Církev, její Marx a Kapitál
Po čase delším než malém předkládám čtenářům článek jiného autora. Jde o přemýšlivý příspěvek mého dobrého kamaráda, doc. Ivana Štampacha, religionisty a bývalého dominikána, který ve svém textu (původně publikovaném v "Deníku Referendum") dovedně spojuje některé aktuální sociální otázky s problematikou církví či duchovního života
Papež František kritizuje zbožšťování globálního kapitálu, podobně mluvil už Jan Pavel II. Čechy může takový postoj církve překvapit, neboť znají spíš ten Dukův, který kdysi označil protestující proti Nečasovým asociálním reformám za lůzu.
Bratr František, biskup v Římě a hlas římskokatolické církve v jejím gigantickém celku, dovede ještě po šesti letech ve své službě překvapovat. Již vícekrát se vyslovil kriticky o současném vládnoucím ekonomickém systému. V pátek 15. listopadu byla zveřejněna jeho promluva k členům Mezinárodní asociace pro trestní právo, kteří měli kongres v Římě. Mediální služba Svatého stolce Vatican News shrnula jeho proslov pod titulkem „Papež obvinil globální finanční kapitál ze zločinů proti lidskosti“. František neváhá mluvit o idolatrii trhu, tedy o trhu jako modle. Říká, že slabý a zranitelný člověk je zcela bezbranný vůči zájmům zbožněného trhu, které se staly absolutním pravidlem. Připomíná, že globální finanční kapitál stojí u původu závažných deliktů namířených nejenom proti vlastnictví, nýbrž také proti lidem a životnímu prostředí. A neváhá to označit za organizovanou kriminalitu.
Pokud tyto delikty, jak papež také říká, vedou k hladu, bídě, nucené migraci, smrti na léčitelné nemoci, ničení životního prostředí či genocidě domorodých národů, jejich závažnost je na úrovni zločinů proti lidskosti. To, co papež František říká s prorockým zanícením a co vypadá jako jeho vnitřní osobní starost, vyslovuje systematicky, klidným, promyšleným způsobem jeho předchůdce na římském biskupském stolci Jan Pavel II. Ten v návaznosti na celou linii sociálního učení římskokatolické církve vydal encykliku, dokument adresovaný všem biskupům a jejich prostřednictvím celé církvi. Je věnovaná lidské práci a podle svých prvních slov v latinském znění je známa jako Laborem exercens (1981).
Jan Pavel II. tehdy reagoval na nedávný zrod polského dělnického hnutí známého jako Solidarita. Chtěl ukázat, že komunistický režim si falešně přivlastňuje téma sociální spravedlnosti a že i církev, jinak chápaná spíše jako konzervativní činitel, je schopna toto téma zvednout a podpořit dělníky a ostatní námezdní pracovníky. Ba že dokáže podložit jejich požadavky lépe než marxistická ideologie.
Polský papež ukazuje, že práce je projevem lidství, že se v ní jako lidé uskutečňujeme. A že je výrazem duchovně tělesné jednoty lidské bytosti. Hájí důstojnost člověka práce. Ukazuje práci jako skutečný zdroj bohatství. Kapitál představuje jako výsledek práce a vyslovuje jménem církve přání, aby nestál proti práci. Jejich historický konflikt se má řešit s vědomím, že práce má primát. Volá po takových zákonech, které by umožnily pracujícímu člověku podílet se nejen mzdou určenou pro obnovu jeho pracovní síly, na produktu, a také na rozhodování.
Jan Pavel II. poukazuje na návrhy řešit spor práce a kapitálu společenským vlastnictvím výrobních prostředků nebo skutečnou účastí pracovníků na kapitálu. Doporučuje těmto návrhům věnovat pozornost. Lze říct, že Jan Pavel II. i František – s různým historickým východiskem a s různou mentalitou – kritizují systém trhu bez přívlastků, tržní fundamentalismus.
Sociální angažovanost nejvyšších představitelů římskokatolické církve může být překvapivá. Z českého prostředí známe pojetí Dominika Duky a většiny jeho kolegů v biskupské službě. A Duka označil protestující v době asociálního Nečasova kabinetu za „lůzu“ – konkrétně se vyjádřil, že demonstranti chtějí nastolit ochlokracii, tedy vládu lůzy či chátry.
Bohužel nelze vyloučit, že někteří církevní činitelé na různých úrovních mohou být v bezprostředním jednání sociální, mohou reálně pomáhat potřebným, ale zároveň v jiných oblastech života být třeba ultrakonzervativní. Sám papež z „východního bloku“ byl progresivní v sociální nauce a také ohledně vztahů k jiným křesťanským církvím a k jiným náboženstvím, ale zároveň nesmyslně konzervativní v morálních požadavcích na partnerské soužití.
Sociální nauky církve se dovolávají a bezbřehý kapitalismus u nás kritizují lidé jako Ignác Pospíšil, ale zároveň představují církev jako represivní sektu s absolutistickým nárokem na neomylnost a slepou poslušnost.
Na Slovensku se velmi sociálně choval a chová římskokatolický kněz Marián Kuffa. Byl vyznamenán za péči o nemocné a potřebné. Věnoval se lidem z polepšovny, bezdomovcům a navrátilcům z vězení, včetně těch, kteří si odpykávali tresty za nejtěžší zločiny. Mnoha těmto lidem pomohl vrátit se do běžného života. Sdílel život s lidmi z romské komunity. Zároveň je však zjevným podporovatelem fašizujícího nacionálního konzervativismu.
K propojení sociální orientace s oceněním otevřené pluralitní společnosti dospěl papež Jan XXIII., který svolal reformní II. vatikánský koncil a první rok, než zemřel, mu předsedal. Ve svém dokumentu Pacem in terris, v článcích 11-27 kromě primárního práva na život a práv sociálních výslovně – a v této církvi tak jasně a obsáhle poprvé – všem přiznává svobodu v hledání pravdy (i když s omezením, že musí být „v mezích dovolených mravním řádem“). Papež koncilu uznal svobodu projevovat svůj názor, i když je nutno s politováním konstatovat, že i dlouhá desetiletí po této encyklice bylo v církvi projevení názoru citelně trestáno.
Sice s výhradami, ale přece jednoznačně se v dokumentu o míru na zemi přiznává člověku právo vyznávat své náboženství, tedy zřejmě i náboženství jiná než římskokatolická verze křesťanství. Obvyklá ústavní práva jako sdružování, shromažďování, svobodný pohyb a pobyt jsou rovněž v textu zmíněny. Lze říci, že u Jana XXIII. se liberální zásady dočkaly opatrného souhlasu.
Kombinaci sociálních a liberálních důrazů najdeme u různých církevních postav z německé jazykové oblasti. Dvě jejich díla vyšla i v češtině. K církevní struktuře kritický katolický teolog Hans Küng (*1928) se dlouhodobé věnuje sociální etice v křesťanství a jiných náboženstvích a je iniciátorem mezináboženské aktivity označované jako Parlament náboženství světa. Završením dlouhé etapy srovnávacího studia je jeho spis Světový étos pro politiku a hospodářství (Praha: Vyšehrad, 2000).
Küng ve své knize nechce léčit potíže společenského života jen individuální charitou. Je třeba požadovat změny v politickém řádu a v ekonomickém systému. Pokládá za nepřijatelné, že by hospodářství podléhalo výhradně ekonomickým zákonitostem. V dnešním světě již nemůže pokračovat světová politika starého stylu, nemůže pokračovat ekonomika starého ražení. Globální étos založený na společných humánních hodnotách musí přispět k novému společenskému řádu.
V Německu je možné, aby svrchovanou moc kapitálu kritizoval dokonce i vysoký církevní činitel. Zdejšími reprezentanty této církve by taková kritika byla označena jako „neomarxismus“, což se rovná totálnímu odsouzení. Mnichovský arcibiskup kardinál Reinhard Marx (*1953) využil svého příjmení a toho, že se jako jeho jmenovec Karl narodil v Trevíru, a napsal na toto téma knihu provokativně pojmenovanou Kapitál (Praha: Academia, 2013).
Zakladatel komunistického hnutí se podle kardinála a profesora sociálních nauk a společenských teorií na několika německých univerzitách v mnoha otázkách mýlil, v něčem však, jak říká (a to si nelze představit od některého z českých biskupů), měl pravdu. Podobně jako Küng pozoruje rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými v celosvětovém měřítku. Zlepšování ekonomických ukazatelů jako je výše hrubého domácího produktu, vyrovnané rozpočty a volný prostor pro podnikání na skutečné zlepšení kvality života současného člověka zdaleka nestačí. Bez důsledného sociálního státu, bez sociálně-tržního systému hrozí katastrofa.
Kéž by římská církev u nás a s ní další náboženská uskupení byla vnímavá na civilizační pokrok.
Papež František kritizuje zbožšťování globálního kapitálu, podobně mluvil už Jan Pavel II. Čechy může takový postoj církve překvapit, neboť znají spíš ten Dukův, který kdysi označil protestující proti Nečasovým asociálním reformám za lůzu.
Bratr František, biskup v Římě a hlas římskokatolické církve v jejím gigantickém celku, dovede ještě po šesti letech ve své službě překvapovat. Již vícekrát se vyslovil kriticky o současném vládnoucím ekonomickém systému. V pátek 15. listopadu byla zveřejněna jeho promluva k členům Mezinárodní asociace pro trestní právo, kteří měli kongres v Římě. Mediální služba Svatého stolce Vatican News shrnula jeho proslov pod titulkem „Papež obvinil globální finanční kapitál ze zločinů proti lidskosti“. František neváhá mluvit o idolatrii trhu, tedy o trhu jako modle. Říká, že slabý a zranitelný člověk je zcela bezbranný vůči zájmům zbožněného trhu, které se staly absolutním pravidlem. Připomíná, že globální finanční kapitál stojí u původu závažných deliktů namířených nejenom proti vlastnictví, nýbrž také proti lidem a životnímu prostředí. A neváhá to označit za organizovanou kriminalitu.
Pokud tyto delikty, jak papež také říká, vedou k hladu, bídě, nucené migraci, smrti na léčitelné nemoci, ničení životního prostředí či genocidě domorodých národů, jejich závažnost je na úrovni zločinů proti lidskosti. To, co papež František říká s prorockým zanícením a co vypadá jako jeho vnitřní osobní starost, vyslovuje systematicky, klidným, promyšleným způsobem jeho předchůdce na římském biskupském stolci Jan Pavel II. Ten v návaznosti na celou linii sociálního učení římskokatolické církve vydal encykliku, dokument adresovaný všem biskupům a jejich prostřednictvím celé církvi. Je věnovaná lidské práci a podle svých prvních slov v latinském znění je známa jako Laborem exercens (1981).
Jan Pavel II. tehdy reagoval na nedávný zrod polského dělnického hnutí známého jako Solidarita. Chtěl ukázat, že komunistický režim si falešně přivlastňuje téma sociální spravedlnosti a že i církev, jinak chápaná spíše jako konzervativní činitel, je schopna toto téma zvednout a podpořit dělníky a ostatní námezdní pracovníky. Ba že dokáže podložit jejich požadavky lépe než marxistická ideologie.
Polský papež ukazuje, že práce je projevem lidství, že se v ní jako lidé uskutečňujeme. A že je výrazem duchovně tělesné jednoty lidské bytosti. Hájí důstojnost člověka práce. Ukazuje práci jako skutečný zdroj bohatství. Kapitál představuje jako výsledek práce a vyslovuje jménem církve přání, aby nestál proti práci. Jejich historický konflikt se má řešit s vědomím, že práce má primát. Volá po takových zákonech, které by umožnily pracujícímu člověku podílet se nejen mzdou určenou pro obnovu jeho pracovní síly, na produktu, a také na rozhodování.
Jan Pavel II. poukazuje na návrhy řešit spor práce a kapitálu společenským vlastnictvím výrobních prostředků nebo skutečnou účastí pracovníků na kapitálu. Doporučuje těmto návrhům věnovat pozornost. Lze říct, že Jan Pavel II. i František – s různým historickým východiskem a s různou mentalitou – kritizují systém trhu bez přívlastků, tržní fundamentalismus.
Sociální angažovanost nejvyšších představitelů římskokatolické církve může být překvapivá. Z českého prostředí známe pojetí Dominika Duky a většiny jeho kolegů v biskupské službě. A Duka označil protestující v době asociálního Nečasova kabinetu za „lůzu“ – konkrétně se vyjádřil, že demonstranti chtějí nastolit ochlokracii, tedy vládu lůzy či chátry.
Bohužel nelze vyloučit, že někteří církevní činitelé na různých úrovních mohou být v bezprostředním jednání sociální, mohou reálně pomáhat potřebným, ale zároveň v jiných oblastech života být třeba ultrakonzervativní. Sám papež z „východního bloku“ byl progresivní v sociální nauce a také ohledně vztahů k jiným křesťanským církvím a k jiným náboženstvím, ale zároveň nesmyslně konzervativní v morálních požadavcích na partnerské soužití.
Sociální nauky církve se dovolávají a bezbřehý kapitalismus u nás kritizují lidé jako Ignác Pospíšil, ale zároveň představují církev jako represivní sektu s absolutistickým nárokem na neomylnost a slepou poslušnost.
Na Slovensku se velmi sociálně choval a chová římskokatolický kněz Marián Kuffa. Byl vyznamenán za péči o nemocné a potřebné. Věnoval se lidem z polepšovny, bezdomovcům a navrátilcům z vězení, včetně těch, kteří si odpykávali tresty za nejtěžší zločiny. Mnoha těmto lidem pomohl vrátit se do běžného života. Sdílel život s lidmi z romské komunity. Zároveň je však zjevným podporovatelem fašizujícího nacionálního konzervativismu.
K propojení sociální orientace s oceněním otevřené pluralitní společnosti dospěl papež Jan XXIII., který svolal reformní II. vatikánský koncil a první rok, než zemřel, mu předsedal. Ve svém dokumentu Pacem in terris, v článcích 11-27 kromě primárního práva na život a práv sociálních výslovně – a v této církvi tak jasně a obsáhle poprvé – všem přiznává svobodu v hledání pravdy (i když s omezením, že musí být „v mezích dovolených mravním řádem“). Papež koncilu uznal svobodu projevovat svůj názor, i když je nutno s politováním konstatovat, že i dlouhá desetiletí po této encyklice bylo v církvi projevení názoru citelně trestáno.
Sice s výhradami, ale přece jednoznačně se v dokumentu o míru na zemi přiznává člověku právo vyznávat své náboženství, tedy zřejmě i náboženství jiná než římskokatolická verze křesťanství. Obvyklá ústavní práva jako sdružování, shromažďování, svobodný pohyb a pobyt jsou rovněž v textu zmíněny. Lze říci, že u Jana XXIII. se liberální zásady dočkaly opatrného souhlasu.
Kombinaci sociálních a liberálních důrazů najdeme u různých církevních postav z německé jazykové oblasti. Dvě jejich díla vyšla i v češtině. K církevní struktuře kritický katolický teolog Hans Küng (*1928) se dlouhodobé věnuje sociální etice v křesťanství a jiných náboženstvích a je iniciátorem mezináboženské aktivity označované jako Parlament náboženství světa. Završením dlouhé etapy srovnávacího studia je jeho spis Světový étos pro politiku a hospodářství (Praha: Vyšehrad, 2000).
Küng ve své knize nechce léčit potíže společenského života jen individuální charitou. Je třeba požadovat změny v politickém řádu a v ekonomickém systému. Pokládá za nepřijatelné, že by hospodářství podléhalo výhradně ekonomickým zákonitostem. V dnešním světě již nemůže pokračovat světová politika starého stylu, nemůže pokračovat ekonomika starého ražení. Globální étos založený na společných humánních hodnotách musí přispět k novému společenskému řádu.
V Německu je možné, aby svrchovanou moc kapitálu kritizoval dokonce i vysoký církevní činitel. Zdejšími reprezentanty této církve by taková kritika byla označena jako „neomarxismus“, což se rovná totálnímu odsouzení. Mnichovský arcibiskup kardinál Reinhard Marx (*1953) využil svého příjmení a toho, že se jako jeho jmenovec Karl narodil v Trevíru, a napsal na toto téma knihu provokativně pojmenovanou Kapitál (Praha: Academia, 2013).
Zakladatel komunistického hnutí se podle kardinála a profesora sociálních nauk a společenských teorií na několika německých univerzitách v mnoha otázkách mýlil, v něčem však, jak říká (a to si nelze představit od některého z českých biskupů), měl pravdu. Podobně jako Küng pozoruje rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými v celosvětovém měřítku. Zlepšování ekonomických ukazatelů jako je výše hrubého domácího produktu, vyrovnané rozpočty a volný prostor pro podnikání na skutečné zlepšení kvality života současného člověka zdaleka nestačí. Bez důsledného sociálního státu, bez sociálně-tržního systému hrozí katastrofa.
Kéž by římská církev u nás a s ní další náboženská uskupení byla vnímavá na civilizační pokrok.