Znám ho dlouho, vlastně celá desetiletí. Vždy působil jako velmi inteligentní a systematický člověk, jemuž je vlastní postupovat po kariérním žebříčku stupínek za stupínkem, a pokud možno se nikdy nezastavit. K tomu připočtěte jeho mírnou a přátelskou povahu a vyjde vám, že píšu o někom, kdo je předurčen udělat velkou kariéru. A tak se také stalo, tedy přinejmenším z pohledu člověka, jemuž ve větším rozhledu brání Šumava a Krušné hory.

Toník vystudoval lékařskou fakultu a nastoupil jako vědecký aspirant na blíže neurčený obor k profesorovi Chytrému.

Ten se pomalu přibližoval ke konci své kariéry a Toníka si oblíbil. Jak by taky ne, ale ty sympatie byly oboustranné a profesor se z mladého lékaře rozhodl udělat opravdovou medicínskou hvězdu.

"Nejdřív si co nejrychleji musíš udělat péhádé," poučil ho při odpolední seanci, když spolu pili zelený čaj a zakusovali k němu fantastické koblihy od Chytrého sekretářky. "Nejlepší vědecké téma je takové, kterému tady nikdo nerozumí a nikoho také příliš nezajímá," pravil a rovnou doporučil zkoumání aktivity jisté látky vylučující se do krve za určité neobvyklé situace. Jak profesor doporučil, tak Toník udělal.

"Ještě bys měl na chvilku odjet někam do zahraničí, ať si uděláš kontakty venku," poradil učitel svému žákovi po třech letech a hned na několik míst napsal, zda by jeho mladému kolegovi nemohli nabídnout studijní pobyt.

"Taky nepodceňuj aktivitu v naší odborné společnosti a začni psát do našeho časopisu," dával dál své rozumy mladému lékaři, jehož hvězda v souladu s předpoklady stoupala tak vysoko, že po několika dalších letech svého učitele na místě šéfa kliniky vystřídal. Toho už jsem od té doby v nemocnici příliš nevídal, asi jeho rady už nebyly zapotřebí. A Toník? Tedy profesor Toník, když už mu od začátku říkáme křestním jménem. Ten se v souladu s celou svou kariérou pohybuje systematicky na žebříčku a směřuje stále výš a výš.

Jen se mi nedávno kdosi zmínil, že je krajně nevhodné ptát se ho na cokoliv odborného. Sice všude byl a s každým se zná, ale pacientů ve svém životě a především ve svém doktorském dětství mnoho neviděl, a pokud vůbec, pak řešil hlavně hladinu té látky, jejíž název stejně dokáže vyslovit pouze on samotný. Prý se ale dobře naučil říkat větu: "Nemůžeme vyloučit, že…," a ještě její jednovaječné dvojče, "bylo by vhodné provést upřesňující vyšetření". Ale co nemocnému je a jak mu pomoci, se od něj nedozvíte.

Kdyby však Toník neexistoval, kdo by pak psal do českých odborných časopisů, seděl ve vědeckých radách a odborných komisích, výborech společností a akreditačních komisích, vedeních grantových agentur a nadačních fondech, poradních sborech a učených společnostech, think-tancích, kolegiích a představenstvech? Kdo by tu dřinu dělal?

Ne, neříkejte, že nikdo a že Toník je jen kluk, kterému dávali špatné rady a zapomněli ho naučit řemeslo, jak pomáhat lidem. Tomu prostě odmítám uvěřit.