Chci se s rakovinou domluvit. Někdejší ligový gólman Novák potřebuje miliony na léčbu

Z Řepky se stal komentátor. Spartu absolutně nechápu, Tijaniho měla koupit i bez zkříženého vazu, říká

Chytá svůj život. A jako bývalý prvoligový brankář ho chce držet pevně v rukou. Stejně jako své dítě, které s manželkou čekají.

Proto když trenérovi teplické fotbalové mládeže Radimu Novákovi oznámili, že za jeho bolesti může zákeřná rakovina slinivky, odmítl chemoterapii a vydal se vlastní cestou. S nastavením tak pozitivním, že to kdekomu vyrazilo dech.

„Ani mě nenapadlo brečet. Když jsem šel od doktora, řekl jsem manželce, že chci žít. A ne, že nechci umřít,“ popisuje jedenačtyřicetiletý vystudovaný učitel v otevřené zpovědi. „Chci se s rakovinou domluvit.“

Rodina a přátelé na Novákovu podporu založili transparentní účet: kdo mu chce pomoct, může poslat příspěvek na účet 4192599043/0800.

Když se člověk dozví takovou diagnózu, často se mu změní hodnoty. Jak to bylo u vás?
Měli jsme doma menší krizi, ale tohle nás profackovalo. Přestali jsme řešit kraviny a zaměřili se na důležité věci. Žena, dva bráchové a dvě ségry, táta, všichni z toho byli špatní. Paradoxně jsem je uklidňoval já. Manželka brečela a říká: Měla bych já utěšovat tebe a ne ty mě. Netvrdím, že to beru na lehkou váhu, ale netrpím sebelítostí.

Jste bojovně naladěný?
Určitě. Slyšel jsem od blízkých slova obdivu, jak k tomu přistupuju. Že neznají nikoho, kdo by to takhle psychicky zvládal. Manželce jsem pak řekl tu větu, že chci žít. A ne, že nechci umřít. To je rozdíl. Takže to prý mám nastavené dobře.

Není to naopak tak, že kolem vás lidé opatrně přešlapují a nevědí, jak se k vám chovat?
Když někdo přijde na návštěvu, říká, že se bál. Já se lidem nedivím, když jen napíšou a řeknou, že nemají sílu volat. Chápu je. Nevím, jak bych se choval já, kdyby měl takovou diagnózu blízký kamarád. Nějaký stres tam je, když ti povědí tohle. Ale řekl jsem všem okolo, že nechci žádnou lítost.

Jak se přišlo na vaši nemoc? Ještě na podzim jste chytal I. B třídu za Junior Děčín.
V říjnu mě pobolívalo břicho. Myslel jsem, že jako vždy od zad, ale začalo se to stupňovat. Přidaly se křeče kolem pupíku. Na sonu mi našli něco na játrech, na kontrastním sonu se ukázaly metastázy. Na CT se pak objevil hlavní nádor na slinivce. Následovala biopsie, která potvrdila typ nádoru, 28. listopadu mi to řekli definitivně. V nemocnici se ale neléčím, jen docházím, řeší se, jaký je můj stav, jaké mám bolesti.

Proč jste odmítl chemoterapii?
Udělal jsem to, když mi řekli, že to tím nedokážou vyléčit. Mně v létě na stejnou diagnózu umřela mamka. Během půl roku. Viděl jsem ji po chemoterapiích a bylo to hrozné. Chci to zkusit jinak. Vyléčit se. Ne to posouvat o půl roku. Nic jiného mi západní medicína nenabídne. Doktoři řeknou: Máme pacienty, kteří žijí tři čtyři roky. Já odpovídám: Dobrý, ale já se chci vyléčit. Možná to nevyjde, možná jo. Mám to prostě takhle nastavené.

Radim Novák mluví o rakovině slinivky břišní.

Říkáte si: Proč právě já?
Vůbec! Spíš lidi okolo. Babička umřela na něco podobného, mamka taky, ale těm bylo 88 a 70 let. Ve čtyřiceti to je divné. I doktoři se divili, u mě to nechápou. Já žiju zdravě, sportuju, nechlastám, nekouřím. Byl jsem na konzultaci u jedné známé, která dělá kineziologii; ta řeší, co mohlo nemoc vyvolat. Může to být rodové zatížení. Ale taky ze strachů, lítostí, dlouhodobého stresu.

Ale vy jste spíš kliďas, ne?
Ono se to nezdá, ale fotbal je nápor. Fyzický i psychický stres každý týden. Práce taky, člověk zařizuje spoustu věcí kolem týmu i ve škole. Dlouhodobý stres už ani nevnímáte, někdo ho umí ventilovat, někdo ne. Když mi umřela mamka, byla to rána. Byli jsme na sobě hodně závislí. I to může být spouštěč.

Díky sportu čelíte nemoci líp?
Když se zeptáte majitelů firem, řeknou, že mají rádi sportovce, protože jsou to bojovníci a jsou zvyklí čelit stresu. Nechci říct, že jsem úplně pozitivní, ale snažím se z ničeho nepodělat. Bývalá přítelkyně i současná manželka se smály, že jdu na zkoušku a jsem v klidu. V létě jsem dodělal magisterské studium tělesné výchovy a sportu a při státnicích jsem byl v pohodě. Tenkrát jsem si říkal: Když nejde o život, jde o houby.

Fanoušci se na vás při přípravě Teplic a Ústí složili, vybrali 41 tisíc. Dodává vám to energii?
Samozřejmě. Je to krásná částka! Petris (Jan Peterka) a spol. s teplickými hráči spáchali rychloakci, kluci z Teplic a Ústí také mezi sebou něco vybrali, za to moc děkuju. Snažím se všem, kteří něco pošlou, ať je to stovka, nebo pět tisíc, odepsat a poděkovat. Pomáhají mi i lidé kolem fotbalu, fanoušci, za to taky velký dík!

A co vaše zlatá ústecká parta? Dvakrát jste postoupili do 1. ligy.
Měli jsme předvánoční slezinu, ale já tam ani nešel. K večeru jsem unavený a nechtěl jsem kazit atmosféru tím, že by se řešila moje nemoc. Marty (Jan Martykán) a Džuby (Pavel Džuban) to věděli, řekli to a kluci hned: Podpoříme ho! Já teď nepracuju, ale Teplice se ke mně zachovaly skvěle. Řekly, že mě budou i tak platit. A pak za mnou byl Džuby, že se kluci z naší ústecké party chtějí pravidelně skládat a přispívat. Tvrdil: Dáme ti třeba 10 tisíc měsíčně, ať máš klid na léčbu. Je to až dojemné, jsem jim vděčný. A takhle sbírka začala.

Tepličtí a ústečtí fotbalisté vyjádřili Radimu Novákovi podporu.

Že vaše ústecká parta takhle drží pospolu, je výjimečné. Čím to, že jste si takhle sedli?
Nedokážu říct, co tam bylo, ale věřím na nějaké energie. Kabina na té bázi tenkrát fungovala. Zvířata to mají podobné: gazele nemusíte říkat, ať se vyhne tygrovi, ona to prostě cítí. A tuhle energii jsem v týmu tehdy cítil já. Přišel jsem a věděl jsem, že dneska prostě vyhrajeme. Bylo to podložené i sportovními výkony. A velkou roli hrálo i to, že trenér Svatopluk Habanec věděl, že nás musí trošičku nechat být. Ale uměl do toho i říznout. Většina mančaftů se často obměňuje, nás tmelilo, že jsme byli delší čas pohromadě.

Jak se teď cítíte?
Psychicky v pohodě ve chvíli, kdy mě nic nebolí. Když to začne bolet, většinou k večeru, myšlenky jsou horší. Beru léky na bolest. Nejdřív jsem nechtěl, ale než se probouzet bolestí je lepší se klidně vyspat. Nevystavovat organismus dalšímu stresu. Zhubl jsem deset kilo, ale to je i tím, že jsem změnil stravu. Slinivka je nejdůležitější orgán pro trávení. Cukry, maso, živočišné tuky nesmím jíst. Vlastně jen tvaroh. Když mi onemocněla mamka, také jsme řešili, co dělat. Bohužel byla nastavená obráceně než já. Když se to dozvěděla, řekla: Hlavně ať je to už za mnou. Našli jsme doktorku v Německu, která v 50. letech léčila rakovinu pomocí lněných olejů. Já je používám. Když to řeknu jako laik, mají mnohonásobně víc molekul, které nezabíjí ty rakovinotvorné buňky, ale uzdravují je.

Snažíte se být aktivní?
Doktorka v Německu mi řekla, že nemám sedět na gauči, což ani nechci. Když jdu ven, je mi dobře, i proto jsme si pořídili psa. Samozřejmě nějaké fyzično odešlo, ale to už po konci kariéry. Nemůžu sportovat, abych tělo nevystavoval fyzickému stresu, ale procházky ano, aby svalovina zůstala. Protože když má tělo bojovat, musí být silné. Jiní jsou na tom mnohem hůř. Za chvíli třeba může být všechno jinak, uvidíme. Ráno vstanu, mám procedury, co se týká meditací, otužování a podobně, k tomu ta olejovo-bílkovinová strava. Takže si vařím. Celý den je co dělat.

Jak bude pokračovat vaše léčba?
Čeká mě další biopsie z jater, aby zjistili, jestli mi pomůže imunoterapie. Což je dost úspěšná léčba, ale v mém případě není moc naděje, že to půjde. A z 90 procent nemáte šanci, že to zaplatí pojišťovna. Věřím v hlavu a energie, tímhle směrem jsme začali bádat. Koukali jsme na pořad herce Jaroslava Duška, měl tam člověka, který vyprávěl podobný příběh. Našli mu váček, rakovinu, chtěli mu odstranit část čelisti. Šel jinou cestou, začal cvičit, vyléčil se. Zázraky se dějí. Nějaká energie, změna, vyklidnění, zjištění příčiny, tím se v nemocnici nikdo nezabývá. Nechci, aby to vyznělo, že někoho pomlouvám. Ne. Takové jsou možnosti, tak to funguje. Nikoho z toho neviním, ale prostě mě to neuspokojuje.

Proto jste se rozhodl vsadit na alternativní léčbu?
Věřím na nějaké ne osudy ani náhody, ale do cesty se mi najednou dostávaly různé věci, které s tím souvisejí. Tamhle jdu pro šťávu ze zelí do jedné firmy a pán je zrovna člověk, který se ve svém volném čase tímhle zabývá. Cvičení, které dělám, se ke mně dostalo najednou z vícero stran, aniž bych to aktivně vyhledával. Jdu do toho tímhle způsobem, meditací, cvičením. A začal jsem jezdit do Německa, kde fungují oficiálně vystudovaní doktoři léčící alternativní medicínou. Na jedné malinké klinice mi dávají infuze na přírodní bázi. Není to podložené studiemi na lidech, ale na myších to mělo velmi dobré účinky. A říkají, že mají docela dobré výsledky i s lidmi. Ale samozřejmě v Německu si všechno musíme platit.

Ústecký gólman Radim Novák zasahuje před Václavem Pilařem v hradeckém dresu.

A jaké jsou další možnosti?
Byl jsem na jedné schůzce, kde byl doktor, který má kliniku na Filipínách. Američan. Řeknu to zase jako laik: vezmou tvoje buňky, nějak je naprogramují, a vrací je zpátky. Není to chemoterapie, která zabíjí nejen rakovinotvorné, ale i zdravé buňky v těle, a vy pak musíte doufat, že to váš imunitní systém zvládne. Tím, co beru já, se snažím nastartovat svoji imunitu, ta by si s tím měla poradit. Pokud se pro to rozhodneme, musím letět na Filipíny. Ale zjišťujeme, co a jak, nechceme dát někomu peníze a nevědět nic. Manželka má vazbu na Thajsko. Doktor, co jsme s ním jednali, přednášel na Harvardu, je to persona. Ale musíme si všechno ověřit, aby to nebylo jen na vydělávání peněz.

Co by to všechno stálo?
Na Filipínách jsme se bavili o nějaké sumě dva miliony korun v přepočtu. Nedá se to říct přesně, protože jsou lidi, kteří jsou v horším stavu a potřebují nějakou péči, já jsem zatím v pohodě, co se týká fyzična, ale taková nějaká relace by to byla. A to samé ta imunoterapie tady v Česku, taky není hrazena pojišťovnou a cena se pohybuje někde kolem dvou milionů.

Jak vás drží, že s manželkou čekáte miminko?
Když se manželka dověděla o mé nemoci, řekla, že s nikým jiným nechce být ani s ním mít dítě. Tak jsme to zkusili a ono to vyšlo. Přes všechny ty stresy. Ale je to zatím jen měsíc a půl, jsem ještě opatrný. Je to pro mě další hnací motor, proč to nevzdat a bojovat, co to půjde.

Inspirujete se příběhy lidí, kteří tuhle nemoc porazili? Nějaké případy byly například v Číně, ale třeba i jinde.
K Vánocům jsem dostal spoustu knížek od kolegů ze školy, od manželky, takže určitě se inspiruji u lidí, kteří rakovinu vyléčili. Začal jsem s čínským cvičením, o kterém jsem slyšel z více stran.

Nevyčítají vám lékaři, že odmítáte klasickou léčbu?
To je jedna z věcí, co mi vadí na našem zdravotnictví. Doktoři, kteří jsou nám blízcí, mi nic nevyčítali. Možná si něco myslí, ale říkají, že rozhodnutí je na mně. Chovají se skvěle. Ale jiní doktoři řeknou: To nechápu, je to blázen! Na druhou stranu přiznávají, že to neumí léčit. Možná tady budeš rok, možná ti to posuneme o další rok, možná o tři. Statisticky průměr je, že lidé s touto diagnózou se dožívají rok. Když jdete na chemoterapii, nikdo neřeší, co na to vaše hlava, jakou stravu jíte. A já si myslím, že tělo to musí zvládnout komplexně. Chemoterapie vás nevyléčí, můžete tady být rok, který prozvracíte, budete bez vlasů, sotva budete chodit. I proto jsem si řekl, že ne. Jasně, můžu tak dopadnout taky, ale ta alternativní metoda je z mého pohledu přirozenější. Kdyby mi řekli, že mám šanci dvacet procent, tak bych do toho možná šel, ale takhle ne. Říkám si, jestli tady mám být, uzdravím se. Jestli ne, tak prostě ne.

Jste naladěný tak, že tu zákeřnou nemoc prostě porazíte?
Já to mám tak, že se s ní chci spíš domluvit. Nějakým způsobem to onemocnění vzniklo, třeba špatným chováním, stresy nebo je to dané geneticky, nevím. Na to se snažíte přijít, chci si tohle vyřešit. A chci, aby si tělo s tím poradilo. Ne aby někdo nějakými léky zničil všechno, co ve mně je.

Dáváte si nějaký časový horizont, do kdy byste se chtěl s nemocí domluvit, jak říkáte?
Manželka pořád tvrdí, že to bude dlouhé, ale že se uzdravím. Já samozřejmě neodmítám nějaké vyšetření, ba naopak, záleží, jak se budu cítit. Tělo samo pozná, jestli se uzdravuje. Jsem domluvený, že půjdu v dubnu na vyšetření, jestli se to někam hnulo, zda je to stejné, nebo horší. Ale žádný horizont nemám, nechci si ho ani dávat. Mohl by mě spíš seknout. Říkal bych si, že už jsem měl být vyléčený, a přitom pořád nejsem. Musím být trpělivý.