Ve volbách místopředsedů ODS (první a čtyři řadoví) šlo o všechno jiného než o volby místopředsedů. Ve skutečnosti to byly kulisy, za nimiž se odehrávaly skutečné pohyby uvnitř této strany. Stručně řečeno, byl to konflikt mezi starou a novou ODS, přestože to nikdo takto nereflektoval. A ti staří nemuseli být zrovna staří a naopak.
Starou ODS na pódiu představovalo současné vedení ODS v čele se Zbyňkem Stanjurou a některými místopředsedy. Jde o slušné dělníky politiky, schopné řídit město nebo poslanecký klub. Jejich tragédií ovšem je doba, v nímž musí politicky fungovat. Je to éra, kterou definuje Andrej Babiš a jeho holdingové impérium, které prorůstá celým státem. Babiš to není Sobotka, Paroubek nebo Zeman.
Na rozdíl od nich je babišismus pomalým pokusem o systémovou deformaci celého demokratického systému. Když se proti němu postaví rozšafní strejcové s komunální zkušeností, nemůže to skončit dobře. Už to jejich potýkání s Babišem připomíná ovády, statečně útočící na býka, který se sem tam po nich ožene ocasem a dál si spásá nová a nová teritoria.
Jak utnout stranický newspeak
Novou ODS tentokrát v 02 Aréně reprezentovali Alexander Vondra a překvapivě i Pavel Novotný. Problém ODS je tento: Na celostátní úrovni se vžil podivný newspeak, kdy se rituálně opakují určité pravdy, které jsou formálně OK, ale jejich cílem není něco konkrétního sdělit voličům, ale deklarovat určité postoje. Tenhle žánr by se dal nazvat jako pravicový žvást.
Když ve svém druhém projevu mluvil Pavel Novotný nebo Alexandr Vondra, měli takový ohlas u delegátů, protože sdělovali buďto reálné pocity, nebo prezentovali reálné návrhy.
Mimochodem, Vondrův projev nebyl vůbec místopředsednický. Přesněji řečeno, takhle se nikdo neuchází o to být řadovým zástupcem šéfa jedné strany. Byl to alternativní předsednický projev, který měl místy premiérský rozměr. Nešlo o žádné katedrové traktování principů a myšlenek. Byl to život sám a konkrétní návrhy, které by člověk čekal od šéfa opozice. Proto měl největší a nejbouřlivější potlesk.
Pavel Novotný zase vnesl do původně formálního kongresu směs prostořekosti a otevřenosti. Síla těchto projevů je v tom, že přeháněním ukazujete nové možné cesty, které se ještě dnes mohou zdát nereálné, aby příště byly akceptovány jako hlavní proud.
Jít na 29. kongres ODS bylo ještě včera jako jít na pohřeb někoho kdysi sympatického, kdo se ztratil ve světě vlastních slov a problémů.
Jít z 29. kongresu ODS znamená přesvědčení, že pacient ještě nezemřel a někteří pozůstalí kolem něj mají chuť se o jeho budoucnost poprat.
