V rámci gigantické viselsko-oderské strategické útočné operace, jejíž výročí a význam jsme si zde před několika dny připomněli, došlo konečně k úspěšnému vývoji situace také v prostoru polské metropole. Ráno 15. ledna 1945 po pětapadesátiminutové dělostřelecké přípravě vyrazila do útoku sovětská 47. armáda pod velením generálmajora F. I. Perchoroviče, operující na pravém křídle 1. běloruského frontu severně od Varšavy.
Prolomila německou obranu, očistila od nepřítele prostor mezi Vislou a Západním Bugem, zlikvidovala protivníkovo předmostí na pravém břehu Visly a zahájila přepravu přes řeku. Německý generál Kurt von Tippelskirch napsal ve svých Dějinách druhé světové války: „Dne 15. ledna večer na úseku mezi řekami Nidou a Pilicí už neexistovala celistvá, souvislá německá fronta. Útvarům 9. armády, které se stále ještě bránily na Visle v prostoru Varšavy a jižně odtud, hrozilo obrovské nebezpečí. Zálohy jsme už neměli.“
Rudá armáda zahájila obchvat Varšavy
Po překročení Visly vytvořila 47. armáda 16. ledna na jejím levém břehu předmostí, začala město obchvacovat ze severozápadu a dostala se až k jeho předměstím. Jako první překročila zamrzlou řeku skupina bojovníků 3. praporu 498. střeleckého pluku pod velením poručíka Zakira Sultanova a rota samopalníků 1319. střeleckého pluku nadporučíka N. S. Sumčenka. Všichni účastníci přechodu přes Vislu obdrželi za projevenou statečnost řády a medaile a poručík Z. Sultanov titul hrdiny Sovětského svazu.
Sovětská 61. armáda, bojující pod velením generálplukovníka P. A. Bělova jižně od Varšavy, se k ní přiblížila a zahájila obkličování varšavského uskupení nepřítele z jihozápadu.
Němcům hrozilo obklíčení
Šestnáctého ledna ráno nasadilo sovětské velení v pásmu útoku 5. úderné armády do průlomu z předmostí na Pilici 2. gardovou tankovou armádu pod velením generálplukovníka tankových vojsk S. I. Bogdanova. Tankisté udeřili na severozápad, obsadili města Grójec a Żyrardów a večer se už přiblížili k Sochaczewu, který následujícího dne dobyli ztečí, dosáhli řeky Bzury, kde v září 1939 divizní generál Tadeusz Kutrzeba nečekaným úderem připravil horké chvíle Wehrmachtu, a přeťali ústupové cesty varšavskému uskupení protivníka.
Úspěchu tankistů využily střelecké útvary 5. úderné armády a pronásledovaly ustupujícího nepřítele. Poté, co sovětská vojska pronikla do prostoru Sochaczewa a obchvátila varšavské uskupení ze severozápadu a z jihozápadu, hrozilo Němcům nebezpečí, že je obklíčí úplně, a proto v noci na 17. ledna začali v rozporu s Hitlerovým rozkazem ustupovat.
Na scénu přicházejí Poláci
Této příznivé situace využila 1. armáda Polského vojska (1 AWP) pod velením sovětského Poláka generálporučíka Stanisława Popławského, jíž sovětské velení z pochopitelného propagandistického důvodu umožnilo vstoupit do Varšavy jako první. Druhá pěší divize překročila v prostoru Jabłonné Vislu a zaútočila na polskou metropoli ze severu. Hlavní síly 1. polské armády se přepravily přes Vislu jižně od Varšavy a zamířily na severozápad, zatímco útvary 6. pěší divize překročily řeku u Pragy. Útok divize podporoval palbou sovětský 31. samostatný oddíl obrněných vlaků. Ráno 17. ledna vstoupila 1. polská armáda za nepřetržitých bojů do Varšavy, kam současně z jihozápadu vstoupily jednotky sovětské 61. a ze severozápadu jednotky 47. armády.
Ve městě se rozhořely urputné boje. V poledne 17. ledna dokončili polští a sovětští vojáci likvidaci zadních německých vojů a úplně osvobodili Varšavu. Jejím posádkovým velitelem byl jmenován velitel polské 2. pěší divize generálmajor Jan Rotkiewicz, rovněž sovětský Polák, a správcem posádky plukovník Stanisław Janowski. Východně od Sochaczewa sovětští tankisté a pěšáci usilovali o zničení hlavních sil nepřátelského uskupení, spěšně ustupujícího z Varšavy.
Salvy na počest vítězství a medaile
Téhož dne oznámila vojenská rada 1. běloruského frontu hlavnímu stanu vrchního velení, že vojska frontu „pokračující v útoku obešla varšavské nepřátelské uskupení, vševojskové armády je hluboce obchvátily ze severu i z jihu a obsadily hlavní město Polské republiky Varšavu“.
Plukovník Mieczysław Wieczorek vyčíslil ve své knize Bilance boje a vítězství Poláků 1939–1945 ztráty 1. polské armády ve varšavské operaci na 415 padlých, raněných, nezvěstných a zajatých (pro srovnání: na sovětském vojenském hřbitově ve Varšavě je pohřbeno 20 000 sovětských vojáků), přičemž nepříteli údajně způsobila ztráty ve výši 1740 osob.
Jak se již stalo tradicí, Moskva na počest vítězství pozdravila svazky 1. běloruského frontu maršála Žukova a útvary 1. armády Polského vojska, jež osvobodily polskou metropoli, 24 salvami z 324 děl. Svazky a útvary, jež se v bojích o město na Visle nejvíce vyznamenaly, dostaly název „varšavské“. Výnosem prezídia Nejvyššího sovětu SSSR z 9. června 1945 byla zřízena medaile Za osvobození Varšavy.
Padaly hlavy
Porážka Wehrmachtu na Visle a osvobození Varšavy německé velení nepříjemně překvapily. Führer žádal přísné potrestání náčelníka štábu pozemních vojsk a velitele skupiny armád „A“ za vyklizení metropole. Byla jmenována komise v čele se zástupcem velitele gestapa esesákem Ernstem Kaltenbrunnerem, mající prošetřit činnost náčelníka štábu Heinze Guderiana, jak na to „rychlonohý Heinz“ vzpomínal ve své knize Paměti vojáka. Velitele skupiny armád „A“ generálplukovníka Josefa Harpeho, obviněného z debaklu na Visle, vystřídal mimořádně tvrdý generálplukovník Ferdinand Schörner, za Květnového povstání neblaze proslulý velitel skupiny armád „Střed“ v českých zemích, a velitele německé 9. armády generála Smila Lüttwitze generál pěchoty Theodor Busse.
Obraz hrůzy a naprosté zkázy
Polským a sovětským vojákům se po osvobození Varšavy naskytl obraz naprosté zkázy a zmaru. V metropoli čítající před válkou 1,3 miliónu obyvatel včetně 394 000 Židů zbylo asi dva tisíce lidí, kteří se schovávali v kanalizační síti a ve sklepích. Všechny ostatní okupanti vysídlili z města už na podzim 1944, po brutálním potlačení varšavského povstání, kdy zahájili promyšlenou destrukci odbojného města. Koncentračním táborem v Pruszkowě prošlo na 600 000 Varšavanů. Velitel 1. polské armády Popławski psal: „Varšava, barbarsky zničená německými fašistickými vojsky, působila skličujícím dojmem. Tu a tam se objevovali na ulicích lidé, kterým nenáviděný nepřítel způsobil tolik utrpení...
Když jsme projížděli náměstím Lublinské unie, potkali jsme velkou skupinu lidí. Nevím, kde ženy vzaly květiny (Varšava byla zničena a tonula v plamenech), ale daly je mně a podplukovníku Jaroszewiczovi. Tito lidé, kteří za okupace tolik vytrpěli, nás objímali a plakali. Ale to už byly slzy radosti, a ne hoře.“
Němci po překotném ústupu podpalovali vše hořlavé. Domy zůstaly stát jen v Szechových Alejích a ve čtvrti, kde sídlilo gestapo. Prostor Citadely zaminovali, zničili všechny školy a léčebná zařízení, nejcennější kulturní a vědecké hodnoty, rozbořili chrám svatého Jana na Starém Městě, největší ve Varšavě, královský palác na Zámeckém náměstí, budovu ministerstva vnitra na Napoleonově náměstí a městskou radnici, vážně poškodili Národní muzeum, Belweder, poštovní spořitelnu, palác Krasińských a Velké divadlo, zničili mnoho kostelů, vyhodili do povětří Koperníkův, Chopinův a Mickiewiczův pomník, hrob Neznámého vojína a sloup krále Zikmunda III. Zničili hlavní objekty varšavského komunálního hospodářství, vyhodili do povětří elektrárnu, mosty...
V hlášení vojenské rady 1. běloruského frontu vrchnímu velení a Státnímu výboru obrany stálo: „Fašističtí barbaři zničili hlavní město Polska Varšavu. S krutostí rafinovaných sadistů ničili hitlerovci čtvrť po čtvrti. Největší průmyslové podniky smetli s povrchu zemského. Obytné domy vyhodili do povětří nebo vypálili. Městské hospodářství rozvrátili. Desetitisíce obyvatel vyvraždili, ostatní vyhnali. Město je mrtvé.“
Nejnovější odhady vyčíslují jeho materiální škody ve výši 54 miliard dolarů. Někdejší primátor Varšavy z let 2002 až 2005 Lech Kaczyński tvrdil, že město za německé okupace ztratilo 700 000 mrtvých obyvatel. Žádné hlavní město Spojenců nepostihla tak úděsná zkáza.
