Hasiče volal okamžitě a ještě během telefonátu říkal muži, který mu požár v neděli nad ránem ohlásil, co má dělat. „Chtěl jsem po něm, ať otevírá pokoje ve spodním patře, kde jsme byli, a ať všechny budí,“ popisuje pečovatel Karel.
On sám pak klienty z pokojů vyváděl a nechal je utíkat za kolegyní, kterou si přivolal na pomoc z jiné části budovy. „Jeden z klientů špatně chodí, tak jsem ho vzal za rameno a pomohl mu ven,“ říká.
Po spodním patře přišlo na řadu to horní. „Otevřel jsem dveře, slyšel jsem lidi i pohyb, ale přes kouř nebylo vůbec nic vidět. Klienti chodili po chodbě, tiše. Nedokážou křičet,“ mluví Karel o tom, že se nedá ani vylíčit, jak to tam vypadalo.
Podle něj nebylo prostě vůbec vidět a všude bylo jen obrovské množství černého kouře. I přesto se snažil i s kolegyní vytahovat lidi ven.
„Chmatal jsem poslepu. Koho jsem nahmátl, toho jsem vytáhl. Křičel jsem na klienty, ať otevírají okna. Ale oni neposlouchají. Někdo něčím mlátil o zem,“ vykresluje Karel hektickou a nepřehlednou situaci, tolik odlišnou od spodního patra, kde podle něj stačilo křiknout a klienti se lekli a šli ven.
A zmiňuje, že zaměstnanci ústavu podle něj zafungovali úplně perfektně. „Odsýpalo to. Jsme skvěle zaškolení. Vůbec jsme se s kolegyní nemuseli bavit, co kdo má udělat. Ačkoliv ani to člověka moc neuklidní,“ popisuje Karel, který v domově pracuje od listopadu. A ani tragická událost, která si zatím vyžádala osm obětí, ho od práce neodradí.
„Musím tu zůstat kvůli těm dalším, těm kteří přežili. Oni vám neskutečně přirostou k srdci. Jsou to naše děti. A když tady venku pak překračujete lidi, kterým dávají první pomoc a vy je znáte… To se nedá popsat,“ svěřuje se pečovatel, který se vrací do domova ve středu,kdy jde opět na noční.
