Pokusit se napsat novinový sloupek o něčem tak titěrném, jako je miniaturní částečka dřeva zapíchnutá v kůži chodidla, by někdo mohl považovat za opovážlivost, a jiný dokonce za známku toho, že lidé už opravdu nemají co pořádného na práci, a proto si vymýšlí hlouposti.

Ta tříska se mi zadřela do nohy večer. Stalo se to na dřevěné domácí podlaze, po níž jsem chodil bos. Tedy úplně bos jsem nebyl, pro přesnost popisu je správné konstatovat, že jsem měl ponožky.

Sám jsem si pomoci nemohl, protože na chodidlo si nevidíte a při ohledání plosky nohy prsty jsem také nic zvláštního nenahmatal. Pravděpodobně mám v kůži třísku, zněl můj diagnostický závěr, s nímž jsem uléhal ke spánku. Ráno jsem se vydal do práce už kulhající. Dobelhal jsem se nejprve ke svému autu a pak od nemocničního parkoviště směrem na kliniku.

A právě tehdy se to přihodilo. Potkal jsem váženého chirurga, s nímž se znám už léta, který se mě samozřejmě zeptal, proč kulhám.

"Bolí to jako čert," vysvětlil jsem mu svoji patálii s třískou v plosce nohy. Politoval mě a pak zavedl řeč na jakousi aktuální politickou událost a o minutu později na jakési "politické" téma v rámci lékařské fakulty. Tím byla komunikace chirurga a kulhajícího kardiologa vyřešena.

Na otázku "Proč kulháš?" jsem to ráno uprostřed velké nemocnice odpovídal ještě několikrát. Nejčastěji kolegům − lékařům. Většinou soustrastně pokývali hlavami a frčeli dál vstříc velkým úkolům toho dne. Kola nemocnice se přece nemohou zastavit a je třeba pomáhat nemocným čtyřiadvacet hodin denně, tři sta šedesát pět dní v roce.

"Proč kulháš?" zeptala se mě i vrchní sestra, již jsem potkal před svou kanceláří. "Mám asi třísku v chodidle," odpověděl jsem to ráno už popadesáté. "A nechtěl bys ji vytáhnout?" řekla větu, na niž jsem od rána čekal, a bylo mi trapné se s ní komukoliv vnucovat. Tady kolem mě se přece nikdo čímsi tak směšným, jako je několikamilimetrový odštěpek dřevěné parkety, zabývat nebude.

Tu scénu, při níž si dvě obětavé ženy s brýlemi na nosech mobilem svítily na mé potící se chodidlo a improvizovaným instrumentariem do něho dloubaly, si opakovaně vybavuju i po letech.

Vzhledem k tomu, že jsem už odpoledne nekulhal, si dovedete představit, že mám dobrý důvod, považovat je i po takové době za doktorky všech doktorů. K tomu žádnou zkratku před nebo za jménem nepotřebujete. Stačí jen poslouchat někoho, kdo zrovna potřebuje vaši pomoc.