těch druhých“, protivníků v dnešních kulturních válkách. Nejsnáz člověk zbaští dezinformaci, která přichází z vlastního tábora, protože přináší sdělení, jemuž už je příjemce dopředu nakloněný věřit, odpovídá jeho vidění světa. Zatímco tvrzení, jež do něj nezapadají, vnímá s apriorní skepsí a třeba proti němu hledá i argumenty, nekriticky přijímá výmysly, které mu konvenují. V „informační válce“ každý nejsnáz podléhá palbě z vlastní strany.

Další texty komentátora Ondřeje Štindla najdete zde.

 

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit