„Kvůli Vrchlabí, se kterým jsem měl džentlmenskou dohodu, že tam vydržím do konce sezony. Sliby a podání ruky by se měly plnit,“ vysvětlil 39letý útočník.
„Ale když jsem viděl, jak k tomu vedení Vrchlabí přistoupilo a že mi nestojí v cestě, věděl jsem, že mám čisté svědomí a že můžu odejít. Poděkoval jsem jim, teď jsem tady a od té doby řeším jen pardubický hokej, abychom se zachránili,“ pokračoval Rolinek, který na prvním tréninku s Dynamem bruslil v centru útoku s Paulovičem a Blümelem.
Zaskočilo vás, když se Pardubice ozvaly?
To ano. Já s tímhle nepočítal, i proto jsem měl tu dohodu ve Vrchlabí. Jiné nabídky z dřívějška jsem shodil ze stolu. Absolutně jsem nedoufal, že by se něco takového mohlo stát, protože jsem věděl, jak to tu bylo předtím. Byl to šok, ale jsem za to strašně rád. Jsem tu, abych nějakou rolí a kusem práce na ledě pomohl. Ale nepovažuju se za spasitele, který to tu všecko otočí.
O záchranu klubu v extralize už jste se nicméně dvakrát výrazně přičinil.
Já vím. Dvakrát se to povedlo a já říkal, že baráž už nikdy... Netušil jsem, že se to vyvrbí takhle, chtěl jsem tu původně být celou sezonu a bojovat s klukama. Ale nejsem Milan Gulaš, nejlepší hráč extraligy, který ty zápasy vyhraje sám nebo se spoluhráči v lajně. Já jsem jiný typ hokejisty.
Nemůže být problém, že jste teď extraligu delší čas nehrál?
Ten skok je veliký, od profesionálního hokeje jsem měl čtyři měsíce pauzu. Proto neříkám, že na ledě strávím dvacet minut a budu dávat góly. Chci přispět svým dílem, aspoň trochu. Kdybych tu nabídku odmítl, tak bych si to pak vyčítal. Na Pardubicích mně záleží - vidíte tu podporu fanoušků, kterou kluci mají pořád, i když jsou na posledním místě v tabulce. I to byl jeden z důvodů, proč jsem se vrátil.
Jak vás vzala kabina? Z klubu jste odcházel nasupený...
Na kluky jsem vůbec naštvaný nebyl, ti za nic nemohli. Já vím, kde byla pravda. Dostal jsem esemesky už ve středu, když se informace o mém návratu objevila na sociálních sítích. Proběhlo to normálně. Doufám, že i kluci jsou rádi, že jim nějak pomůžu.
Měl jste nachystané svoje místo v šatně?
Měl, tímto se omlouvám Tomáši Voráčkovi, který na něm seděl. Naši maséři to s ním asi nějak domluvili, aby mi ho uvolnil. Moc mu za to děkuju, sedím tam rád.
Hokejový útočník Tomáš Rolinek (v bílém) na tréninku Pardubic.
V jakém je tým rozpoložení?
Musím přiznat, že jsem překvapený, že je v kabině pozitivní atmosféra. Nejde házet flintu do žita. Já se stihl jen rozcvičit hodinu před tréninkem, taky nějakou rychlou poradu. Ale všechno se odráží v zápasech. Jak do nich vstoupíte - kluci s tím mají potíže, několik jich nechytli a prohráli. V téhle situaci se to těžko honí, dostanete první gól, druhý, hlavy jsou dole. Tohle znám, věřím, že se to zlepší.
Jak vás bavil hokej ve Vrchlabí?
Byl to takový můj hokejový důchod. Myslel jsem, že tam tu sezonu dohraju a Vrchlabí pomůžu k postupu do první ligy. Užíval jsem si to, tým je tam skvělý. Víte, co tam je za veliké hráče. Petr Sýkora, na kterého jsem zvyklý z Pardubic, byl se mnou v lajně... Hokej tam byl pro mě super, po letech jsem se zase naučil hrát i s pukem, bylo to hezké.
Snažíte se i Sýkoru přimět ke comebacku?
Upřímně? Jasně že jo. Podle mě by tady ještě odvedl svoje.
Je tomu nakloněný?
(směje se) To není otázka pro mě. V autě do Vrchlabí nebo v telefonu můžeme mluvit o čemkoli, ale to je na něm.
Sledoval jste blíže extraligu? Jak složité bude zachraňovat se?
Bude to těžké, ona to taková baráž stejně je. Máme patnáct zápasů do konce, každý se musí vyhrát. Buď se to povede, nebo ne. Pouštěl jsem si onlajny, různě... Ale do haly jsem nechodil, to až teď s Olomoucí (výhra Dynama 3:2 na nájezdy).
Při tom zápase jste s Petrem Sýkorou byli i v kabině. Snažili jste se tým namotivovat?
Jak to víte? To mělo být tajemství... Před zápasem jsme kluky přišli podpořit, řekli jsme jim, že jim věříme a že konec sezony zvládnou.
Jste známý hecíř na ledě i v kabině. Cítíte, že se vaším návratem ulevilo kapitánu Janu Kolářovi, který je spíš introvert? Že se ta odpovědnost za tým víc rozloží?
Jeho role bude stejná, je to lídr, kapitán. Já mu v tom samozřejmě chci hodně pomoct. Ale on si pojede to své. Což platí i o dalších, v kabině to není jen o něm.
Mimochodem, jak vaše rozhodnutí přijala rodina?
Manželka i děti byly rády. Můj syn byl hrozně šťastný, protože hokej za Dynamo hraje. Když jsem ve středu po zápase přijel domů, čekal mě venku před barákem s ohňostrojem.
Když vidíte ty veletoče v Pardubicích v posledních letech, asi už vás nic nepřekvapí, co?
Asi ne. Ale nerad bych znovu zažil něco podobného.
