Farafi: Není důležité, jakým jazykem zpíváme

Rozhovor s duem Farafi

Co znamená název vašeho dua?

Darlini: Slovo „farafina“ znamená „země černé kůže“. Když se řekne „černá kůže“, znamená to pro mě obyvatele Afriky, ale také lidi, kteří byli diskriminováni. A Afrika nám toho dala mnoho. V podstatě všichni pocházíme z Afriky a my se tam teď svou tvorbou vracíme. Tím názvem se tedy hlásíme k proudu, který je proti diskriminaci. „Země černé kůže“, to je pro mne země, ve které se nikdo necítí vyloučen. Jménem Farafi také děkujeme Africe za to kulturní dědictví, které nám přenechala. A jsem hrdá, že mohu tuto hudbu a tuto inspiraci šířit.

Jak začala vaše spolupráce?

Joy: S Darlini jsem začala spolupracovat, protože jsme se obě zajímaly o africkou hudbu. Každá jsme se k ní dostaly trochu jinak. Můj první kontakt byl přes afro-brazilskou hudbu a přes brazilské bojové umění capoeira, jehož součástí je ovšem také hudba, hra na nástroje a komunitní hodnoty. Podobně Darlini byla v kontaktu s komunitou, která se věnovala africké hudbě. Když jsme se tedy potkaly, právě na základě tohoto našeho společného zájmu o hudbu z Afriky jsme vytvořily duo, původně ještě bez názvu. Jednou jsme pozvaly na zkoušku některé známé, kteří se nevěnovali africké hudbě tak intenzivně jako my dvě. Byla mezi nimi jedna hráčka na krétskou lyru a její partner, který patnáct let předtím studoval indickou klasickou hudbu. Přidali se k nám také dva francouzští hudebníci, kteří měli vystudovanou západní vážnou hudbu, ale zároveň jim byla blízká hudba z různých oblastí Afriky – z Beninu, Toga, Etiopie, Jižní Afriky, Konga nebo Tuniska. Společně jsme si tedy vzali původní africké písně a začali k nim vytvářet nové aranže s využitím řady dalších stylů. Zpívaly jsme bambarsky nebo wolofsky, ale naše hudba měla od samého začátku i prvky indické klasické hudby, hudby Blízkého východu a také západní hudby. Od tohoto začátku uplynulo už šest let. A po celou tu dobu si udržujeme „politiku otevřených dveří“. Každý může do tohoto projektu přinést nové barvy. Různorodost je u nás vždy vítána.

Zpíváte jednak v afrických jazycích, jednak svou vymyšlenou řečí. Jaký je v tom pro vás rozdíl?

Darlini: Pro mne africké jazyky znamenají svobodu. Jejich rytmická struktura pozvedá mé srdce. V jejich zvuku slyším plynulost a hravost. Africké písně navíc pojednávají často o prostých tématech z každodenního života, jako by čerpaly z půdy a opět do ní něco vracely. A když zpíváme ve vymyšleném jazyce, můžeme do textů zakomponovat prvek tajemství. S tím pak souvisí i to, že můžeme tím pádem zpívat i o věcech, které ještě neumíme pojmenovat slovy. Rozdíl mezi tím, když zpíváme v existujícím jazyce, který má svá pravidla, a v naší nesmyslné řeči, je ten, že ve druhém případě můžeme předávat posluchačům své emoce v čisté podobě.

Není ale na překážku, že posluchači nerozumí vašim textům?

Neřekla bych, že lidé nemohou našim písním rozumět. Funguje to tak, že když nerozumíte textu a nemůžete zachytit intelektuální poselství písně, o to víc se otevře vaše srdce a zpozorní vaše sociální inteligence. Důležitý tedy není ani tak příběh, který písní vyprávíme, ale to, že vás píseň chytí za srdce a že máte pocit, že se vás to přímo dotýká. Někdy za námi chodí po koncertech lidé a přesně toto nám říkají. Někde za textem existuje univerzální příběh, se kterým se člověk může ztotožnit. A právě o to nám jde. Je jedno, jestli rozumíte přesně textu písně, nebo jej vnímáte jen jako zvuky. Důležitá je energie, kterou předává jeden člověk druhému. To je ten skutečný příběh. Vůbec tedy není důležité, jakým jazykem se rozhodnu zpívat.

Jakým způsobem vaše písně vznikají?

Joy: Já skládám zásadně a cappella, tedy jen zpěv, a inspiruji se přitom lidovou hudbou západní Afriky a konkrétně Guineje, Senegalu a Mali. Mé písně tedy využívají určité prvky z této hudby – jsou například repetitivní. Když skládám s někým jiným, nejčastěji s hráčem na arabskou loutnu Maxem, určíme si na začátku nějaké podmínky. Třeba si řekneme, že nechceme píseň ve čtyř-čtvrťovém taktu, ale že naše nová skladba bude na pět dob, což je typické pro indickou klasickou hudbu nebo pro hudbu Středního východu. A k tomu si vymyslíme, že použijeme stupnici z Mali. Takto tedy kombinuje například rytmický vzorec z jedné oblasti s melodikou oblasti jiné, což je úplně jiný styl komponování. Je to vlastně zábavné, protože nám to dá určitý rámec, ale zároveň je to velká výzva. Takto složíme celou melodii a poté skladbu aranžujeme a píšeme k ní text.