NOMÁDI: Expediční Tatra kolem světa 2 se představuje. O její ‚kabát‘ se postaral designér Fuksa |
Psal se 18. březen 1987. Na Staroměstské náměstí se kolem modrostříbrného náklaďáku s nezvyklou nástavbou a výrazným nápisem Motokov se mačkal dav lidí. Z centra Prahy v jarním dni odjížděla expedice Tatra kolem světa. Byl to poslední velký cestovatelský podnik vypravený za minulého režimu. Pro generaci dnešních čtyřicátníků, která na konci 80. let hltala zpravodajství z „pouštní“ rallye Paříž–Dakar, na které zápolily s terénem a konkurencí posádky liazů a tatrovek, to bylo zjevení a také naděje, že svět nekončí za dráty na západní hranici.
Odpovědi cestovatele Stanislava Synka si můžete přečíst zde |
Když se posádka tatrovky, která vypadala jako by se konstruktéři pokusili zkřížit stěhovací vůz do terénu s autobusem, vrátila, všechno bylo jinak. V Československu už nevládli komunisté, naopak se budoval kapitalismus a o cestovatele nebyl zájem. Z natočeného materiálu nevznikl plánovaný 56dílný seriál, k divákům se nedostal ani dvoudílný celovečerní dokument. Stanislav Synek, tlumočník a navigátor expedice, vydal první třetině cesty modrostříbrné Tatry 815 GTC knihu. Byl to bestseller. Na pokračování vyprávění si však čtenáři museli počkat 30 let. Druhý díl vyšel před pár týdny pod patronací pokračovatelů tatrovácké expediční tradice.
Pekingská zastávka
„Viděli jsme, jak demonstrace stále mohutní. Počet účastníků přesahoval milion. Rudé prapory už vlály nejen v rukou pěších a cyklistů, ale i z oken autobusů, na náklaďácích přeplněných demonstranty, i sestavy motocyklistů demonstrovaly, ba i fekální vozy. Policie nebyla nikde k vidění… Viděli jsme podporu, jíž se studentům dostávalo od pekingského obyvatelstva. Morální, v podobě delegací podniků s transparenty, ale i věcnou: občerstvení, jídlo, peníze,“ tak popisuje Synek atmosféru čínského hlavního města na jaře 1989, kterou zažilo jen pár Čechoslováků.
  |
4. června 1989 armáda “dobyla“ na protestujících studentech pro čínské vedení Tchien-an-men: nejvýznamnější náměstí země a symbolické srdce země. Expediční tatra tou dobou už ujížděla po Hedvábné stezce na západ: “Zdrojem zpráv je televize a ta už nám neukazuje studenty, nýbrž armádu. Zuhelnatělé mrtvoly vojáků, vojáci uklízejí město, matka vojáka naříká na místě, kde její syn zahynul… Pokud jsou vidět studenti, tedy v želízkách, při výslechu. Jsou vynášeny první rozsudky smrti.“
Knihu Synek dokončil na začátku devadesátých let minulého století. Text psaný úsporným jazykem je svým způsobem i dokumentem o době svého vzniku.
