Rodák z Olomouce nakonec skončil devatenáctý, i to však bere jako úspěch. Má za sebou úspěšnou sezonu, v níž ovládl český pohár, v Trnavě získal trikot mistra republiky a dvakrát se radoval z vítězství ve světovém poháru.
„Sportovec nemůže být nikdy úplně spokojený, ale letos se toho podařilo dost. Mám hodně výsledků, které musím obhájit, a pokud se to ještě podaří vylepšit, bude to vynikající,“ říká talent z mládežnického týmu Mapei Merida Kaňkovský.
Říkáte si, jestli jste v úniku do Harrogate mohl vydržet až do cíle?
Nemyslím, že jsem měl výkonnost na to, abych to zvládl a třeba i vyhrál. Američani jsou pod svým programem úplně někde jinde, vítěz Simmons jel hodně dobře a příští rok už bude rovnou z juniorů závodit ve World Tour. Beru to jako skvělou zkušenost do příštího roku. Na kdyby se nehraje, do cíle jsem přijel úplně popravenej a udělal jsem všechno, co jsem mohl. Kdybych se udržel ve skupině, mohl bych se poprat o páté šesté místo. Snažil jsem se trochu ukázat a myslím, že se to povedlo.
Na první rok v juniorech nepochybně. Jaký byl přechod do vyšší kategorie, navíc na světové úrovni?
Hodně jsem si to užil, i když kluci v zahraničí jsou ještě o level dál než v Česku. Ale bylo to příjemné překvapení. Ze začátku jsem si samozřejmě musel okoukat, kdo je dobrý a kdo na to má, jsou tam silné země – Německo, Amerika a další. Byl to velký skok, ale docela se mi vydařilo se s nimi srovnat, a můžu z toho příští rok těžit.
Dvakrát se vám podařilo vyhrát ve světovém poháru, co vám v tu chvíli blesklo hlavou?
V cíli to byl výbuch štěstí. Bylo za tím hodně těžké práce už od ledna, také mi hodně pomohli kluci z Česka týmovou prací, takže když se pak tohle všechno podařilo prodat, byl jsem hodně rád. Ty závody občas vypadají tak strašně těžké proti těm českým, že byste byli spokojení za první dvacítku. Když se vám pak podaří vyhrát, je to nepopsatelný pocit. Hned jsem samozřejmě volal domů. Byli hodně šťastní, taťka se mnou objíždí spoustu závodů, a když může, tak přijede i děda. Cítím podporu od celé rodiny, za což jsem strašně rád.
Doma vás vedli k cyklistice?
Taťka i děda závodili. Děda začal v šestnácti a byl dokonce ve výběru na olympiádu v Mexico City (1968 – pozn. autora), ale nakonec tam nejel, protože musel na vojnu. Taťka závodil do dvaadvaceti, byl druhý v juniorech na mistrovství republiky a dostal se do Favoritu Brno, což byl v té době největší tým. Pak ale skončil kvůli souhře několika věcí a upřednostnil dokončení školy. Já jsem už odmala jezdil na kole po Kožušanech, kde jsem vyrůstal. Když mi bylo deset, dostal jsem se do týmu k Jirkovi Kaňkovskému a začal také jezdit závodně. A jsem tam doteď, už skoro osmou sezonu závodím v Olomouci a zatím na tom nemusím nic měnit.
Měl jste šanci si vybrat sport, nebo to bylo předem jasné?
Bylo to na mně. Taťka po konci cyklistické kariéry závodil na motorce, takže jsem na ní odmala jezdil také. Původně jsem měl dělat motokros, bratranec v něm také závodil a strejda ho trénuje. Nakonec jsme ale usoudili, že to je přeci jen dost nebezpečné, a dostali jsme se ke kolu, které jsem měl už odmala hrozně rád. Ale dělal jsem i atletiku, plavání, rád jsem lyžoval. Průprava musí vést přes různé sporty.
Bydlíte v Hlušovicích a jezdíte každý den na kole do Olomouce na gymnázium.
Beru to jako trénink i dopravní prostředek, jsem tam za dvaadvacet minut a je to mnohem lepší než jít pěšky na nádraží, odtud vlakem a pak tramvají. Je to úspornější, rychlejší, cesta vede téměř jen po cyklostezce, a když přijedu do školy, nejsem ospalý, ale příjemně rozehřátý.
V deseti letech jste začal jezdit závodně, musel jste se někdy do tréninků nutit?
Hned od začátku mi to docela šlo, a protože jsem byl mladší než ostatní, měl jsem možnost trénovat se staršími kluky a to mě začalo rychle posunovat. Také tam byla super parta kluků a na tréninky s nimi jsem se vždycky těšil.
Jakou roli v tom sehrál Jiří Kaňkovský, který se na výchovu cyklistické mládeže specializuje?
Máme u něj stoprocentní zabezpečení a Jirka mě podporuje, jak nejvíc může. Věnuje se mládeži hodně dlouhou dobu, sám závodil, má skvělé kontakty a jeho bratr stále aktivně závodí, takže má přístup ke všem informacím. A vyrůstají tu dobří závodníci. Pamatuju si, když tu začal jezdit Kuba Otruba z Olomouce, teď je v nejlepším českém týmu a potkali jsme se na mistrovství světa. Těším se, že spolu budeme jezdit na tréninky.
Kam nejradši vyrážíte?
Protože bydlím na Šternberk, tak často jezdím tímto směrem i dál na Rýmařov. Pokud mám dostatek času, tak jezdím trénovat kopce do Jeseníků, kde se mi to hodně líbí. Většinou se motám kolem Olomouce. Mám známého v Krkonoších, takže jezdíváme občas za ním na kolo a v zimě na běžky, což je také dobrá příprava, protože je to zase jiný pohyb.
Kola musíte mít dost, vždyť po silniční sezoně ještě závodíte v cyklokrosu.
Cyklokros mě hodně baví, beru to už jako přípravu na další sezonu, protože jsou tam krátké tréninky, které se pak na silnici hodně hodí. Zvykl jsem si tak prodlužovat sezonu až do prosincového mistrovství republiky. Letos jsem ale měl dlouhý rok, odjezdil jsem kolem pětapadesáti závodů, tak jsme si řekli, že je toho dost, a už mám odpočinek od kola. V půlce prosince se začnu připravovat na další sezonu.
Už jste nemohl kolo ani vidět?
Ani nešlo o to, že by mi kolo nějak vadilo, ale spíš jsem v závodech hlavou nedokázal po celé sezoně odvést stoprocentní výkon. A když nedokážete předvádět maximum, postrádá trochu smysl vůbec závodit.
Kromě toho jste také jezdíval na dráze. Tato etapa už skončila?
Na dráze jsem závodil dva roky a skončili jsme předloni. Hodně mi to sedělo a posbíral jsem za tu dobu šestnáct sedmnáct titulů mistra republiky. I teď bych mohl dráhu zakomponovat jako součást přípravy, ale zvolil jsem právě ten cyklokros. Pokud se člověk chce věnovat silniční cyklistice, nedá se to v sezoně s dráhou pořádně skloubit. Ale pokud bude čas a prostor, rád bych si na dráze ještě zazávodil, chce to ale i dopředu se připravit.
Zajímáte se o to, jak funguje tělo, řešíte i jídelníček. Už v sedmnácti letech je to nutnost?
Je to hodně důležité, a pokud chce člověk předvádět stoprocentní výkony, musí tomu uzpůsobit i stravu. Snažím se v tom zorientovat nějakou dobu, hledám si, co mi sedí, v jakou roční dobu, před jakým tréninkem nebo závodem co sníst, protože je to pro sportovce hodně důležité. Člověk nemůže předvést kvalitní výkon na rohlík. Snažím se hledat nějaké nové věci, které by mi mohly pomoct.
Je pravda, že se o vás zajímá zahraniční tým?
Příští rok jsem ještě junior a budu určitě dál u Jirky Kaňkovského. Pak při přechodu do kategorie mužů do 23 let budu muset najít tým, kde budu objíždět kvalitní závody a rozvíjet se. Jsem v kontaktu s několika týmy – a s jedním o něco víc. Pokud se mi tam podaří dostat, tak budu na dobré cestě, abych se jednou mohl probojovat až do World Tour.
To je váš cíl?
Můj sen je živit se tím, co mě baví. Pokud to bude cyklistika, tak to bude skvělé, ale je to ještě dlouhá cesta a může se na ní stát cokoliv. Chtěl bych se ale živit cyklistikou.
