Po dlouhá desetiletí vyráběla strakonická ČZ (Česká zbrojovka) špičkové zbraně a motorky. Když v roce 1957 vyjela na československé silnice první modrošedá Čezeta 501, čekala ji úspěšná léta. Oblíbenému plechovému skútru s protáhlým čumákem tehdy nikdo neřekl jinak než „Prase“. Teď se po více než 60 letech tato československá ikona jedné stopy vrací. Má elektromotor, jede až stodvacítkou a chce být luxusním zbožím. S elektrickým prasetem jsme se svezli.
Druhá polovina 50. let minulého století byla oslavou poválečného průmyslového designu. Československé silnice křižovaly proudnicové Tatry 603 nebo baculaté Škody 706. A ve výrobě byl i velký tuzemský skútr. Česká zbrojovka ve Strakonicích ho poprvé ukázala při prvomájových oslavách roku 1956 a pro modrošedý motocykl s koženkovým sedlem a atypicky protáhlým čumákem se okamžitě vžila přezdívka Prase.
Je tomu už přes 60 let a Čezeta se na první pohled vůbec nezměnila. Má stále stejné tvary se širokým štítem, dlouhými nášlapy, dvojsedlem a velkou kruhovou lampou na špičatém předku. Je to jako nostalgický návrat do minulosti. Teprve při bližším pohledu si všimnete otisku moderní doby.
Tvůrci dnešních elektrických Prasat převzali nadčasový design z 50. let, ten se dá bez problémů použít, ale spoustu věcí bylo třeba přizpůsobit dnešní době. Takže má světlo, které má všechny zdroje z ledek, nebo nové blinkry.
Změn je víc. Skútr má ocelový rám obložený laminátem, přestože dřív dělali strakoničtí konstruktéři karoserii výhradně z lisovaného plechu, a stojí na dvojici třináctipalcových kol, která jsou o palec větší než u motoristického dědečka z přelomu 50. let a 60. let. Místo bubnů tu jsou kotoučové brzdy a i když před nosičem nad hlavním světlem zůstalo na svém místě víčko benzinové nádrže, ukrývá dnes už něco úplně jiného – konektor na dobíjení.
Ze Strakonic na Moravu
Nápad na obnovu zašlé slávy jednostopé legendy ze Strakonic se zrodil v hlavě Brita Neila Smithe už před několika lety. V roce 2013 pak značku Čezeta oživil a začal spřádat plány na výrobu skútrů pro 21. století. Elektrické Prase dostalo pořadové označení 506 a výroba se z jihozápadu Česka přesunula na Moravu do bývalé továrny Wikovu v Prostějově.
To nejdůležitější má novodobé „prase“ schované v zadním kole – elektromotor, který nahradil původní dvoutaktní jednoválec. Slabší varianta poskytne výkon 7,2 kW, silnější 11 kW.
Baterku schovali designéři do tunelu pod sedadlem a je hodně nízko zemi, aby měl skútr nižší těžiště a dobrou stabilitu. Je to cítit hlavně v ostřejších zatáčkách, kdy se dvoumetrový stroj naklání až k asfaltu, ale i nezkušený řidič ho bez problémů zase vyrovná. Menší akumulátor uloží 4kWh energie, větší 6 kWh. Znovu nabít je musíte po 100, respektive 150 kilometrech. A je to záležitost na pár hodin.
Jízda je tichoučká, s takovým lehkým tramvajovým svistem, jako byste seděli na vysavači. Největší rámus dělá vítr, dokonce slyšíte, jak kamínky bubnují zespodu do karoserie. Levou rukou můžete ze sedla přepínat mezi trojicí jízdních režimů, přičemž na jedničku upalujete nejrychleji (až stodvacítkou), trojka je spíš na poklidné korzování městem. Napravo je obousměrná plynová rukojeť, kterou řidič pohybem k sobě akceleruje a směrem od sebe brzdí motorem a vrací tak přebytečnou energii zpět do baterky.
Pod sedadlem je palubní nabíječka a víc už se do skútru nevejde, jezdit se musí nalehko. Dva se však na Praseti svezete pohodlně, čezeta má velmi dlouhý rozvor náprav. Neohrabaný je stopadesátikilový vepř jen při otáčení, kdy je třeba pohrát si se zpátečkou. Ale na to si museli zvyknout i majitelé všech 115 tisíc původních Čezet 501, které strakonická zbrojovka vyrobila.
Neil Smith je co do počtu skromnější, chce prodávat prémiové stroje, čemuž odpovídá i cena levnější verze přesahující 300 tisíc korun. Dražší varianta stojí přes 400 tisíc. Valná většina objednávek je proto ze zahraničí.
Elektrické Prase přesto ocení především ti, kteří na něm před 60 lety sami jezdili. Včetně takových drobností, jakými jsou třeba přední brzdiče. Stejně jako celý skútr mají tvar čuníka, v odkazu na nestárnoucí designové dílo Jaroslava Františka Kocha, které dobylo motoristická srdce Čechoslováků.
