Poslední kilometry cesty do Bodie chybí asfalt, kola pronajatého auta víří všudypřítomný prach podél cesty plné výmolů. Platíme vstupné asi osm dolarů a parkujeme na poloplném parkovišti uprostřed zvlněné americké prérie východně od kopců Sierra Nevady. Kolem desáté dopoledne už začíná kalifornské slunce neúprosně žhnout.
Vydáváme se k prvním z několika desítek dřevěných budov, rozesetých podél pár prašných ulic nebo volně v travnaté pláni. Mezi trsy suché trávy se bez ladu a skladu válí rezivějící zbytky konzerv, různých nástrojů a nářadí, ale i celé historické automobily. Dřevěné domky ošlehané poryvy větru připomínají kulisy amerického westernu.
Centrum zlaté horečky
Bodie je jedním z mnoha měst duchů po celém USA, která zažila rychlý vzestup a pád během éry zlaté horečky. Rozmach Bodie nastal na konci 19. století, kdy se počet jeho obyvatel během dvou desetiletí vyhoupl z pár desítek na téměř 10 000. Jako pravé město „divokého západu“ mělo i Bodie několik desítek salónů, domů lásky a špatné reputace. Divoké pitky, přestřelky, vraždy nebo přepadení dostavníků tu nebyly výjimkou.
Po rychlém rozmachu přišel ovšem i rychlý pád – objevení bohatších nalezišť zlata v Utahu, Arizoně a dalších státech mělo za následek odsun řady obyvatel, kteří často ve spěchu zanechali velkou část svého majetku na pospas osudu. Z města, řadícího se na konci 19. století do trojice největších v Kalifornii, se postupně stávalo město duchů.
  |
Ve dvacátých letech 20. století žilo ve městě podle oficiálních údajů pouhých 120 lidí. Úpadek města v první polovině 20. století završilo zavření posledního dolu v roce 1942. Opuštěné dřevěné domky, rezivějící nářadí a stroje a zaprášené tabule skla v oknech působí neutěšeným dojmem. Jakoby si jejich majitelé jen odskočili a už se pro svůj majetek nevrátili. V roce 1962 bylo město vyhlášeno státní památkou a domky jsou udržovány v původním (chátrajícím) stavu.
Zastavení v čase
Touláme se od domku k domku a čteme v průvodci osudy jejich obyvatel. Skrz zaprášené okenní tabule nakukujeme do minulosti. Prach sedá na vyřezávané skříně a pelesti postelí. Ze zdí se odlupují květované tapety, na stropě visí petrolejka a na rozviklaném jídelní stole je prostřeno, jako kdyby jeho obyvatelé měli právě zasednout k večeři po celodenní dřině v dole.
Vcházíme do prostě zařízeného kostela s řadami dřevěných lavic a skromným oltářem bez jediné ozdoby. Ve škole zůstala kromě zaprášených lavic i nesmazaná tabule. V salonu pod vrstvou prachu leží biliárový stůl připomínající bujarou zábavu, při které tu horníci propíjeli vydělané peníze. Police místního obchodu jsou plné krabic, sklenic i konzerv s potravinami. Jakoby si prodavač jen odskočil.
Docházíme až na konec jedné z uliček lemové domečky na vyvýšenině s výhledem na město. Zbytky vstupní branky se smutně pohupují v rezivých pantech. Rozhlížíme se po širé pláni: na kraji městečka je vidět shluk větších šedomodrých budov bývalého dolu, malé domky se krčí pod paprsky slunce a široko daleko není nikde nic, jen vítr melancholicky šustí seschlou trávou a vzpomíná na zapadlou slávu města zlata a hříchu…
