Lekce Prokop

Jsou větším ohrožením demokracie, svobod, prosperity, úcty k pravdě a zkrátka všeho drahého fake news, nebo shitstormy, rozuměj online orgie pohoršení a signalizování statusu? V prvním si libují ti, kteří tenhle článek spíš nečtou. Sešli jsme se tu my, kteří víme, že Romové nemají nárok na extra dávky údajně odepřené bílým. Umíme totiž (většinou) oddělit fakta od nesmyslů. Dovedeme ale oddělit podstatné od nepodstatného? Soudíme kandidáty do Senátu nebo Rady ČT podle jejich nejblbějších tweetů, nebo proto, že roky sledujeme jejich práci? Netrávíme zbytečně moc času hrou na drážní inspekci nad rozmazaným videem z řeporyjského přejezdu? Neplynou kolem nás zásadní společenské změny, zatímco počítáme lajky u svého rozhořčeného komentáře k příliš konzervativním nebo příliš progresivním názorům hvězdičky showbyznysu, spisovatele za zenitem nebo – už bývalé – zaměstnankyně knihkupectví?

Daniel Prokop: Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti – vyšlo v nakladatelství Host v lednu 2020. 256 stran, 296 korun

Úvodní otázku jsem nepoložil proto, abych na ni odpověděl, ale abych představil nejpřekvapivější silnou stránku nové knihy Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti sociologa Daniela Prokopa. Když jsem se do ní pouštěl, měl jsem zato, že půjde o protilátku proti fake news a předsudečnému myšlení obecně. A ono ano. Dokonce je to protilátka prvotřídní. Nepamatuju, že by někdo tak fundovaně a zároveň tak přístupně demontoval předsudky o českých Romech, českých chudých a českých nevzdělaných nebo třeba o amerických černoších. Prokop nezačíná svoje úvahy – vycházející ze seriálu sloupků Úvod do praktické sociologie v SalonuPráva – silným názorem. Dává naopak na hromadu co nejvíc toho, co o problému víme. Jaké máme statistiky? Jak dopadly experimenty, co říkají výzkumy? Jak to funguje v jiných bohatých zemích? Pak přidává to, co nevíme. Jaké můžou být ve statistikách chyby? Co experimenty nebo výzkumy nepodchytí? Jaká je odvrácená strana zahraniční praxe? Teprve potom se pokouší propracovat k názoru, bez ambice formulovat ten definitivní správný.

Jenže zároveň jsou Slepé skvrny lekcí v oddělování podstatného od nepodstatného. Protilékem proti shitstormům. „Tato knížka je o společenských problémech, které uvízly v našich slepých skvrnách, protože jsou specifické a mozek selhává, když je chce doplnit ze zjednodušujících, často falešných mytologií, které si rádi vyprávíme.“ Snad s jedinou výjimkou v podobě vsuvky o tom, komu ve sporu Václava Klause staršího s Ladislavem Jaklem o pravicovost a levicovost bublinkové a nesycené vody dávají za pravdu data, řeší Prokop důležité věci. Sedm kapitol si můžeme shrnout takhle: do jaké míry majetkové a znalostní nerovnosti, (re)produkované ekonomickým a školským systémem, vedou k rozšiřování radikálních, protisystémových názorů – a co se s tím dá dělat, kde na to vzít a jak se při tom vyznat v záplavě matoucích „expertních“ informací. Což jsou věci, které budou na rozdíl od roznětek shitstormů akutní a zároveň důležité i za rok nebo za pět let.

Jak drahé je odmítnout oběd zdarma

Prozradíme si, že míra, kterou různé druhy nerovností narušují stabilitu systému, ale taky kvalitu života jednotlivých Čechů a Češek, je podle Prokopa výrazná, byť se ve svých úvahách vyhýbá alarmistickému slovníku.

Ten slovník je další pozoruhodnou věcí na Slepých skvrnách. I když autor obhajuje opatření narovnávající postavení žen, daňovou progresi nebo majetkové daně, používá jazyk, který má blíž k Echu24 než A2larmu. V knize se ani jednou neobjevuje termín patriarchát. Slovo kapitalismus Prokop použije sedmkrát, z toho ani jednou ho štítivě nedrží mezi prsty. Z letitého čtení jednotlivých sloupků v Salonu bych ho zařadil někam do levého středu. Po Slepých skvrnách se mi na něj víc hodí čerstvá a neusazená škatulka „libertariánů zaměřených na kapacitu státu“. Tedy lidí velmi volným opisem věřících v to, že i když za svoje štěstí zodpovídá každý sám, pokud nebudou veřejné instituce fungovat dostatečně efektivně, někteří (případně všichni) budou v hajzlu bez ohledu na to, jak moc se snaží. (Další český zástupce druhu: ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková.)

„Oblíbená metafora pravice říká žádný oběd není zdarma. Je to velká a mnohem univerzálnější pravda, než si její apologeti vůbec uvědomují. Ani odmítnutí včasného obědu zdarma, tedy brzké pomoci a prevence dalších problémů, totiž není oběd zdarma,“ šermuje Prokop pravicovým slovníkem a myšlenku na mnoha místech dokládá propočty. Český stát je pes na rodiny s existenčními problémy, aby pak místo za včasnou pomoc utrácel řádově vyšší částky za péči o jejich děti v ústavech. V evropském srovnání mimořádně přísný systém vymáhání dluhů vyhání procenta populace do šedé až vyloženě kriminální ekonomiky; náklady nese nejenom důchodový systém, nejen ekonomika, ale celá společnost. Omezeně dostupné dětské skupiny přispívají k rozdílům mezi příjmy mužů a žen a generují další, nejen rozpočtové problémy. Pro obhajobu zdanění neobsazených bytů sahá Prokop dokonce k Miltona Friedmana, jedné z model klausovců.

Nechci tím říct, že by bylo v principu špatné kritizovat patriarchát nebo kapitalismus – point je, že abyste mohli s někým mluvit, nebo ho dokonce přivedli ke změně názoru, je zásadní porozumět jeho přesvědčení a jeho slovníku. Slepé skvrny jsou prošpikované obraty „namítnete, že“, „můžete říct, že“ a podobně a podle mého soudu nikdy nenásleduje slaměný panák. Prokop je v tomhle v českém prostředí špička. Pozor: netýká se to jen komunikace směrem od liberálního tábora ke konzervativcům, ale i směrem opačným.

Jestliže tedy máte nablízku člověka věřícího zkazkám o pozitivní diskriminaci Romů, pokud ho o nepodloženosti takové víry nepřesvědčí Prokop svou kapitolou mimo jiné o tom, jak si ve firmách vedly totožné životopisy žadatelů o práci podepsané českým a romským jménem, pak už nejspíš nikdo. Podobné je to třeba s jeho analýzou důvodů rozdílných příjmů mužů a žen, přicházející z pozice v zásadě konzervativního zastánce rodin, podle kterého tuhle instituci víc ohrožují materiální nerovnosti než stejnopohlavní sňatky a dětské skupiny dohromady.

Slepé skvrny Slepých skvrn

Po stránce faktů a argumentace toho Slepým skvrnám dovedu vyčíst minimum. Prokop trochu divočí v místě, kde se podivuje, že „v komunistickém Československu padesátých až sedmdesátých let byla emancipace žen v sexuálním, rodinném i občanském životě výrazně vyšší než v řadě zemí na Západě. Přesto dnes bývá snaha o rovné genderové podmínky vykreslována jako cosi cizáckého a západního, stojícího proti naší domácí tradici založené na realistickém chápání života.“ Za prvé, tehdejší režim z mnoha důvodů, které by stály za samostatnou knihu, považuje za vlastní a hodný následování asi jen málo Čechů. Za druhé, ze Západu přichází jiná vlna feminismu než ta, kterou razili soudružky a soudruzi, u nás navíc zkarikovaná novináři, kteří dovedou jakýkoliv problém trans lidí prodat jako kuriozitku k pobavení. Zkrátka: není na tom nic paradoxního. Ale pořád platí: setkáváme se tu s mimořádnou autorskou epistemickou skromností. Co Prokop neví, nepoví.

Tady přichází první háček Slepých skvrn: Prokop neřekne minimálně jednu věc, kterou ví. Totiž: čemu vlastně věří. On by to vlastně mohl být i důvod k pochvale: přečtete si knihu a nepoznáte, koho autor v posledních sněmovních volbách volil. Sociální demokracii? STAN? Piráty? Jenže nějaký úvod „věřím v tohle a mluvím k těm, kteří věří tomuhle“ by tu byl poctivý. Do medailonku, že autor je sociolog, se vejde kdokoliv od Standy Bilera po Petra Hampla. Zmapovat si osobní ideologii je užitečné už jen proto, že musíte dávat zvláštní pozor na to, jestli se nevyhýbáte nekompatibilním informacím. Tím větší, pokud to uděláte veřejně.

Taková sebereflexe by mohla být pěknou tečkou, která knize chybí. Takhle končí zamyšlením nad českým volebním systémem a nad problémy jeho navrhovaných úprav – a čau.

Druhý problém knihy souvisí s tím, jak vznikla, tedy ze sloupků pro Právo. „Drtivou většinu jsem […] přepsal a spojil do delších esejů a analýz na dané téma,“ předestírá Prokop. Ano, přepsal, ale bez dechu nimravého editora na krku. Citát ekonomky Kate Raworthové „Nebuď optimista, pokud tě to uklidňuje. Nebuď pesimista, když tě to nutí se vzdát“ se do stany 42 opakuje třikrát. Dvakrát se v knize vysvětluje koncept různých druhů kapitálu podle Pierra Bourdieua, zato jméno nesmírně zajímavého filozofa Isaiaha Berlina probublá bez vysvětlení. Několikrát se v různých esejích opakují velmi podobné propočty o nákladnosti ústavní péče o děti nebo informace o neškodnosti docházky malého dítěte do školky. Pokud měla být důvodem k přepsaní nesrozumitelnost některých míst s odstupem času, pak by v roce 2020 stálo za to vysvětlit čtyři roky starou migrační dohodu Angely Merkelové s Tureckem.

Třetí nedostatek je nejsmutnější proto, že Slepým skvrnám brání stát se biblí, ve které by se mohl skeptik dokonale vyzbrojit na střety s lidmi, kteří mají o všem jasno. Je jím nedůsledná práce se zdroji. U kdejaké zajímavosti na okraj najdete číslíčko poznámky, které zato chybí u řady důležitých údajů. Podle koho u nás dvě ze tří dětí končí v kojeňácích ze sociálních důvodů? Podle koho je osmdesát procent vězňů zadlužených a drtivá většina z těch osmdesáti procent v exekucích? Kdybych pětiletému synovi řekl, že je v Karlovarském kraji školních psychologů, „co bychom spočítali na prstech jedné ruky“, zeptal by se, jestli je to pět, nebo kolik teda.

Tři přání

Z poměřování ideálem zpátky na zem. Knižním bilancím porevolučního vývoje kralují v prodejích i mediálních ohlasech blábolivé úvahy o Masarykově odkazu, národním svědomí, rozdělené společnosti. Prokop nejenom, že část téhle produkce nepřímo a velmi zdvořile demontuje implicitním dotazováním dobře, my si to možná myslíme, ale co přesně o tom víme? Zároveň se dostává o level výš úvahami tohle s jistou mírou pravděpodobnosti víme, co tedy na základě toho můžeme a máme dělat?

Přeju si tři věci. Aby z Hosta do prázdnin vypadlo druhé, doplněné vydání, ve kterém se rozhojní poznámkový aparát a vypadanou některé redundance. Vzalo by to jeden, nejvýš dva člověkotýdny. Aby se Slepé skvrny dočkaly desetitisícových prodejů a co nejvíc čtenářů z řad novinářů a politiků. Oběma skupinám by kromě konfrontace rozšířených společenských mýtů s fakty nabídla lekci toho, jak skepticky přistupovat k průzkumům veřejného mínění. A abychom si ve dvacátých letech o tom, odkud kam jdeme, vyprávěli v co největší míře způsobem, jakým o tom vypráví Daniel Prokop.