Milouš Jakeš vypadal jako hloupý venkovský strýc, jenž v sobě soustředil snad všechny špatné vlastnosti české povahy. Druhý do party, Miroslav Štěpán, vykazoval všechny znaky bezcitného mafiána, nerozpakujícího se udělat cokoliv, co mu přinese prospěch. Tito dva muži figurovali na vrcholu mocenské pyramidy Československa před třiceti lety. Dost toho měli všichni, ale zoufalý pocit bezmocnosti svíral celou zemi a nedával jí sebemenší šanci na procitnutí ze čtyřicetiletého zlého snu. Až do pátku 17. listopadu.
Ten večer se otevřenými okny nemocnice neslo až k nám skandování davu z Albertova. Právě jsem sloužil jednu ze svých prvních nočních služeb v životě. V sobotu mě střídal kolega a vyprávěl, jak před policajty utíkal z Národní třídy. K mému překvapení se v pondělí tvářili všichni starší lékaři kliniky, jako kdyby se nic nestalo. Když jsem se z pozice toho nejmladšího nahlas zeptal, proč se nemluví o demonstraci na Národní třídě a mrtvém studentovi (jak jsme si nesprávně mysleli), dívala se většina z nich do země a při odchodu z kanceláře šéfa, kde se tehdy konalo ranní hlášení, po sobě jen významně pokukovali. Odpoledne se už konala první velká demonstrace na Václavském náměstí, z něhož jsme šli zvonit klíči před budovu Československého rozhlasu a pak zase zpátky na Václavák. Byly to krystalicky čisté hodiny naprosté euforie. Nic lepšího už později nenastalo.
Každý další den jsme se spolu se statisíci lidí scházeli na Václavském náměstí, kde z balkonu řečnily některé zavedené celebrity i osobnosti, jejichž hlasy mi byly povědomé z vysílání Svobodné Evropy. Vše se měnilo před očima a Češi i Moravané zpravidla ukazovali to lepší, co v nich bylo. Jen málokdo to horší. Razítko změně dala demonstrace na Letenské pláni a rychlé instalování Václava Havla do funkce prezidenta republiky.
O rok později již na ranním hlášení ti, kteří před dvanácti měsíci klopili zrak, zpívali státní hymnu a po třiceti letech dokonce někteří z někdejších kontrarevolucionářů řídí naši zem z nejrůznějších funkcí. Étos žádné revoluce nevydrží věčně a postupně se prosadí síla technologů moci instinktivně vyhledávajících pomoc jeden druhého. Tento typ lidí se prosazuje v každé době, zemi i režimu, a proto nesouhlasím s řečmi o "ukradené revoluci".
Podle jednoho z posledních průzkumů si třetina našich občanů myslí, že před Listopadem bývalo lépe. Všem těmto lidem bych přál prožít jeden den s někdejšími Miloušem a Mírou, zmíněnými na začátku tohoto textu. Nevěřím, že by si podobný marasmus a nesvobodu mohl někdo opravdu přát.
