RECENZE: Velká imaginace, jinak nic nového. Neobvyklá reálnost Sonetů přesto překvapuje

Na inscenaci Sonetů v režii SKUTR jsem byl velice zvědavý. Kromě jiného i proto, že budova divadla v Dlouhé ulici, kde inscenaci vytvořili, oslaví 4. prosince devadesát let své existence, kdy jako Velká opereta Písní pouště vstoupila do dějin českého divadla. Proměny druhů divadla a žánrů, jež se v této budově odehrály, jsou v ledasčem pro dějiny českého divadla příznačné a zasloužily by si podrobné zpracování. Tenká brožura vydaná divadlem k této příležitosti to může jen naznačit. To však není hlavní důvod, proč jsem tak očekával inscenaci Sonetů.

Zajímá mne především „zdivadelnění“ literatury, jež nechce být divadlem. A neméně tak jsem zvědavý, jak se poetika SKUTR vyrovná s jedním z největších skvostů světového básnictví. Viděl jsem řadu inscenací této režisérské dvojice. Dělají divadlo autorské, hodně a často jde o adaptaci nějakého textu, který se v jejich režii potká s kombinací tance, pohybu, akrobacie, projekce, loutek, výtvarného uchopení. Současná teatrologická terminologie by to označila za multižánrovost nebo za cross-over – čili křížení.

Vždycky jsem měl pocit, že v tomhle „skutrovském“ tvaru naráží fabule literární předlohy jako soubor uspořádání událostí na hranice, které jí zabraňují se plně rozvinout nebo naopak: jako by materiál jeviště a jeho možnosti rozvíjet fabuli po svém narážel na nároky literatury a byl jimi zastaven. Erbenova Kytice, kterou SKUTR inscenoval v Národním divadle se svou jednoduchou fabulí, jíž se vyznačují folklorní žánry, a soustředěnou na promyšleně vybrané situace dramatické, se nejenom poetice režijní dvojice nevzepřela, ale podpořila ji. A k tomu v duchu, který svědčí Národnímu divadlu a jeho divákům. Po této inscenaci se SKUTR, tedy pánové Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský – bez rozpaků mohli pustit do scénování Shakespearových sonetů, kdy museli jevištěm vymyslet prakticky celé představení.

Vytvořili pro ně ve spolupráci s Jakubem Kopeckým půlkruhovitý prostor, který je uzavřen řadou dveří s čísly. Při prvním spatření jsem se – kvůli vaně napůl skryté vzadu – domníval, že jde o lázně, ovšem jeden z režisérů v programu píše o rozpadlém hotelu Svět. Uprostřed toho půlkruhu na vyvýšeném pódiu stojí toaletní stolek – a u něho sedí s cigaretou v ruce žena v černých současných šatech. Později čte knihu, ale stále pozoruje, co se kolem ní děje. Patří k těm jevům této inscenace, jejichž význam a smysl nelze zcela vysvětlit. Totéž pro mne představuje i ta vana. Mohu ji sice pochopit jako místo odpočinku, ale také jako „věčného odpočinku“ – tedy smrti. A očisty. Nejvýrazněji tento fenomenální ráz, kdy každý jev už tím, že na jevišti je a jaký je, cosi manifestuje, demonstruje suchý strom, jehož kořeny jsou zabaleny v igelitu. Hraje se s ním velice často, ale jeho význam a smysl je neuchopitelný. Má nepochybně svou symboliku: je to vztah mezi Zemí a Nebem, je to Universum, makrokosmos, ale také malé universum neboli člověk. Dalo by se v tomto výkladu, co vše ten strom může symbolizovat, pokračovat dlouho. Chtěl jsem však jenom ukázat, že tento scénický princip, v němž se člověk i svět sami vyjadřují a ukazují své významové jádro, vytváří vlastní řeč, která je sice nejasnou symbolikou, ale povaze Sonetů jako jevištní fabulace odpovídá.

Jsme zvyklí vnímat a chápat divadlo jako soustavu znaků, které lze racionálně uchopit a převést na pojmy odkazující ke skutečnosti. Inscenace Sonetů se tomu některými svými prvky vzpírá. Jsou-li tedy v inscenaci Sonetů některé jevy, které nelze úplně pojmy vysvětlit, jsou-li tyto jednotlivosti však už samy o sobě „rozvinutím“ smyslu, je to jen k jejímu prospěchu. Asi by bylo ku prospěchu, kdyby to platilo o celku inscenace. Jenže: jevištní fabulace realizovaná pohybem, akcemi herců je z jiného rodu. Jde většinou o chování jako vnější pozorovatelný projev člověka. Reálnou podobou pohybů, gest, mimiky a všech činností, svými příliš konkrétními motivy a tématy zahlušuje však Shakespearův verš i vztah já a ty, v němž Martin Hilský vidí dialogickou podstatu Sonetů. Včetně dialogu o síle slova a mohoucnosti básnictví, jejž vede sám jejich tvůrce.

Za jistých okolností bychom ženu, která na začátku představení sedí u toaletního stolku a je přítomná celému představení, aby je uzavřela tímtéž chováním jako na začátku, mohli považovat za tvůrce a vykladače-interpreta sledujícího, jak se ten celý bizarní „svět“ prvotně vykládá. Pro tento výklad by mohly svědčit i postavy, jejichž kostýmy (Simona Rybáková) – i masky – jako by svou podobou procházely celé dějiny civilizace a nebraly na vědomí ani sociální zařazení; vedle dnešního tuláka, homeless, je třeba elegantní muž ve společenském obleku z přelomu 19. a 20. století.

Bylo by nespravedlivé k inscenaci, kdybych nepřiznal, že slovu je občas věnována velká pozornost, že dialog mezi já a ty se občas rozvíjí způsobem, v němž je mu přiznána rozhodující váha, a některý z herců může naplno nechat zaznít krásu Shakespearových veršů. Na celý herecký tým to zajisté klade velké nároky. V průběhu představení a na jeho konci zvláště jako by se řeč rozkládala na jednotlivá slova, procházela jakousi „dekonstrukcí“, a nabývala tak charakteru „vyložení“ sebe sama. Možná by se to dalo brát i jako závěr inscenace. Jenže jevištní fabulace směřuje jinam. Skrze ni se totiž vytvořily tři tradiční milostné trojúhelníky a vznikl „klasický“ děj o zradách milovaných bytostí a marnostech láskyplné touhy, děj bezohledný, až drastický. A na konci stejně jako na začátku zazní hudba, rodí se taneční balábile. Všechny postavy – až na dámu v černém – padají mrtvé, aby opět oživly. Kruté hry mezi já a ty končí.

Nemyslím, že by se Shakespearovy Sonety nedaly uzavřít do těch trojúhelníků marných, beznadějných, nelítostných vztahů. Ale jevištní fabulace pracující s fyzickým chováním je příliš hmotným materiálem na to, aby pod básnivostí slov, řeči objevila básnivost divadla. Je pravdou, že od roku 1963, kdy pro činohru Divadla Na zábradlí Radim Vašinka sestavil a Jan Grossman zrežíroval „scénický grenobl“ Vyšinutá hrdlička, jsem neviděl inscenaci, jež by s takovou naléhavou náročností svou jevištní fabulací intelektuálně povzbuzovala imaginaci. A neobvyklostí své reálnosti překonávala běžná klišé tzv. „divadla poezie“. Ale je také pravdou, že jevištní fabulace Sonetů takto bizarně pronikající do tohoto hájemství neobjevuje nic, čím by jinak a nově interpretovala Shakespearův text.