RECENZE: Před sebou samým není úniku. Chirurg Petry Dvořákové je palčivou výpovědí

Síla většiny textů držitelky Magnesie Litery z roku 2006 Petry Dvořákové tkví v jejich přirozenosti a schopnosti věrohodně vyprávět o světě. Své figury nesoudí, zato je ostřížím zrakem pozoruje uprostřed života: hledající, zlomené, naštvané, toužící, chybující, opravdové. Autorka má odvahu oprostit se od snahy experimentovat s formou a zkrátka „jen“ vypráví – s citem pro detail, charakteristiku postavy, jazyk i prostředí.

Výborně to předvedla už v románu Dědina (2018), stejně jako v povídkové knize Sítě – příběhy (ne)sebevědomí (2016). Vzkaz, který právě v Sítích nechává, že mříže, za kterými se v životě ocitneme, nejsou nešťastná náhoda, ale „pouze ozvěnou toho, kdo jsme“, zaznívá i v podtextu jejího nového románu. Odkazuje k tomu také podtitul knihy: Před sebou neutečeš!.

„Musím se spolehnout jen na to, že celá ztracená minulost je ve mně zapsaná a vždycky bude určovat, kým jsem a kým se stanu. Nezbývá než jen dál hrát na tom svým malým pódiu plujícím ve vlnách a věřit, že se nepotopím na úplný dno,“ rekapituluje svou životní situaci hlavní hrdina v závěru knihy.

Antihrdina Hynek ve výlevce osudu

Dvořáková si tentokrát zvolila mužského vypravěče. Pětačtyřicetiletý lékař Hynek Grábl má za sebou profesní selhání způsobené alkoholem, které ho z prestižní pražské kliniky i s celou rodinou nekompromisně katapultuje do příhraniční nemocnice, kde se jako řadový chirurg snaží zapomenout na svá minulá selhání. Ta ho ovšem dohánějí na každém kroku – splácí dluhy vzniklé mimosoudním vyrovnáním, čelí výčitkám své ženy, jejíž očekávání zjevně nenaplnil, vzdoru pubertálního syna i stále častějším kocovinám.

Grábl je typickým ambivalentním antihrdinou: rád se napije, pro drsné slovo nejde daleko, spustí se s mladou milenkou, lže své manželce a občas mu takzvaně ujedou nervy. Lehce cynický a malověrný, ovšem v mnoha ohledech mravně méně okoralý než někteří z jeho kolegů, patří na sále stále ještě k těm nejlepším. Když mu zemře otec, ztrácí půdu pod nohama a zároveň v jistém ohledu dospívá (reakce na otcovu smrt a scény z pohřbu patří k těm nejpůsobivějším v celé knize). Konfrontace s nebezpečným podvodem ze strany vedení nemocnice ho nakonec přiměje postavit se všemu čelem, ale ani tentokrát nejde o definitivní vítězství.

Hovorově, čtivě, autenticky

Čtenáře autorka upoutá hned první „perlivou“ větou: „Jak vám mohl, do prdele, uplavat žlučník?“ Jednak tím okamžitě naznačí, kde se děj knihy bude odehrávat, a zároveň strhne pozornost k jazyku. Ten hraje v próze důležitou roli (ostatně podobně jako v románu Dědina, kde si autorka pro změnu pohrávala s nářečím Vysočiny). Hovorová čeština s nespisovnými výrazy i vulgarismy, která tu v ich-formě dostává žádoucí prostor, zvyšuje autenticitu hlavní figury, působí spontánně a dobře dokresluje chirurgův osobnostní profil. I nemocniční prostředí je zachyceno velmi věrohodně.

Petra Dvořáková kdysi pracovala jako anesteziologická sestra, takže ví, o čem píše. Když popisuje amputaci nohy nebo operaci pošťačky pokousané psem, bravurně ovládá lékařskou terminologii i slang a dobře stupňuje napětí. Podobně přesvědčivá je i v momentě, kdy líčí zákulisní pletichaření, prospěchářství a profesní rivalitu v oboru. Jen stavba celého textu by si možná zasloužila větší sevřenost a invenčněji vybudovaný dramatický oblouk příběhu. Pravidelné střídání mikropříběhů jednotlivých lékařských případů se scénami ze soukromého života hlavního hrdiny časem začne působit monotónně. (Chvílemi se čtenář neubrání reminiscencím na Dietlovu Nemocnici na kraji města.) Na druhou stranu ale dobře koresponduje s jistou letargií, do které Grábl uprostřed krize středního věku upadá, když přestává vidět naději na změnu.

Pointa neposkytuje rozhřešení, nedojde ani na ukázkový happy end ani na triumf beznaděje. Autorka zkrátka jen přestane vyprávět v okamžiku, kdy se její hrdina smíří s faktem, že „udržet se v životě nad hladinou trvale je pro člověka nemožný“.