LN: Kolik jste toho věděla o sametové revoluci, než jste si přečetla scénář? Na podzim 1989 vám bylo teprve 11 let.
Mé vědomosti byly spíš obecné, měla jsem nějaké povědomí, jaké to asi bylo žít v komunistické zemi, pod policejním dohledem. Moji rodiče navštívili Prahu v roce 1985, pořád máme doma album fotek z jejich dovolené. Víc jsem toho ale věděla o Východním Německu, díky knize Stasiland. O sametové revoluci jsem jen slyšela, tohle byla dobrá příležitost se o ní dozvědět podrobnosti.
  |
LN: Kolik studia jste jí věnovala?
Začala jsem u scénáře, pak jsem si dohledávala vše, co v něm odkazovalo na něco, čemu jsem nerozuměla. Hodně jsem se řídila tím, co by měla vědět má postava Susanne. Tedy povaha režimu konce 80. let, představy, co se s ním brzy stane, jaké revoluce už proběhly jinde... Mé studium se zároveň týkalo britských tajných služeb, abych zjistila, jaké mohla mít Susanne zázemí a ambice. Potřebovala jsem mít dostatek informací, abych se cítila jistá, abych věděla, o čem mluvím.
LN: Existuje k práci tajných služeb dost informací, nebo jsou některé stále utajované?
K faktům se dostanete. Ale scénář Bez vědomí je skvělý právě v tom, že osvětluje detaily života v komunistické zemi a volby, které na člověka čekaly, když se střetla politika s rodinou. Tohle v historických knihách nenajdete.
LN: To vás na scénáři Bez vědomí nejvíc zaujalo?
Hlavně se mi líbilo, kolik má vrstev. Celý příběh, i má postava. Susanne mě zajímala, protože je velmi odlišná, je odhodlaná mít všechno pod kontrolou a zachovat si zdání síly a nezranitelnosti, i když čelí velkým výzvám. Chce v tomhle světě přežít a stále hrát onu velkou mezinárodní hru politického pokeru, v níž nikdo nechce ztratit tvář.
LN: Nebyl scénář moc komplikovaný? Jeho první verze se prý musely zjednodušovat.
Komplikovaný ne, ale určitě náročný. Musela jsem se mu věnovat a přemýšlet o něm. Ale o to to bylo lepší čtení, nešlo odhadnout, kam se vše bude vyvíjet. I postavy se snaží neustále přečíst ty druhé a předvídat jejich jednání a hádají, komu mohou věřit a kdo mluví pravdu, zatímco samy nechtějí moc prozradit. A hlavní hrdinka v podání Táni Pauhofové se mezi nimi snaží zjistit, co se stalo a kdo za tím stojí. Proto je důležité, abychom i my své postavy prezentovali tak, aby o nich divák stále pochyboval. Nadchlo mě, jak moc se tvůrci Bez vědomí odvážili být dvojznační.
LN: Jak jste se na roli agentky prakticky připravovala?
Už jen být v Praze a procházet se po patřičných místech a mluvit s lidmi mi pomohlo. Ovšem před kamerou nemůžete hrát historii, ale člověka, který se onou historií snaží proplout po svém, na základě svých rozhodnutí. Musíte se tedy od historie vrátit ke scénáři a pomocí vlastní představivosti se vtělit do své postavy. Moje britská perspektiva sama o sobě pomohla, protože vlastně hraji outsidera, někoho, kdo se také učí vyznat v cizí zemi. Susanne byla také nezvyklá tím, že je žena v jinak dost mužském světě.
LN: Máte ráda špionážní žánr?
Nejsem na něj expert, ale obsahuje tajemství, půvab a exotično. Sebevědomí jedinci, kteří riskují, udrží tajemství i před svou rodinou a jsou schopní vrhnout se do velmi nebezpečných situací, jsou fascinující. Také jejich systém hodnot je pozoruhodný. Vím, že když se v 50. letech odhalilo, že někteří britští agenti pracovali pro Rusy, Britové to cítili jako obrovskou zradu. Má postava v Bez vědomí vyznává politickou ideologii, v níž vše správné a dobré reprezentuje Západ. Nejde jen o politické ambice, ale i o hodnoty.
LN: Jak jste byla spokojená s českým štábem?
Byli moc milí a pohostinní. Na place byla pohoda, Ivan Zachariáš všechno krásně vedl. Filmové štáby jsou si všude podobné, jde o takový kmen. Tady jsem měla pocit, že je do té práce každý zapálený a víc si nemůžete přát.
LN: Jaký má Ivan Zachariáš režijní styl?
Pracuje velmi vizuálně, takže měl často dopředu promyšlený pohyb nebo kompozici scény. Co se týče herců, je velmi uvolněný, dodává vám sebejistotu a jeho poznámky jsou vždy přímé a jednoduché. Měla jsem pocit, že jsem součástí vizuálního díla, a cítila jsem se v jeho rukou bezpečně, protože jsem věděla, že má dobrý vkus. Se svým kameramanem pracoval tak harmonicky, že bylo jasné, že vznikne něco krásného.
LN: Jaký jste typ herečky? Máte zkušenosti z divadla, jste tedy zvyklá na hodně zkoušek?
U filmu a seriálů si musíte v podstatě udělat vlastní zkoušení. U Bez vědomí byl vždy čas na to, zjistit, o čem která scéna je a trochu ji nazkoušet. Pokud mě napadly otázky nebo návrhy, snažila jsem se je s Ivanem probrat zhruba týden před natáčením dané scény, abych je na něj nevybalila až při natáčení, kdy musí dodržovat denní plán.
LN: Jako herečka pracujete i v rádiu, například v sitcomu Welcome to Our Village, Please Invade Carefully jste namluvila vůdkyni malé buňky odporu v malé anglické obci obsazené na zkoušku mimozemšťany. Jak jiná je tahle práce?
Rádio mám moc ráda. Netrávíte s ním týdny, nahráváte vlastně své první instinkty. Několikrát scénu zkusíte, najdete, s čím jste spokojení, a hned se posunete. U filmu musí vyjít výprava, světlo, počasí, kostým, make-up, soustředění, jako herec jste jen jedna součástka. V rádiu máte pouze scénář, další herce a zvukový design, k materiálu máte bezprostřední vztah. To je krásný způsob práce. V případě zmíněného sitcomu šlo ale o rozhlasové divadlo nahrávané živě. Odpoledne jsme ho nazkoušeli, večer jsme stáli před mikrofonem a živým publikem a natáčeli. Byla to hodně vtipná show, byli jsme smutní, když nás po dvou sezonách zrušili.
LN: Nejvíc vás proslavila divadelní role Nory v Ibsenově dramatu, za niž jste v roce 2012 dostala cenu britských kritiků i novin Evening Standard. Jak vám změnila kariéru?
Nora vám umožní se jako herečka opravdu předvést, během hry ukáže mnoho různých stránek své osobnosti. Všechno, co jsem do té role vložila, se odrazilo v pečlivě postavené inscenaci a její dopad byla i pro mě velká odměna. O naší Noře se hodně mluvilo, díky ní mě vidělo víc lidí, představení se dostalo i do USA, kde jsem pak získala americké zastoupení a mohla jsem se ucházet o víc rolí než předtím.
