Komentář Ivana Gabala o překonávání náboženské nenávisti

75 let od osvobození koncentračního tábora Osvětim je připomínkou smutného výročí, a je i důvodem k reflexi tehdejšího dění. Připomínkou těch, kdo byli v Osvětimi zavražděni, umučeni, týráni a utýráni, našich 80000 židovských, 6000 romských a mnoho dalších československých občanů. Reflexí je pro ty, kteří se nejdříve dívali jinam, když mizeli spoluobčané označení žlutou hvězdou, aby si po válce někteří léčili špatné svědomí na civilním německém obyvatelstvu a jeho majetku v Sudetech. My jsme se dnes „zasloužili“ i tak, že zdaníme náhrady za konfiskované a znárodněné majetky, třeba duchovním spolkům, z nichž leckteré zmizely právě v transportech.

Výročí Osvětimi je příležitostí k reflexi i těm našim současníkům, kteří ani po tom všem nevidí romský tábor v Letech jako předstupeň Osvětimi, nebo by i dnes posílali žáky etnicky smíšených škol do plynu. Někteří takoví po zásluze stojí před soudem nebo čelí vyšetřování. Svoboda projevu, ani svoboda politických aktivit netkví v možnosti vyvolávat rasismus a nenávist ve volební kampani nebo v parlamentu. Víme, kde to všechno skončilo. Cílem je, abychom znovu nemuseli zamlčenou nebo utajenou Osvětim osvobozovat. 

A prevence nenávisti? 

Odsouzený důchodce, který kácel stromy na železnici, aby fingoval islamistický teror od nepřítomných migrantů, je svým způsobem také oběť. Oběť kalkulované nenávistné politiky konkrétního politika a jeho nohsledů, proti válečným běžencům, pod pláštíkem etnické a náboženské nepatřičnosti k naší kultuře. Mimochodem, jde o stejné argumenty, které se používaly proti židovské a romské menšině a proti židovským uprchlíkům z Německa na konci prvé Československé republiky. 

Ti, kdo dnes vyvolávají etnickou nenávist se k odpovědnosti za terorismus důchodce Baldy ovšem nehlásí. Ze zbabělosti, i proto, že to dělají účelově, z vypočítavosti a pro peníze, nikoli z přesvědčení. Trestné následky jejich cílevědomého působení je nezajímají ani v případě jejich stoupenců.

Kolik nacistických pohlavárů u Osvětimi a dalších vyhlazovacích lágrů opravdu „věřilo“ rasistické ideologii a kolik jich to dělalo jen účelově, z vypočítavosti nebo touhy po moci, se později ukázalo jako nepodstatné. To, když byli souzeni za válečné zločiny v Norimberku i u nás. Včetně jejich přisluhovačů.

Koncentrační tábory možná nemusely vzniknout a naši spoluobčané nemuseli umírat, kdyby se Československo bránilo a bránilo své občany silou. Ale také, kdyby Československo dokázalo zvládnout své vnitřní multinárodní složení a národnostní tenze. Kdyby dokázalo nepodlehnout politickým nacionalistickým manipulacím cizích mocností, ani svým nekooperativním vztahům s dalšími sousedy i spojenci, kteří pak za nás nechtěli ani bojovat. Zůstali jsme sami proti přesile jako stát, který se nedokáže bránit, poté sami bez ochrany svého státu, jako jednotlivci a rodiny proti vražedné mašinerii holocaustu i proti lhostejnosti, strachu a mlčení spoluobčanů. 

Kdo se nebrání, bude obětován. To by rovněž mělo znít nad připomínkou osvětimských obětí. A neměl se tehdy bránit jen stát, měli se včas bránit zejména ti, kdo nemuseli nosit žlutou hvězdu a nemuseli prchat před tím, aby později nastupovali do transportů například v Praze na nádraží Bubny, z kterého dnes uděláme důstojné místo a památník připomínající právě Šoa. 

Bylo tehdy možné se solidarizovat s pronásledovanými spoluobčany nebo s židovskými uprchlíky z Německa? Bylo možné se v 2. republice vzájemně neštvat nenávistí, rasismem nebo politickým šovinismem, jako Karla Čapka, celou masarykovskou humanistickou politiku, nebo Peroutku, coby tehdejší „pražskou kavárnu“? Bylo možné nepřijímat rasistické zákony a nezavírat Romy do lágrů? Nepochybně bylo. Podmínkou bylo zdvihnout hlavu a vůle bránit své občanství, lidskou důstojnost a práva, a nepodléhat šovinistické politice strachu, nebo chuti obětovat ty slabší pro zachování svého komfortu.

Jak máme dnes ve své identitě uloženu vrstvu této traumatické historické zkušenosti, abychom neopakovali tytéž chyby? Pamětníci umírají, ale zbývá nám paměť vzdělání, kultury, umění a morálky našeho občanství. Máme Osvětim reflektovanou jen jako katastrofu vyhlazení milionů lidí, nebo také jako výzvu k občanské statečnosti, soudržnosti a podpoře pronásledovaných, bez ohledu na jejich zoufalství, etnicitu, víru a míru ohrožení? 

Dokázali bychom se dnes bránit a poskytnout ochranu pronásledovaným slabším?

Pokud ano, můžeme se k osvětimskému výročí postavit čelem, bez strachu z reflexe. Pokud ne, jsme vystaveni riziku opakování.