Nicméně: je to zázrak, ale „Minuty“ vlastně žádné slabé album, o kterém by si posluchač musel říct, že je to jen chabý odvar z koncertů, nevydali nikdy. Ani novinka s názvem Les není výjimkou. Dává velmi dobrou zprávu o tom, jak na tom současné obnovené „Minuty“ jsou. A jaksi mimoběžně doporučuje i návštěvu koncertu.
Jsou to zhruba tři roky, kdy se kapela -123min. znovu sešla po letité pauze, vyplněné jinými projekty protagonistů. V obnovené sestavě jsou opory týmu Zdeněk Bína (kytara, zpěv) a Fredrik Janáček (baskytara), které čerstvě doplnil slovenský, v Praze žijící bubeník Dano Šoltis. Jeden z nejzkušenějších muzikantů zdejší scény, jehož záběr sahá od intimní hudby na pomezí jazzu a soudobé klasické hudby v kapele Vertigo až po spolupráci s rockovými a popovými kapelami, je nepochybně pro „Minuty“ přínosem. To bylo vidět už na prvních koncertech, ve kterých se připomínal původní repertoár kapely.
Světový host
S tvorbou novinek -123min. nespěchali za každou cenu, což má logiku, laťka byla nasazena vysoko. Muzikanti si přitom zjevně vyhrávali spíš s vertikální stavbou tvorby, samotné písničky jako takové ve většině případů navazují tam, kde kapela skončila ve svém „minulém životě“: na výrazných groovech a kytarovo-basových figurách, které samy o sobě dokážou unést potřebné sdělení.
Rozdíl oproti dřívějšku lze nalézt nepochybně ve výrazu, ten je mnohem sofistikovanější. Což ale vůbec neznamená, že by kapela ztratila tah, naopak, dokazuje, že takováto hudba, v převládající většině postavená na mixu funky, rocku a soulu, může skvěle fungovat i relativně potichu.
Toto zklidnění má patrně na svědomí zejména myšlenkový svět Zdeňka Bíny, který vždy patřil, dalo by se říct, k duchovním hledačům. A tento rozměr se promítá nejen do jeho textů, které jsou tentokrát, vůbec poprvé, v češtině (upřímně řečeno, není to v celkovém dojmu z alba tak podstatné, jak by se snad dalo čekat a jak také avizují oficiální anotace), ale také do volnějšího, meditativnějšího výrazu některých skladeb.
Nejnápadnější to je u orientálně laděné Déva a pak také u nejdelší titulní skladby. V obou dominuje akustická kytara (kterou Bína užíval v době svého sólového hraní v době neexistence „Minut“) a snaží se posluchače uvést do kontemplativní nálady. K čemuž v případě druhé zmíněné přispívá i typická linka trubky hostujícího švýcarského jazzmana Erika Truffaze. Je nicméně třeba dodat, že právě Les by si zasloužil drobnou editaci, plus minus minuta je zde opravdu navíc (a z nahrávky nefunguje tak, jak bude určitě zabírat v koncertní atmosféře).
„Minuty“ jsou na české scéně nepochybně výlučné. V době první části své kariéry dokázaly oslovit i zahraniční publikum, relativně hojně koncertovaly v Evropě i zámoří. Novým repertoárem vsadily pouze na domácí publikum jen zdánlivě. S takovým hudebním výrazivem a prýštivým muzikantstvím jim stačí komunikovat pouze po hudební linii, bez ohledu na česká slova. Ostatně, Bínův zpěv, byť jde o skutečné texty, se vlastně hodně blíží scatu, dalšímu dobře zvládnutému hudebnímu nástroji.
