Přeživší z Osvětimi: kdyby se opakovalo, co jsem zažila, své dítě raději uškrtím

Po mnoha letech se rozhodla v knize „Návrat do Birkenau. Jak jsem přežila” popsat vše, co během věznění zažila. Násilí, vyčerpání, nemoci, nesnesitelný hlad a hrůzy, jichž se stala svědkem, píše server týdeníku Focus.

Osvětim je dnes muzeum, jež podle mínění Ginette Kolinka jen stěží dokáže zprostředkovat hrůzu, kterou lidé na tomto místě prožili. Exponáty, jakými jsou například ostříhané vlasy žen, se rozpadají ve vitrínách a Birkenau s některými baráky se stalo jen jakousi „kulisou“.

Většina provizorních baráků, kde žili věznění, je zbořena. „Kdo nezažil tu hrůzu, nemůže zde nic vidět,“ tvrdí Kolinka. Cesty jsou nyní čisté a prázdné. Nikde nejsou davy lidí, špína, zápach a hrůza, která tady panovala až do roku 1945.

„Bylo to zapáchající peklo,“ vzpomíná Kolinka. Hned po příjezdu a selekci se musely všechny ženy vysvléknout do naha. Pro ni osobně to bylo nesmírně traumatizující, ačkoliv jí bylo 19 let a vyrostla s dalšími pěti sestrami.

Okamžitě byly ostříhané a oholené a na předloktí jim vytetovali číslo. „Tetování bylo méně bolestivé než hořkost nahoty,“ píše ve své knize. Dostala číslo 78599. Poté po ní hodili nějaké hadry. Byla to rozedraná sukně se svetrem, nic jiného. Žádné spodní prádlo, žádné punčochy.

Nejhorší bylo ale vykonání potřeby, kterou musely vykonávat ženy společně, opřené k sobě zády. Ty, které nebyly dostatečně rychlé, byly odtlačeny dalšími. Výkaly a moč tekly po nohou. Uprostřed tohoto „smrdutého pekla“ stál blokový vedoucí a vařil si na malém sporáku.

Kolinka v knize detailně popisuje otupení, lačnost po jídle, kdy vězeň vězně okrádal o kůrky chleba, tvrdou práci, nesnesitelný hmyz, zimu a neustálé násilí. „Kdo může mlátit, mlátí,“ píše. Její strategie přežití byla následující: „Udělej se neviditelným, nevzpouzej se a všechno akceptuj.“

Hlad byl tak hrozný, že se ho snažila utišit tím, že jedla trávu. Po osvobození vážila pouhých 26 kilogramů.

Ginette, dívčím příjmením Cherkaskyová, se narodila 4. února 1925 v Paříži. Vyrostla ve skromných poměrech s pěti sestrami a jedním bratrem. Po okupaci německými jednotkami uprchla židovská rodina v roce 1942 na jih Francie.

Jednoho dne byla spolu se svým otcem, bratrem a synovcem chycena a deportována do tábora Drancy a poté v dubnu 1944 do Osvětimi.

Otec a její dvanáctiletý bratr šli okamžitě do plynové komory, osud jejího synovce zůstal neznámý. Ginette se podařilo přežít a peklo koncentračních táborů přežily i její sestry a matka.