O příčinách a důsledcích sametové revoluce

Zásadní společenské změny, kterými jsou revoluce a převraty, nemají pouze příčiny. Mají také důsledky. Tím, že se 17. listopad slaví jako státní svátek, se paradoxně zúžil prostor pro jeho analýzu.

Tento článek je více než rok starý.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Květiny, vzkazy a zapálené svíčky leží 17. listopadu 2019 u památníku událostí 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze u příležitosti 30. výročí sametové revoluce.

Květiny, vzkazy a zapálené svíčky leží 17. listopadu 2019 u památníku událostí 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze u příležitosti 30. výročí sametové revoluce. | Foto: Michaela Říhová | Zdroj: ČTK

Libujeme si v diskusi o příčinách sametové revoluce a dobře umíme vysvětlit, proč lidé vyšli do ulic. Jelikož jsme minulý režim definovali jako čiré zlo, žalář obehnaný ostnatým drátem, ve kterém občané úpěli komunistickým terorem a marně prahli po svobodě slova a lidských právech, samo sebou se nabízí, že jsme se z říše zla museli probudit do ráje svobody a demokracie.

Přehrát

00:00 / 00:00

Ivan Hoffman: O příčinách a důsledcích

Zásadní společenské změny, kterými jsou revoluce a převraty, ovšem nemají pouze příčiny. Mají také důsledky. V prvních letech po převratu šlo kritiku chyb, přehmatů a nepravostí odbýt tím, že jde o daň za svobodu, o bagatelní potíže růstu, anebo zahánět kritiky s odkazem na křehkost demokracie.

Z většího odstupu už ale bylo patrné, že společenská změna nebude pouhou korekcí našeho dosavadního způsobu života a že nad dynamikou vývoje ztrácíme kontrolu.

Když po rozdělení Československa Václav Klaus hovořil o tom, že sociální únosnost reforem je naplněna a „šlápl na brzdu“, bylo už pozdě. Přechod ke kapitalismu za něj dotáhl privatizací bankovního sektoru Miloš Zeman a bylo vymalováno.

Prevence proti revizionismu

Sametová revoluce nepřinesla jenom svobodu, ale také svévoli. Rovnostářství vystřídala sociální nerovnost. Kolektivismus uvolnil místo bezohlednému individualismu.

Privatizací národního majetku jsme se vrátili k vykořisťování člověka člověkem, bez kterého se neobejde žádná akumulace kapitálu. Ta je ovšem podmínkou ekonomické soutěže, volného trhu.

Daní za zrušení hranic se stalo jak šíření drog či nemocí, tak exodus mladých lidí za lepší prací do ciziny. K tomu přičtěme bezdomovectví, nezaměstnanost, zadluženost a exekuce. Důsledkem sametové revoluce prostě není pouze společné vítězství, ale i spousta poražených. A ve vzduchu je zásadní otázka, zda je naše současnost plodem demokracie, anebo jejího selhání.

Důležité je vědět, že dnes čelíme jiným výzvám, než ve kterých jsme v minulosti neobstáli, a že nemá smysl zbrojit na minulé války. To ale neznamená, že je zbytečné vrátit se, poučeni důsledky společenského převratu v roce 1989, k jeho příčinám. Jaksi z pilnosti.

Pokusit se pochopit ne proč se socialistický systém rozpadl, ale jak je možné, že se tak dlouho udržel. Co se na něm vlastně lidem líbilo? Čeho si na socialismu cenili? Jsou to otázky pro historiky, politology, sociology. Ale jenom pro ty kurážné. Na co jsou všechny režimy, ten současný nevyjímaje, alergické, je revizionismus. A prevencí proti revizionismu jsou oslavy památných vítězství.

Autor je komentátor Deníku

Ivan Hoffman Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme