Amnestie: osudy tří rodin, proplétající se na pozadí vězeňské vzpoury v Leopoldově [recenze filmu]

Krátce po svém zvolení do úřadu československého prezidenta vyhlásil v lednu roku 1990 Václav Havel rozsáhlou amnestii, kterou byly prominuty odsouzeným tresty, uložené za minulého komunistického režimu. Amnestie se týkala zhruba 23 tisíc osob (na území České republiky 15 tisíc) z celkem 31 tisíc uvězněných.

Vzpoura ve věznici v Leopoldově

Šlo o symbolické gesto, jímž dal bývalý politický vězeň Václav Havel i odsouzeným šanci začít žít v nových svobodných poměrech bez zátěže jejich minulosti. Šlo zároveň o rozhodnutí, které je dodnes některými vnímáno jako kontroverzní, z pohledu toho, že mnozí z propuštěných zločinců dál pokračovali v páchání trestné činnosti.

Prezidentská amnestie vyvolala i dosud největší vězeňskou vzpouru na území bývalého Československa. Netýkala se totiž pachatelů těžkých zločinů. Těm se to nelíbilo, cítili se ukřivděni, a proto se v nejstarší věznici na Slovensku vzbouřili. 15. března 1990 došlo v Leopoldově k masové vzpouře vězňů, na které se nevztahovaly amnestie prezidenta Havla.

217 vězňů nejprve vyhlásilo protestní hladovku a následně vytlačilo dozorce z ubytovacích prostor vězeňských objektů. Brzy se počet bouřících rozrostl a věznice byla trestanci obsazena. Vůdce vzpoury se prohlásil ředitelem věznice. 150 vězňů, kteří se vzpoury odmítli účastnit, bylo drženo jako rukojmí. Začalo rabování a ničení věznice. Bezpečnostní složky v této době vyčkávaly.

Teprve 28. března bylo rozhodnuto o rychlém vyřešení této situace. Skoro dva tisíce příslušníků policie, armády, pohraničníků a jednotek rychlého nasazení tak provedlo zásah, při něm bylo použito i šest obrněných transportérů, jeden lehký a čtyři těžké vrtulníky. Po dvou a půl hodinách byla věznice obsazena bezpečnostními složkami.

Efektní videoklipová estetika

Tolik fakta. K událostem vzpoury v Leopoldově se nyní vrací slovenský režisér, grafický designér a art director Jonáš Karásek (1976). Ten proslul jako tvůrce desítek oceňovaných reklam pro světové značky jako RedBull, Johnnie Walker nebo Alfa Romeo, kterým propůjčil svůj osobitý styl, založený na přitažlivém vizuálu a dynamickém filmovém střihu.

Před šesti lety celovečerně debutoval filmem Kandidát. Šlo o satirický politický thriller, který vznikl podle předlohy autorské dvojice Maroš Hečko a Michal Havran Kandidát - Denníky z odpočúvania. Režisér v něm v příběhu ctižádostivého reklamního magnáta, který se vsadil, že udělá slovenského prezidenta z naprosto neznámého „kandidáta z lidu", reagoval se sžíravou nadsázkou na celospolečenskou „blbou náladu" i na voličskou frustraci z totální vyprázdněnosti politických idejí a ideálů v zemích bývalého Československa.

Klipově natočený a sestříhaný snímek, podkreslený pulzujícím dynamickým soundtrackem, nezapřel režisérovu zkušenost z tvorby reklamních kampaní, postavených na zkratce a efektní vizualitě. Ostatně jedním z témat filmu bylo, jak média a marketing ovlivňují nebo přímo vytváří politickou agendu.

Nervní atmosféra zlomové doby

Efektní vizuální a zvuková stylizace se stává výrazným znakem i Karáskova druhého celovečerního filmu. Ve scénách vzpoury vidíme, jak neklidná kamera Tomáše Juríčeka (Veni, vidi, vici, Backstage), který s režisérem spolupracoval už na Kandidátovi, spolu s dynamickým střihem, zesiluje vypjatou atmosféru ve věznici.

Vězeňské scény působí syrově a autenticky, jako tavící kotel, který bublá. Sílící rozbroje mezi vězni a nespokojenost s tím, že z Leopoldova jich po vyhlášení amnestie odešlo jen pár, vedou ke vzpouře, jíž vyprávění graduje. A zároveň se v ní uzavírají předchozí načrtnuté vztahové linie.

K autenticitě vězeňských scén přispívá i to, že se film točil v reálném prostředí Leopoldova, stejně jako ve věznici v Mladé Boleslavi. Točilo se i v Praze v Národním divadle nebo v bytě Václava Havla. Vzpoura ve věznici tvoří ale až poslední čtvrtinu 130 minutového filmu. Jejímu až hollywoodskému ztvárnění se zpomalenými a zrychlenými záběry a roztřesenou kamerou předchází nervní atmosféra zlomové doby přechodu z éry nesvobodné do té svobodné.

Kameraman tuto dobu před a po pádu komunistického režimu podzimních, zimních a brzce jarních měsíců roku 1989 a 1990 balí do šedavého filtru, který zvýrazňuje tu nesnesitelnost šedivého režimu, který už musí prasknout. K tomuto dojmu přispívá i výprava a kostýmy, které dobře evokují éru sklonku normalizační éry. Zmatek této doby vyjadřuje kamera i tím, že působí, že je v permanentním neklidu a postavy spolu s ní.

Autor, působící ve vězeňské službě

Neméně výrazná je i hudba. Tvůrcům se pro dokreslení tehdejší atmosféry podařilo získat práva na použití dvou písní kultovní britské kapely Depeche Mode. Konkrétně skladeb Somebody a To Have and to Hold. Obě tyto písně definují dobu osmdesátých let, na jejichž konci Depeche Mode jako první kapela z „kapitalistického Západu“ vystoupila v tehdejším socialistickém Československu. Stalo se to 11. března 1988.

Depeche Mode ale nejsou jediní, jejichž hudba ve filmu zazní. Amnestii doprovází do kin titulní píseň, jíž se stala nová verze Pasážové revolty od Karla Kryla. Se symfonickým orchestrem Slovenského rozhlasu ji nazpíval David Koller, Richard Műller a Viki Olejárová a její nadčasovost podtrhuje deziluzivní vyznění celého filmu.

Krylova jasnozřivost ohledně odhadu toho, kam se bude naše společnost po revoluci vyvíjet a jakými symptomy bude zatížená, má souvislost s tím, jak na dramatickou dobu po revoluci nahlížejí tvůrci filmu Amnestie. Scenáristé Maroš Hečko, Beáta Grünmannová a Marek Janičík vycházejí z knihy Radovana Dunaje Amnestia, ktorá rozpútala peklo (2015).

Radovan Dunaj, původně pedagog a psycholog, v literární tvorbě několikrát zužitkoval své zkušenosti z působení ve vězeňské službě. Jeho druhý román, který se stal předlohou k filmu Amnestie, je nejen detektivním thrillerem s politickým pozadím, ale svým způsobem i literaturou faktu z prostředí nejpřísněji střežené slovenské věznice.

V ní vládne zlo ve své nejbrutálnější podobě. Jeho původci jsou kromě vězňů také samotní bachaři, kteří se podílejí na všudypřítomných špinavých kšeftech a surových válkách vězeňských gangů. Je pouze otázkou času, kdy se takto výbušná směs promění v peklo. Jako rozbuška k jeho vypuknutí zapůsobí v přeplněné věznici prezidentská amnestie z ledna roku 1990.

Způsob rezistence vůči totalitnímu režimu

Vztahový thriller o manipulaci, zradě, lsti, ambicích a kostlivcích minulosti se ale začíná odvíjet už na sklonku éry komunismu, kdy rozvíjí příběhy tří manželských párů. Revoluce, amnestie a vzpoura v Leopoldově jako dějinné události se pak stávají urychlujícím katalyzátorem jejich vzájemných propletených vztahů a vazeb.

Ty tři páry reprezentují různý způsob rezistence vůči totalitnímu režimu. Kdo mu odolával a za cenu jakých obětí a kdo s ním naopak kooperoval a jaké z toho měl výhody. Je to tak film o obětech i vinících, o lidech statečných i těch, kteří se nechali zlomit ke spolupráci se Státní bezpečností.

Postavy nejsou napsány černobílé z hlediska toho, která z nich je zcela kladná nebo záporná, což přispívá k jejich nejednoznačnosti a tím zajímavosti, zároveň se ale kvůli tomuto pojetí nemůžeme s žádnou z nich plně identifikovat.

To byl ale tvůrčí záměr. Nahlédnout na dějinný zvrat, který si v těchto připomínáme a celou tu převratnou dobu méně idealisticky, vzpomínkově a více polemicky. A ukázat, jak na pozadí té ohromné euforie a pocitu národní jednoty už tehdy začal probíhat boj o moc. O to, jak získat nové pozice nebo si udržet ty staré z éry komunismu. Protože s idealisty, kteří tu revoluci rozpoutali, se vždy svezou i oportunisté, ochotní sloužit víceméně jakémukoliv režimu. Zvlášť když se ten nový režim buduje na základech toho odcházejícího.

Provázání tří rodin

Svět lidí šedé zóny i ten disidentský reprezentují tři rodiny. Rodina Čiernych, Kelemenových a Lupkových, když to vezmeme i věkově jak jsou odstupňované od nejstaršího páru po ten nejmladší. JUDr. Čierny (Marek Vašut) je křesťanský disident a vězeň svědomí, který si odpykává trest ve stejné věznici jako Drahomír Lupko (Juraj Bača), který sedí za krádež obrazů z vily komunistického funkcionáře.

Jeden z těchto vzácných obrazů, než jim ho komunisté zabavili, patřil rodině Miriam Kelemenové (Anna Geislerová), disidentky s tělesným handicapem, která má za manžela populárního herce Richarda (Marek Majeský). Ten svou ženu permanentně podvádí, mimo jiné i s maskérkou z televize Karin (Natália Germáni), manželkou Drahomíra, který se ve vězení ocitl, protože chtěl své ženě zajistit lepší život na západě, kam chtěli utéct.

Drahomír ve vězení naváže spojení s JUDr. Čiernym prostřednictvím zpráv, jež si posílají. Přispěje i k tomu, aby pro něj toto prostředí, plné vrahů, bylo snesitelnější. Karin svého muže ve vězení moc nenavštěvuje, o to bláznivěji je zamilovaná do Richarda, který se ale se svou ženou nikdy nerozvede. Je to právě ona, kdo si prostřednictvím něj plní své ambice v listopadových dnech roku 1989, kdy se Richard stává jednou z tváří Něžné revoluce na tehdejších náměstích.

Odsud se oba stěhují do Prahy, přichází amnestie prezidenta Havla, která se ale netýká Drahomíra, ač není žádný těžký zločinec. Miriam přitom od doktora Čierného ví, že právě on odcizil onen obraz, aniž by prozradil, kde ho schovává. Kelemenovi tak mají na jeho propuštění na svobodu zájem a do toho přichází vzpoura ve věznici Leopoldov, jejíž potlačení má jako nový ministr vnitra na starosti doktor Čierny. Ten přitom řeší dilema, že zásah bude veden i proti těm, kteří mu ve vězení pomáhali.

Drhnoucí motivace postav

V takto rozehrané partii a na pozadí dějinných událostí se obnažují charaktery jednotlivých hlavních postav, mezi něž patří i churavá manželka doktora Čierného Marta (Jana Oľhová). Motivace některých z nich, nebo situace, v nichž se ocitli, ale nejsou zcela uspokojivě prokresleny a vysvětleny.

Třeba to, proč se Drahomíra Lupka netýkala amnestie z ledna roku 1990. Rovněž důvod, proč cenné artefakty kradl a že se přitom zaměřoval jen na cennosti komunistických papalášů, působí trochu vykonstruovaně, aby jeho postava dostala víc idealistický punc muže, který doplatil na snahu zajistit své ženě lepší život.

Karin je postava nejrozporuplnější. Intrikánka, která to hraje na několik stran, z nichž jednou je Státní bezpečnost. Její lhaní, egoismus, snaha po materiálním blahobytu a bezohlednost, spolu s její zamilovaností a špatným svědomím vytváří třaskavou směs, která také v závěru praskne.

Šestadvacetiletá představitelka Karin Natália Germáni se ve filmu nebojí lechtivějších scén s jejím milencem Richardem, oportunistickým, samolibým hercem, který působí jako magnet na ženy. Jeho žena to toleruje a posouvá ho při tom, tam kam ona chce. Jakoby on byl tou tváří, přitažlivou pro davy a ona tím mozkem, který za ním stojí a využívá jeho špatného svědomí vůči ní.

Ve vězeňském prostředí hraje důležitou roli i Gujdo (Gregor Hološka), přezdívaný Vlk, který se vyžívá v násilí a anarchii, která vzpouru provází. Všechny postavy jsou fiktivní, i když není tak těžké odhadnout, že u dvou z nich, doktora Čierneho a herce Richarda, se tu nacházejí jisté styčné body s Jánem Čarnogurským a Milanem Kňažkem.

Václav Havel tu pak funguje jako figura v pozadí, symbol revoluce, přítomný v dokumentárních záběrech, k němuž se postavy různým způsobem vztahují. Stává se zároveň symbolem nově nabyté svobody, z níž chtějí těžit i ti, kteří si to nezaslouží nebo se o ni nezasloužili tolik jako on.

Amnestie tak v čase třicátého výročí Sametové revoluce přichází s více polemickým a pesimisticky laděným příspěvkem do diskuze o tom, kam se naše společnost za těch třicet let vyvinula a kde leží základy vnímání toho, že jsme se neuměli dostatečně vyrovnat s naší minulosti. V tom má blízko k minisérii Jana Hřebejka Rédl nebo seriálu HBO Bez vědomí, který bude uveden na výročí 17. listopadu.

Amnestie

• Žánr: vztahový thriller
• Původní název: Amnestie
• www.bontonfilm.cz/amnestie/2564/
• Slovensko / Česko, 2019
• Scénář: Maroš Hečko, Beáta Grünmannová, Marek Janičík (předloha Radovan Dunaj)
• Režie: Jonáš Karásek
• Hrají: Aňa Geislerová, Marek Vašut, Natalia Germani, Juraj Bača, Jana Oľhová, Marek Majeský, Ján Jackuliak, Gregor Hološka, Roman Luknár, Norbert Lichý
• Distribuce: Bontonfilm
• Distribuční premiéra v ČR: 14. 11. 2019