Britská zpěvačka s irskou a francouzskou krví Camille O’Sullivanová je původem vystudovaná architektka a malířka, svoji pěveckou kariéru programově postavila na převzatých skladbách. Okruh autorů, z jejichž dílny si vybírá, má společnou spíš náladu, ojedinělý způsob vyprávění než hudební styl – kromě Jacquesa Brela, Davida Bowieho, Toma Waitse nebo Leonarda Cohena je to Nick Cave. Výběrem z jejich zpěvníků v roce 2015 okouzlila ostravský Gong v rámci Colours of Ostrava a na sklonku loňského roku přišla s tematickým živým albem Camille Sings Cave Live.
O’Sullivanová rozhodně nejde publiku víc naproti, než je třeba. Z Cavea si nevybírala cestou nejmenšího odporu, mezi jeho nejznámější hity patří, řekněme, sotva třetina písní: God is in the House, Jubilee Street, Into My Arms, Red Right Hand a The Ship Song. Naprostá většina repertoáru je ve velmi volném tempu, aby vynikl zpěvaččin šansonový, skoro divadelní přístup.
V dynamickém rozpětí se pohybuje od až přecitlivělého sázení každé slabiky přes vyprávěcí polohu až po exaltovaný zpěv, ve kterém se jí mění barva hlasu. Rockovější písně jako Jubilee Street nebo There She Goes, My Beautiful World, v nichž má její hlas průraznost jak Patti Smith v nejlepších letech, sklízejí od publika ještě větší nadšení než šansony.
Ty ovšem kromě samotného zpěvu zdobí i velmi zajímavá instrumentace, v níž jaksi svádí souboje dominantní akustický klavír zpěvaččina stálého spolupracovníka a koproducenta Feargala Murraye a na nejvyšší míru, až k noisovému vazbení zkreslená elektrická kytara Stevea Frasera. A svoji zajímavou roli hrají i další aranžérské prvky, třeba zvuk pily, jenž dodává Still In Love až hororovou strašidelnost.
V některých položkách alba poměrně autenticky ožívá duch originálního podání Caveovy kapely The Bad Seeds (hlavně v Red Right Hand), punc osobitosti ale přidává zdivočelý saxofon talentované multiinstrumentalistky Charlotte Glassonové, která mimochodem coby hráčka na violu se samotným Cavem spolupracovala na předposledním albu Skeleton Tree, z něhož tři písně zpívá O’Sullivanová na závěr tohoto zdařilého alba.
Waits jako countryman
Album Come On Up To The House: Women Sing Waits produkoval Warren Zanes. Měl jasnou vizi a šťastnou ruku. Předešel možnému trapasu, k němuž by nejspíš došlo, kdyby se zpěvačky snažily stylizovat do drsné alternativní Waitsovy polohy. Naopak byly vybrány písně spíš folkrockového nebo baladického charakteru. Je tedy logické, že většinové zdroje byly nejstarší Waitsova alba a potom deska Mule Variations (1999), z vrcholného Waitsova období bezesporu nejpísničkovější.
Projekt svedl na jedno album zpěvačky dvou generací a z různých žánrů, byť ty z okruhu country a americany převažují a slavná jména Rosanne Cashové nebo Patty Griffinové „praští do oka“. Zajímavá je i čerstvá krev oboru, kapely Joseph a The Wild Reeds. Album je především poctou Waitsovu písničkářství, bez experimentů, ale s vesměs krásnými hlasy.
