Jsi zrádce socialismu, odsoudili ho svazáci. Do sametové revoluce zbývalo pár dnů

Napsal/a Post Bellum 9. listopadu 2019
FacebookTwitterPocketE-mail

Dne 9. listopadu 1989 hlasovali studenti čtvrtého ročníku gymnázia v Táboře na pokyn ředitele školy a třídní učitelky pro okamžité vyloučení nepřítomného studenta Ondřeje Tichého ze všech studentských organizací SSM. Tichý se totiž údajně dopustil nanejvýš zavrženíhodného činu: zradil socialismus, emigroval do západního Německa. Jeho vzpomínky jsou součástí Příběhů 20. století.

Studenti se báli, že by si mohli vykoledovat problémy u maturity a nemuseli by se dostat na vysoké školy. Pro vyloučení hlasovalo třicet studentů, jeden – nejlepší kamarád Ondřeje – se zdržel hlasování.

Asi za hodinu do třídy vstoupil nic netušící Ondřej, který zaspal. Den před tím se vrátil z dlouhé cesty od tety, která žila v Německu. Podle cestovní doložky se v západním Německu zdržel o šestnáct hodin déle. Mohla za to závada na autě, odešel chladič ve škodovce.


„Na základě líčení událostí 9. listopadu 1989 z táborského gymnázia, jak je popisuje Ondřej Tichý, se ozvali někteří jeho tehdejší spolužáci. V rozhovorech zpochybnili, že by se jakékoliv takové hlasování odehrálo. Spolužáci dále hájí třídní učitelku, která prý studentům všemožně pomáhala, vycházela vstříc a mnohokrát se jich prý při různých studentských malérech před ředitelem zastala. Naopak potvrzují, že ředitel školy, doc. dr. František Bílý, představoval typického ideologického soudruha té doby. Ondřej Tichý přímo při hlasování – jak je z kontextu příběhu zřejmé – nebyl. Jak to 9. listopadu 1989 vypadalo ve třídě, věděl jen zprostředkovaně od svého kamaráda. Ředitel školy však ještě ten den, kdy mu oznamoval podmínečné popuštění, prý odkazoval na kolektivní rozhodnutí jeho spolužáků. To Ondřeje Tichého utvrdilo v tom, že to tak nejspíš skutečně proběhlo a takto si popisované události také zapamatoval.“ Mikuláš Kroupa, Paměť národa (níže pod článkem též vyjádření šestice spolužáků p. Tichého, a také dopis Ondřeje Tichého, na základě toho jsme též pozměnili původní titulek a perex, pozn. red.).


Systém starých směšných mužů

Dnes sedmačtyřicetiletý důstojník české armády Ondřej Tichý, otec pěti dětí, vzpomíná na tento čelní náraz s režimem jako na jednu z mnoha dramatických událostí listopadu 1989.

Ondřej Tichý po návratu ze SRN 8.11.1989 (Foto: Post Bellum)

Se spolužáky nad tím dávno mávli rukou, mnozí se mu omluvili. Pro Ondřeje to tenkrát málem nedopadlo dobře. Ještě ten den si ho zavolal do kanceláře rozlíceny ředitel, místní komunistický funkcionář, jistý docent Bílý a oznámil mu, že podává navrhl na Ondřejovo vyloučení z gymnázia.

Vidina maturity, studia na vysoké škole – to vše bylo rázem pryč: „On to tak zvláštně balil, jako to dělají lidé, kteří si rádi hrají se svou mocí,“ líčí Tichý ředitelovo jednání:

„Neoznámil mi žádné další kroky, co bude následovat. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tam je takové to vyčkávací období, jestli náhodou mu nezavolá nějaký vyšší komunistický zvíře a neřekne: ‚Hele, tady toho mladýho nech vystudovat.‘“

Nikdo ovšem nezavolal, nebylo třeba. Komunistický režim se do týdne pod obrovským náporem veřejnosti zhroutil.

Ondřeji Tichému tenkrát došlo, jak je systém, ve kterém žije, směšný: „Byl to systém starých mužů, kteří se snaží požívat výhody svých funkcí, a prázdnými – vůbec ne kouzelnými – zaklínadly vytváří zvláštní společenskou magii, která ohýbá lidem páteř,“ říká dnes.

Co říkáš na Hvězdné války?

Ondřej Tichý se narodil v roce 1972, vyrůstal v Táboře na sídlišti: „Moje dětství bylo úchvatné. Diky tomu, že rodiče byli celoživotní studenti, byl jsem obklopen doma knížkami. Na sídlišti jsem měl mnoho vrstevníků, se kterými jsem objevoval, co bylo za humny. Stačilo přejít chodník a ocitli jsme se v přírodě.

Maminku Kateřinu, učitelku českého jazyka a výtvarné výchovy, líčí Ondřej jako laskavou a svobodomyslnou ženu, která se neváhala postavit před tanky v roce 1968 a bránit jim vlastním tělem, aby nemohly vjet do Tábora.

„Hlídka ji pak pod zbraněmi dovedla do Tábora a poslala pryč. A ty tanky do Tábora přijely,“ vypráví Tichý.

Dodává, že až později si uvědomil, že pod tíhou mateřství a odpovědnosti, aby se její děti dostaly na školy, toto sympatické rebelství skryla.

Tatínka Ladislava Tichého si v paměti uchovává jako člověka se smyslem pro spravedlnost. Působí to překvapivě, přestože jeho otec sloužil jako vyšetřovatel VKR – vojenské kontrarozvědky, vojenské obdoby StB. Jeho syn těžko mohl tušit, co přesně jeho otec dělá, koho pronásleduje.

Kolem roku 1984, si ho otec pozval do pokoje, kde stála promítačka a z prostěradla udělané plátno: „A táta mi říká: ‚Dneska se podíváme na Hvězdné války. Je to slavnej film a já bych potřeboval od tebe vědět, co na ten film říkáš.‘“

Vojenský policista, který nejspíš během nějaké domovní prohlídky zabavil kotouč s tímto režimem zapovězeným filmem, chtěl nejspíš synovi tímto ukázat, že i on si nemyslí, že mají být takové filmy zakázané. Když společně dokoukali, otec se obrátil na syna:

„Viděl jsi v tom snímku něco, proč by se na něj nemohli lidi v týhle zemi dívat?!“ Ondřej mu pochopitelně – v televizi ani kinech podobné hollywoodské filmy neběžely, odpověděl, že mu přišel velkolepý, o boji dobra se zlem: „Bylo vidět, že chce říct, že kvůli tomuto nebude nikdo trestně stíhaný,“ vypráví Ondřej Tichý. Jeho otec dnes už nežije.

Tati, proč tady máš tu pistoli?!

Koncem listopadu 1989, v situaci, kdy se z vedení Československé lidové armády se stále ještě ozývaly hlasy, že by armáda měla zasáhnout proti antikomunistům, přišel sedmnáctiletý Ondřej Tichý z města domů. Celý den až do noci vylepoval letáky, mluvil s lidmi, sbíral informace a domů se vrátil až po půlnoci.

Jeho otec, voják z povolání, seděl zhroucený u stolu se svou služební pistolí: „Podle lógru ve sklenici jsem viděl, že tam zažil svých pár těžších hodin osamoceného rozjímání,“ vypráví.

„Říkám: ‚Tati, proč tady máš tu pistoli?!‘ On na to: ‚Neboj, nic, z čeho by sis měl dělat vrásky. Ale přemýšlel jsem o tom, jak bych se zachoval, kdybych dostal rozkaz, že se musím zúčastnit akce na potlačení demonstrace. Přemýšlím, co bych udělal. Jak bych zareagoval, kdybych najednou stál na jiné straně barikády, než stojíš ty,‘“ vypráví Tichý.

Dodává, že má pochopení pro vojáky, kteří složili vojenskou přísahu – sám ji má za sebou.

Když se Tichý ohlíží za událostmi starými třicet let, nazývá sametovou revoluci požehnáním. Ve svobodné době nemusel podle svých slov nikdy ohnout páteř, nikdy nemusel jít sám proti sobě.

Za to, že se „nebojí konfrontace s ničím zlým“, prý vděčí svým rodičům. „Jestli pro to někde hledat vysvětlení, tak já osobně to cítím v té velkoleposti mých rodičů, kteří – i když vlastně nemohli jít tou dobou úplně rovně a museli jít trošku bokem – tak tohle mi dokázali dát: nějaký smysl pro to, co je dobré, a co je špatné. To je dar od nich,” uzavírá armádní důstojník Ondřej Tichý.


Vyjádření bývalých spolužáků Ondřeje Tichého:

Jakožto bývalí spolužáci pana Ondřeje Tichého (táborské gymnázium – IV.B) prohlašujeme, že v publikovaném článku autorů Mikuláše Kroupy, Květy Dvořáčkové a Kristýny Himmerové, který nese název „Pro spolužáky se stal zrádcem socialismu. Život mu zachránila revoluce“, byly uvedeny nepravdivé informace.

Jedná se o uvedené hlasování o vyloučení spolužáka O.T. ze všech studentských organizací. Žádné hlasování popisované v článku nikdy neproběhlo. Autor článku se ani nezabývá faktem, o jaké studentské organizace mělo jít, když jedinou studentskou organizací (logicky v dané době) bylo SSM. Což je však v této chvíli nepodstatné, stejně jako fakt, že činnost třídní organizace SSM byla v té době již víceméně formální, schůzka 1x za měsíc o velké přestávce nebo 10 minut ráno před zvoněním, v podstatě lze zkonstatovat, že se celá činnost „smrskla“ do placení povinných příspěvků, neboť většina třídy měla celé SSM a celý socialismus, jak to říci slušně…

Skutečností však zůstává, že student O.T. byl nejen řadovým členem SSM, ale byl i v celoškolském výboru SSM. Jak se navíc dozvídáme z článku, student O.T. byl synem vyšetřovatele komunistické vojenské kontrarozvědky. I vzhledem k tomu je „hlasování“ popsané v článku jen těžko představitelné. K informaci o „emigraci“ O.T. pak závěrem dodáváme, že většina spolužáků se dozvídá o jeho údajném výletu k tetě do NSR až z publikovaného článku.

V návaznosti na toto prohlášení žádáme autora článku o zodpovězení níže položených
otázek: 1) Byl osloven některý ze spolužáků O.T. k vyjádření, byla oslovena třídní učitelka O.T. k vyjádření?
2) Obdržel autor článku souhlas se zveřejněním fotografie třídní učitelky?

Tomáš Novotný, Tomáš Mráček, Ivana Mráčková, Jan Krákora, David Bor


Ondřej Tichý zaslal redakci omluvný dopis a vysvětlení ke svému svědectví:

„Tu vzpomínku, kterou popisuji v příspěvku, jsem měl v této podobě uzavřenou a vyrovnanou třicet let. Jsem rád, že někteří bývalí spolužáci na vzpomínku zareagovali a já se mohu touto cestou omluvit těm, kterým ta vzpomínka křivdí, u hlasování nebyli nebo se jich dotkla jinak.

Kromě prvního dne, o kterém hovořím, jsem se během následujících 14 dnů po mém pozdním návratu ze západního Německa s frázemi „třídní kolektiv odsoudil“ a „místní organizace SSM odhlasovala“ včetně výsledků hlasování setkal ještě několikrát u bývalého ředitele, zástupce a některých profesorů. Ředitel měl dokonce zápisy o vyjádření třídního kolektivu a o hlasování místní SSM k mému případu položené na stole pokaždé, když si mě do ředitelny zavolal.

Pár spolužáků se u mě během těch dní zastavilo s omluvou, že kvůli svojí budoucnosti odsoudili mou emigraci, protože mysleli, že už mně to neublíží, když jsem prý zůstal v Německu. Samozřejmě, že pokud se nehlasovalo v celé třídě, ale jen mezi skalními svazáky nebo ad hoc svolanými zástupci třídních výborů, mohou být vzpomínky na ty dny různé.

Chci se omluvit všem bývalým spolužákům i profesorům, kteří s tehdejší mašinerií neměli nic společného, za to, že jsem je zranil mojí nevědomě nepřesnou vzpomínkou. A za příležitost osvěžit pravdu v událostech starých třicet let děkuji.“


Autoři textu Mikuláš Kroupa, Květa Dvořáčková a Kristýna Himmerová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)