RECENZE: Proč je Oidipús detektiv i papež? A proč jej vlastně Národní hraje?

Ti, kteří se na hlavní činoherní novinku této sezony do historické budovy pražského Národního divadla teprve chystají, prominou, či raději úvodní odstavec přeskočí, ovšem bude třeba začít od konce. Oslepený Oidipús s pokorou i úlevou přijímá svůj trest. Před diváky se vylupuje obří studeně žhnoucí kotouč, po němž Pavel Batěk stoupá, aby zaujal místo na pranýři věčnosti. Režisér Jan Frič závěry prostě umí. Podobně brilantně vygradoval i svou předchozí režii ve Stavovském divadle. Drtivé finále Misantropa tak přebilo veškeré předchozí rozpaky. I aktuální Král Oidipús, který se dočkal premiéry minulý čtvrtek, je v samotném konci zdaleka nejsilnější. Ovšem tentokrát to nestačí, Fričovi se jinak představení až překvapivě drolí množstvím nesourodých motivů.

11 fotografií

Sofoklův příběh o králi Oidipovi, který pátrá po vrahovi svého předchůdce, pojímá jako detektivku. Detektivku specifickou v tom, že krom detektiva všichni tuší, že vinným je právě sám pátrající a že mrtvým je jeho otec. Oidipús tedy na sebe navléká typický baloňák, klišovitě zasedne na desku výslechového stolu a úkoluje svou mordpartu (sbor). Banální nápad se však brzy okouká. A navíc nabídne v podstatě jen jednu zajímavou scénu, když se Oidipús střetne s Kreontem (Igor Orozovič) uprostřed výkopů těla oběti a oba se tak válejí mezi předměty doličnými.

Divák podobně krčí rameny nad nápadem ze samotného úvodu, kdy Oidipús předstoupí v papežském rouchu, zatímco je Kněz Diův (David Prachař) oděn do kardinálského. S výjimkou obří kadidelnice se ani s tímto motivem příliš nepracuje.

Přitom nelze nic vytknout hereckým výkonům. Pavel Batěk podává svým úsporným herectvím Oidipa jako sebejistého, tvrdého technokrata, který si je vědom svých zásluh a jen těžko přijímá krutý osud. Jana Stryková dokázala od samého počátku do Iokasté až obdivuhodně dostat ambivalenci ochranitelské matky i milující manželky.

Inscenovat antickou klasiku v moderním hávu může být ošemetné a zde prostě není příliš jasné, proč to Činohra Národního divadla vlastně dělá. Vyniká to obzvláště v kontrastu s rok a půl starou (vydařenou) premiérou Vítejte v Thébách, kde autorka hry Moira Buffiniová zasadila děj Antigony (závěrečné části Sofoklovy trilogie) do dnešních mezinárodních měřítek. I pro přímou návaznost témat je proto překvapující, proč zdejší dramaturgie sáhla po Oidipovi právě nyní.

Král Oidipús 40 % Národní divadlo premiéra 5. prosince 2019 režie: Jan Frič hrají: Pavel Batěk, Jana Stryková, Igor Orozovič, David Prachař, Jana Preissová, Alena Štréblová, Taťjana Medvecká, Lucie Polišenská, Martina Preissová, Filip Kaňkovský, Petr Vančura, Václav Marhold, Jiří Pěkný, Mikuláš Čížek

Do historické budovy dosud za Špinarových časů mířila přístupná notoricky známá témata, která měla přitáhnout davy a následně je uhranout moderním divadlem. Proč ale po Manon Lescaut, Maryše a Kytici došlo právě na Krále Oidipa?

Frič to navíc se Sofoklem zkoušel už před třemi lety, když v A studiu Rubín nastudoval Antigonu. I v tamní inscenaci volil typickou nadsázku a popkulturní narážky, které sice budily úsměv, ovšem postrádaly hloubku. Co však komorní Rubín skryl ve svých temných koutech, vytanulo na velkém jevišti Národního divadla na povrch v plné nahotě.

Kdo by chtěl vidět práci jednoho z našich nejzajímavějších režisérů generace třicátníků, ať raději vyrazí na zmíněného Misantropa. A nebo ještě lépe na oceňovaného Fausta.