Američané vnímají Mikuláše s čertem jako týrání dětí, říká Češka

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Ač mi bylo teprve dvanáct let, první dny po přestěhování do Bristolu v Anglii si pamatuji dodnes zcela jasně. Z napěchovaných regálů v nádherném obchodu s potravinami Waitrose mě přecházel zrak - procházet se nablýskanými uličkami po nakupování v totalitních potravinách byl opravdu smyslový šok. Také si pamatuji náš první byt.

Rodiče jsou lékaři a byt nám pronajala jedna tatínkova kolegyně z nemocnice - celý byt byl provoněný miskami potpourri (které můj čtyřletý bratr zkoušel jíst), měl střešní okna a přišel mi v porovnání s naším pražským panelákem strašně obrovský a moderní. Chvílemi jsem si opravdu připadala jako ve snu. Další věc, kterou si zřetelně pamatuji, bylo chování ostatních lidí - na ulici, v obchodech, pak i paní učitelky v nové škole, všichni byli strašně vstřícní, usměvaví a dobře naladění. Velice silně to na mě zapůsobilo. Stěhovali jsme se pak s rodiči ještě několikrát, do Vancouveru a pak do Princetonu v NJ ve Spojených státech, ale žádný z těchto přesunů už nebyl pro mě tak výrazný.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazila? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Narazila jsem mnohokrát. Já i rodiče. Vtipné „faux pas“ bylo, když naši přivezli mého čtyřletého bratra ke kamarádovi na narozeninovou oslavu a suverénně šli dovnitř, s tím, že tam budou i ostatní rodiče. Až po chvíli jim došlo, že jsou tam kromě hostitelů jediní dospělí. V Americe jsem zase odrovnala celou třídu, když jsem spolužačku při hodině rýsování poprosila o „rubber“ - v britské angličtině je to guma, ovšem v Americe to znamená prezervativ, gumě na gumování se tam říká „eraser“. Z českých zvyků myslím dodnes vždy překvapí naše velikonoční vyšlehání děvčat a strašení dětí čertem na Mikuláše, to je dodnes v Americe v podstatě vnímáno jako týrání dětí.

Lidovky.cz: Chtěla jste se do Česka někdy vrátit?
I když jsem odjela jako relativně malá, po návratu do Čech jsem vždycky toužila. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme žili na tolika různých místech, že jsem se „doma“ necítila pak nikde, zatímco nostalgie po Praze a spokojeném dětství v ní stráveném udělalo své. Také jsem Prahu pravidelně navštěvovala a přišlo mi úžasné sledovat, jak se rok od roku město a lidé v něm mění. V roce 2002 jsem tu zkusila na rok bydlet a cítila jsem se tu báječně - jako doma. Poté jsem ještě nějaký čas žila v LA, ale když mi bylo 27, vrátila jsem se natrvalo.

Alžběta Belánová

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařila jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Myslím, že tohle říkají všichni - pečivo. V Americe je jiná mouka a ač je tam mnoho různých výběrových pekařství, vše chutná jinak. Když jsem v pubertě jezdila v létě do Prahy, první věc, na kterou se mi sbíhaly sliny, byl normální rohlík s máslem, ideálně s Pribiňáčkem k tomu. Mé mamince, která dodnes ve Spojených státech žije, nejvíc chybí pohár Karamel u Ovocného světozoru. Je to zaručeně první místo, kam po svém příletu vždy zamíří. Chutě a vůně mají silný vliv na paměť, takže je přirozené se takto přes chuťové pohárky vracet a vzpomínat. Českých jídel jsem přátelům vařila mnoho, ale myslím, že největším hitem byly chlebíčky s bramborovým salátem a šunkou, které jsem připravila na silvestrovskou party v našem studentském bytě během studií.

Lidovky.cz: Máte děti? Učíte je česky?
Na tuhle otázku musím odpovědět „obráceně“ - mám děti dvě, ale obě se narodily už tady v Praze, takže česky samozřejmě mluví, ale odmala na ně mluvím i anglicky a protože trávíme každé léto u mých rodičů v LA, tak mluví anglicky stejně jako česky. Já se živím jako překladatelka, takže pro mě bylo důležité tohle jazykové vybavení dětem do vínku dát.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Tohle se myslím za posledních 30 let strašně změnilo. Pod názvem Československo si lidé v Anglii v roce 1990 vybavili především automobily Škoda, na které tehdy existovalo nesčetně vtipů, které mi moji pubertální spolužáci moc rádi vyprávěli. V Americe pak na konci 90 let dominoval český hokej - tou dobou bylo našich hokejistů v NHL strašně moc, včetně Jágra, takže Česko byla země hokejová. A když se člověk dostal do intelektuálních kruhů, tak lidé samozřejmě znali (a dodnes respektují) pana prezidenta Havla, Miloše Formana, Milana Kunderu a také nám přičítaji Franze Kafku. Američané také hodně cestují - alespoň ti z velkých měst - takže dnes jich většina už Prahu alespoň jednou navštívila a když zmíníte, že jste z Čech, většinou vám básní o krásách a památkách našeho hlavního města.

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Politiku sleduji jak tady, tak i v Americe. Jak asi všichni tušíme, politická kultura je zde velice odlišná. Ano, korupce je v politice jistě všude, ale nejmarkantnější rozdíl je, že když už je jakýkoliv americký politik, ať už na místní či federální úrovni, obviněn z čehokoliv nekalého, v drtivé většině se s velkou pompou omluví a odstoupí. Nad nesoudností a nestydatostí některých českých politiků opravdu zůstává rozum stát - i nad jejich houževnatostí držet se svých pozic stůj co stůj.

A prochází jim to, což je docela neuvěřitelné. Americká politická kultura teď také samozřejmě prochází obrovskou změnou kvůli prezidentu Trumpovi. Takhle politicky nekorektního prezidenta Amerika již dlouho neměla a tamní kultura na to není zvyklá, ale je tam stále cítit ohromná síla tamního právního systému i ústavy, kterou všichni respektují. Je to propracovaný systém, který má několik vrstev sebekontroly a ten celé společnosti dává určitou úroveň jistoty. Nemám přesnou statistiku, ale mám silný dojem, že je v české politice také menší podíl žen na vysokých postech - nejsou (bohužel) tolik vidět ani slyšet.