reline_unor



Jak jsme si cestou do Francie nevykouřili jointa v Amsterdamu

Je tu další rok a s ním i náš další výlet na starých Jawách. Tentokrát jsme se rozhodli podívat se do jižní Francie, ale díky nepřízni osudu, jsme byli nuceni rapidně změnit plány. Bohužel ne vždy se daří, ale důležité jsou především dvě věci. Ta první říká, že i cesta je cíl a ta druhá připomíná, že zážitek nemusí být nutně dobrý, ale stačí když je intenzivní! A těch zážitků jsme si ze země našich západních sousedů přivezli opravdu mnoho a tímto bychom se s vámi o některé z nich rádi podělili. Stejně jako minule, i letos jsme z naší cesty natočili video na nějž je odkaz na konci poslední kapitoly cestopisu.

Kapitoly článku

Matka příroda je nevyzpytatelná, aneb když se nedaří...

Co čert nechtěl a svízelné přípravy

Rok se s rokem sešel a pomalu se začal blížit čas našeho dalšího dobrodružství na motorkách. A protože jsme naposled dokázali dojet až do Benátek, přestože jsme se přes Alpy místy museli odstrkovat i nohama, rozhodli jsme se, že letos podnikneme něco ve stejném duchu. A tak nám začal čas plánování. Přestože jsme se zpočátku nemohli shodnout, kam na těch našich peklostrojích zamíříme, výsledná destinace byla nakonec zvolena jednohlasně. Pro rok dva tisíce devatenáct cesta měla vést do Černé Hory v bývalé Jugoslávii.

Udělal se hrubý nástřel, vyhledaly zajímavé body kam se podívat a tak dále, jak už to chodí. Přece by to ale nemohlo být všechno tak jednoduché… Necelé dva měsíce před odjezdem se náš kolega dostal do svízelné zdravotní situace. A přestože zanedlouho byl v rámci možností v pořádku, nebylo vůbec jisté, zda s námi bude moci jet. Bylo to dlouhé čekání a bohužel neskončilo dobře. Z tříčlenného týmu jsme zbyli jen dva a po vážné diskusi jsme se shodli, že výlet do Černé Hory odložíme na nějaké jiné léto, aby náš kolega mohl jet s námi. Místo toho jsme se rozhodli, že si částečně sjedeme trasu z minulého roku. Naším cílem bylo projet Alpy, část Švýcarska, severozápadní Itálii a jižní Francii. Znovu začalo velké plánování a do data odjezdu zbýval plus mínus měsíc.

Někdy tou dobou se ozval náš kamarád Tomáš, který se už dlouho snažil oživit papíry na svou dvěstěpadesátku kývačku, s tím, že to možná stihne a mohl by jet s námi, což nám dost zvedlo náladu, protože ve třech se to lépe táhne. Motorku však bylo třeba připravit. Pár let zpátky sice prošla takovou menší generálkou, avšak ne nadarmo se říká, důvěřuj, ale prověřuj a u těchto strojů to platí dvojnásob. Z toho důvodu se také moje motorka a stejně tak i Míšova připravovala s dostatečným předstihem. Ale co čert nechtěl, mohl jsem připravit všechno sebelíp a něco se vždycky posere. Takže mi tři týdny před odjezdem přestal fungovat regulátor dobíjení. Člověk mu to nemohl mít za zlé, za ta léta najezdil víc jak padesát tisíc kilometrů a měl tedy nárok na menší poruchu. Při té příležitosti jsem s regulátorem pro jistotu vyměnil i celé dynamo za jiné, které mělo najeto jen nepatrný zlomek toho starého. Později jsme měli zjistit, že to nebyl úplně nejlepší nápad.

Bylo čtrnáct dní do odjezdu a Tomáš definitivně potvrdil, že se stane členem naší výpravy. Avšak nedalo se říct, že by mu motorka v tu chvíli nějak extra jezdila. Nedobíjela, měla nepravidelný chod motoru a pár dalších drobností, které bylo nutno poladit.  Každý večer po práci jsme se tedy scházeli, pomalu ji dávali do kupy a čas nás mezitím neúprosně tlačil. Vše se ale obešlo bez větších komplikací, opravili jsme dobíjení i nepravidelný chod a dvaapůla jezdila jak nová.

Zbýval nám týden do odjezdu, když mi jednoho večera před spaním volá Míša, že mu přestala dobíjet motorka, vzhledem k jejímu zevnějšku všemi nečekaně, přezdívaná Silver. Závada byla diagnostikována jako vadný regulátor dobíjení (zase). Přestože mi to bylo krajně divné, výsledky měření mluvily za vše. Naštěstí jsem měl doma náhradní, takže jej stačilo jen vyměnit a vše bylo v pořádku. Bohužel jenom zdánlivě v pořádku.

Vzato kolem a kolem a věřím, že mluvím i za své kolegy, tohle byly ty nejvíc hektické přípravy dovolené, jaké jsem kdy zažil. Avšak všem se nám je podařilo ve zdraví přežít a dočkat se tak vytouženého dne odjezdu. Naše výsledná sestava, Míša - JAWA 350/634 (ten bastl), Tomáš JAWA 250/353 a moje maličkost JAWA 350/354.

Den první

Jsou čtyři hodiny odpoledne a my se sjíždíme u nás na náměstí. Já jako vždycky absolutně nestíhám, takže přijíždím se zpožděním. Počet lidí, kteří nám přišli popřát šťastnou cestu a podívat se na náš "slavnostní" start, se tento rok zase o něco rozrostl. Když si vezmu, že poprvé se jednalo v podstatě jen o náhodné kolemjdoucí a letos přišlo bezmála patnáct lidí, zahřeje mě to u srdíčka.  Takže poslední rozloučení, my startujeme motory a vyrážíme na cestu. Panuje neskutečné horko, kolem třiceti stupňů výš, pot z nás jen lije, ale na druhou stranu jsme rádi, že je hezky a neprší.

Náš dnešní cíl je hraniční přechod s Rakouskem u Vyššího Brodu. Je to nějakých sto šedesát kilometrů, tudíž počítáme, že to nějak stihneme. Už kvůli tomu, že s námi nejedou pionýry, jako tomu bylo v letech předchozích. Motorky si vesele předou, jen je třeba si zase po roce zvyknout na tu velkou zátěž. Když jsem prvně sednul na napakovanou motorku, nebyl to moc dobrý pocit. Je to neohrabané tele s malým rejdem řidítek, jedničkou po staru řazenou nahoru, celé se to kroutí na všechny strany a vůbec, je to prostě jawa. Zkrátka je to každý rok stejné a celé je to jen o zvyku. Stačí pár desítek kilometrů a člověk už nic z toho nevnímá.

V Lásenicích potkáváme pána se starou Škodou Rapid, tou předválečnou, dle jeho slov se mělo jednat o dálniční verzi.  Když vidí, jak mu z dálky okukujeme auto, jde k nám a vzájemně prohodíme pár slov o našich strojích a cestě. Naše první větší zastávka je tak nějak už tradičně v Nových Hradech. Blíží se večer a s ním i pomalu čas koupit někde něco, čím bychom se večer mohli posilnit. Zamíříme tedy do místní večerky. Je tam stále ta vcelku sympatická Vietnamka, která nám prodávala pívo už minulý rok. Shledání je to bohužel jednostranné, netváří se totiž, že by si nás od posledně pamatovala. Nedá se nic dělat, zatlačím slzu v oku a jdu si uklidit pívo do pávíka. Mezitím se Míšovi podařilo způsobit menší ekologickou havárii, v jejímž důsledku vyhynul dosud neznámý živočišný druh a Greta Trautenberk dostala náhlou mozkovou příhodu. Selhal mu totiž jeden z jeho home-made držáků na flašky s olejem, které se mu už nevešly do páva, na padacím rámu a plastová lahev se mu propálila o výfuk. Uklidit část vylitého obsahu nás stálo většinu našich zásob toaletního papíru, ale podařilo se.

Jedeme dál a plnými doušky užíváme toho, na co jsme se celý rok tak těšili. S večerem pak přijíždíme k Vyššímu Brodu. Natankujeme nádrže po okraj, naposled za naši měnu a přemýšlíme, jestli pokračovat dál do Rakouska nebo to zabalit tady. Nakonec vítězí Česko, pár kilometrů zpátky jsme totiž viděli dobrá místa, kde bychom se mohli utábořit. Stejně už bychom toho moc nenajeli.

Najdeme si schovanou louku u lesa, zaparkujeme motorky, pokocháme se západem Slunce s pívem v jedné a slivovičkou v druhé ruce a zajídáme to něčím dle libosti každého z nás. Já si tento rok opět zapomněl otvírák na konzervy a k mé smůle jsem si těch konzerv s sebou vzal opravdu požehnaně. Maďarský guláš sice chvíli vzdoruje, ale nakonec pod tlakem spojených sil šroubováku a kladiva kapituluje a můžu se v klidu najíst i já. Po celý večer a velkou část noci, slyšíme šramocení z lesa za námi, ale zdá se, že místní zvířectvo o nás nemá zájem a věnuje se své vlastní práci. Spát jdeme se setměním, abychom ráno nebyli unavení.

 

Den druhý

Vstáváme časně, jak už je u nás zvykem. Po roce znovu spím pod širákem, tedy pokud nepočítám plachtu nataženou přes motorky a nemůžu si to vynachválit. Sbalíme věci, já pomůžu Míšovi roztlačit uchcaného Silvera, pak chvíli hledáme ztracený zámek, ale nakonec vyrážíme v rozumném čase. Sotva se však stačíme dostat z pole na asfalt, když Tomáš zastavuje a podivně pohlíží na nádrž. Zastavím vedle a ptám se, co se děje. Zjištění je to značně nepříjemné, dvaapůla totiž přestala dobíjet. A předtím to vypadalo tak dobře! Dojedeme tedy na benzínku, kde jsme včera parkovali a jdeme opravovat. Abych pravdu řekl, takovou závadu, navíc takhle brzo, jsem vážně nečekal. Tomáš shazuje škebli, já vyrovnávám celého páva na zem, protože multimetr jsem si dal až na dno s tím, že ho nebudu potřebovat, a jde se měřit. Nejprve, měřením na uhlíkách, zkouším, jestli dynamo vůbec vyrábí proud. Nevyrábí! V tu chvíli si říkám, že tohle bude asi mnohem vážnější, než jsem čekal, protože uhlíky jsou v pořádku, dostatečně dlouhé, neolámané, kontakty nezoxidované a komutátor na rotoru je také v pořádku. To jsme všechno kontrolovali s dostatečným předstihem a na motorce se stihlo i něco odjezdit, aby se náležitě odzkoušela. Mně to ale nedá a vyndávám náhradní uhlíky, které si pro jistotu vezu s sebou. Vyndat staré a našroubovat tam zpátky nové, je doslova porod. Nakonec Tomáš nastartuje a měření opakujeme. A ejhle, dynamo dává šťávu tak jak má. Problémům však není konec, protože motorka stále nedobíjí. Začala zakmitávat kotvička na relátku. Toho se zase tolik nebojíme, už kvůli tomu že si pro strýčka příhodu vezeme náhradní elektronický regulátor. Nakonec se nám ale ten starý podaří nastavit tak, aby fungoval, jak se patří. Zalepíme regulační šrouby, chvíli počkáme, ať to trochu zatvrdne a můžeme jet dál. Stejně ale nechápu, kde se co pokazilo. Navíc takhle blbě přes noc, když ještě večer vše fungovalo jak má.

Projíždíme hraničním přechodem a se zpožděním kolem hodiny a půl jsme v Rakousku.

I se zdržením, které jsme nabrali ráno, bychom dneska rádi ujeli kolem čtyř set kilometrů, abychom měli něco do rezervy. Projíždíme Rakouskem a pomalu se přibližujeme k Alpám. Kopce se začínají zvedat a o něco později v dálce vidíme první hory. Projíždíme okolo jezera Attersee. Dnes již sice není takové horko jako včera, značně se ochladilo, ale i tak je osvěžení ve studeném jezeru velmi příjemné. Míša to komentuje slovy, jak jsme čistotní, když už hnedka druhý den se myjeme. A to jsme pomalu přestávali doufat, že najdeme nějaké místo s přístupem k vodě, protože všude je to samá cedule s nápisem: zákaz vstupu, soukromý pozemek. Vykoupeme se, dáme si něco k zakousnutí, mokré trenky zastrčíme pod jednoho z pavouků, jimiž máme upevněna naše skromná zavazadla, aby nám na sluníčku uschly, a pokračujeme dále. Předtím opět musím pomoci Míšovi roztlačit jeho ulitého Silvera. Místní, a že jich tu kolem chodí požehnaně, na nás koukají jako na pěkný trotli. Možná je to proto, že všichni ostatní cestovatelé tu mají přinejmenším bavoráka nebo harleye za nejméně půl mega. Pár z nich se na nás sice usměje, ale to jsou spíše výjimky. Ale na to už jsme si tak nějak zvykli. Takže prostě roztlačíme Silvera a jedeme odtud.

Poprvé na motorce zažívám něco, co se mi nikdy dřív nestalo. Pociťuji únavu, ale ne takovou tu typickou únavu z dlouhé jízdy v sedle, mně se regulérně začíná chtít spát. Zpočátku se mi to vždycky podaří rozehnat tím, že potřesu hlavou nebo si nějak změním pozici v sedle. Později, když se únava začíná zintenzivňovat, si otevírám plexi u helmy, aby mě ovíval vzduch. Pomůže to, ale znovu jen dočasně. V jednu chvíli už si říkám dost, pokud se to bude zhoršovat tímhle tempem, tak by to za chvíli nemuselo být bezpečné. Takže na jedné světelné křižovatce dojedu kluky a oznamuji Míšovi, který jede první, aby, až to půjde, někde zastavil. Ten mi k mému údivu říká, že jemu už se taky nějakou dobou chce "spát". Ujedeme tedy ještě pár kilometrů a zastavujeme na polní cestě za městem. Zatím máme dobrý čas, takže nemusíme nijak chvátat, abychom splnili dnešní cíl.

Projíždíme zrovna jakýmsi moc pěkným kaňonem. Tentokrát jsem v čele já, a protože mě začíná bolet prdel (cestovní mozol na mém pozadí zatím stále ještě nenabyl té správné tvrdosti a rozměru), zastavuji na odpočívadle, vypínám motor a stavím svoji kejvu na stojan. Není to úplně ideální místo, protože motorka stojí poněkud nakloněná na jednu stranu a s plně naloženým pávem a vyčochtaným uložením stojanu působí dojmem sebevraha, co se chystá skočit, jen si to ještě tak úplně nerozmyslel. Už se mi ji ale nechce přeparkovávat, takže ji nechávám jak je a chystám se vyhlásit další malou pauzu, když slyším Míšu zastavivšího přede mnou, jak mi oznamuje, že mu Silver už před nějakou dobou přestal dobíjet. A vzhledem k tomu, že vůbec nevypadá na někoho, kdo si dělá srandu, usuzuji, že asi mluví pravdu. Takže víko zapalování dolů, znovu vyndat multimetr, který jsem opět dal až na dno páva s tím, že podruhé ho už vážně potřebovat nebudu. Míša nastartuje a já zkouším dynamo, nejdříve na uhlíkách. A jsem překvapený stejně jako ráno, protože jsem nenaměřil vůbec nic! Říkáme si, že tohle nemůže být jen tak, ještě před cestou jsme měnili relátko a teď už to zase nefunguje. Uhlíky pro jistotu kontrolujeme ze všech stran. Jsou sice poněkud kratší, ale stále dostatečně dlouhé na to, aby spolehlivě dosedaly na komutátor. Už se pomalu chystáme na druhou výměnu regulátoru (ano, i pro Silvera vezeme jeden náhradní), když si Míša všimne jedné zásadní věci. Tou je uvolněný držák uhlíků. Není to sice nijak markantní vůle, ale přesto tam je. Vlévá nám to novou energii do žil. Zkoušíme znovu nastartovat, ale tentokrát uhlíky při měření pořádně přimáčkneme a tím i zpevníme celý držák. Problém vyřešen, dobíjení v tu chvíli znovu funguje.

Teď je ale třeba vymyslet, jak to celé opravit. Držák uhlíků je na stator dynama totiž připevněn nýty a ne šrouby, se kterými by to bylo mnohem jednodušší. Navíc musíme spěchat, protože dle předpovědi počasí se na nás žene pořádný slejvák. A opravovat elektrické zařízení v dešti opravdu nechceme. Sundáváme tedy stator, předtím jsme si udělali značku, v jaké byl pozici, abychom po zpětné montáži nemuseli zdlouhavě nastavovat předstih, a za pomoci kladívka a plochého šroubováku se nám nýty nakonec podaří utáhnout. Stator namontujeme zpět, provedeme kontrolní měření a zjišťujeme, že vše funguje jak má. Akorát včas, protože přesně v tu chvíli začíná pršet. Otevírám páva a chystám se nasoukat do nepromoku. V tu chvíli se ale moje kejva rozhodla, že tu sebevraždu skutečně spáchá. Padá na pravý bok a nic na tom nemění ani má pohotová reakce, když se ji snažím zachytit. Pln rozčilení z toho, že jsem ji nestihl zachránit, alespoň praštím o zem s první věcí, která se mi namane. Tou je svazek klíčů od motorky, které svírám v ruce. Kroužek, na kterém jsou navlečeny, to vzdává. Praskl a všechny klíče, a že jich tam bylo dost, se rozletěly kolem. Když to vidím, nas*ru se ještě víc a do sílícího deště posílám jednu nadávku za druhou. Teprve pak postavím motorku, mám ohnutou páčku a stupačku a jdu hledat klíče. Dá to trochu práce, ale nakonec se shledám se všemi. Potom rovnám páčku, ještě že je ze starého dobrého hliníku, takže to jde v pohodě a několika dupnutími alespoň částečně vracím do původního stavu stupačku. Můžeme vyrazit dál.

Déšť sílí, a to tak, že opravdu hodně. Vyvstává nám problém s navigací, (raději cestuji podle mapy, ale s navigací je to nesrovnatelně rychlejší a my potřebujeme ukrajovat kilometry) protože nikdo z nás nemá vodotěsný telefon. Jsme nuceni zastavit a schovat se v jakési boudě na štěrk, kterou vidíme na kraji silnice. Čekáme, ale předpověď počasí nezní moc optimisticky a my potřebujeme dál. Po nějaké době nás napadá naprosto univerzální řešení. Nacpeme telefon do šprcgumy a můžeme vesele jet dál. Neptejte se, proč ji s sebou vezeme a přijměte odpověď, že člověk zkrátka nikdy neví, kdy se mu taková věc může hodit. Současná situace je toho příkladem. Po cestě zastavujeme v místním obchoďáku a jdeme si pro pívo. Sice je docela zima, ze včerejších třiceti se ochladilo na něco kolem patnácti stupňů, ale nechceme večer zůstat na suchu. 

 

Se západem slunce přijíždíme do města Zell am See. Chtěli jsme se dostat podstatně dál, ale dnešek nám bohužel příliš nepřál a nemá cenu to lámat přes koleno. Projížděli jsme tudy i minulý rok po cestě na Grossglockner a o pár kilometrů víc na sever jsme přespávali. Činím tedy návrh, že bychom letos mohli spát na stejném místě. Nikdo není proti, takže se ujímám vedení a pokouším se jej najít. Městečko, ve kterém to bylo, trefím na první dobrou. S odbočkou na ono pole je to už horší. S Míšovou pomocí však nakonec odbočíme správně a po roce staneme na našem starém tábořišti. Nic se zde za tu dobu nezměnilo, jen v potoce teče trochu víc vody.

Pívo chladíme v potůčku opodál a dáváme si první jídlo z Rakouska. Na noc stavíme stan, protože se má ještě více ochladit a k tomu má i poprchat. Den následující má propršet téměř celý…

Den třetí

Stejně jako včera i dnes nás čeká dlouhá cesta, takže vstáváme opravdu brzo. Balíme stan, ale předtím musíme odstranit všechny slimáky, kteří na něj přes noc nalezli, což je další věc, která se za ten rok nezměnila. Marně mezi nimi hledám své oblíbence, Helmuta a Brunhildu, kteří si posledně našli hnízdečko lásky na masce mé motorky, ale marně. Nedá se nic dělat, život jde dál.

Startujeme, dnes ani nemusím roztlačovat Silvera a vyrážíme k dnešnímu prvnímu cíli, ke Krimmelským vodopádům. Je to nějakých padesát kilometrů, takže jen co by kamenem dohodil a zbytek došel. Opět ale nic nemůže být tak jednoduché. Přímá silnice je uzavřená v délce několika kilometrů a mi to celé musíme zdlouhavě objíždět. Sice nás to nepotěší, ale tak to prostě je a člověk se může vztekat sebevíc. Na místo však dojedeme s dobrým časem a dokonce i vysvitlo sluníčko, takže se udělalo aspoň trochu teplo. Zaparkujeme naše peklostroje, kupodivu na neplaceném parkovišti, a jdeme se podívat na vodopád, který jsme viděli z dálky, už když jsme přijížděli. Naše počáteční příjemné překvapení o něco opadá, když stejně musíme zaplatit vstupné. Ale nebylo to nic, z čeho bychom zchudli. Stoupáme stezkou vzhůru s výhledem na to obrovské množství vody valící se dolů. Původně jsme chtěli vystoupat až úplně nahoru, nakonec od toho opustíme a jdeme se na vodopád podívat zespodu. Při sestupu dolů potkáváme stále více a více lidí. Když jsme přijeli, byl tu hezky klid, ale teď se sem turisti jen hrnou. Naštěstí však už pomalu odcházíme. Každopádně tohle místo rozhodně stojí za návštěvu a mohu ho doporučit, pokud někdo pojedete kolem.

Naším druhým cílem za dnešek, měla být vodní elektrárna v Zillertalu (nebo tak nějak se to jmenovalo. Jednoduše přehrada s překrásnou krajinou okolo). Vyjeli jsme od Krimmelu nejkratší cestou. Na řadu přišly hezké serpentiny. Sice to bylo do kopce nahoru a my měli stroje o hezkých pár desítek let pozadu, ale i tak si člověk pěkně zajezdil. A moje bočnice u páva a stojan u kejvy jsou od té doby zase o něco víc ubroušené. Nahoře jsme však byli nemile překvapeni mýtem, které se vybíralo za cestu dál. Bylo to něco kolem deseti euro, jestli si dobře vzpomínám, a taková částka nám už přišla celkem dost. Takže nezbývalo nic jiného, než se vrátit. Jakoby můj stojan a bočnice začali v tu chvíli naříkat, ale nic jsem na jejich prosby nedal a trochu je štrejchnul i cestou dolů. Byli jsme zrovna u parkoviště k vodopádu, když se spustil onen dlouho slibovaný déšť. Takže znovu nasadit nepromoky, tou dobou jsme ještě nevěděli, že je nesundáme další dva dny a pokračovalo se k přehradě. Nebyla tak moc daleko. Avšak čím blíže jsme byli, tím pršelo víc a víc. Po nějaké době jsme dospěli k rozhodnutí, že nemá cenu tam vůbec jezdit. Okolní kopce se utápěly v mracích a mlze a krása Alp byla tatam, takže bychom zaplatili za průjezd a stejně z toho nic neměli. Namířili jsme si to rovnou na Passo dello Stelvio, které jsme měli v plánu zdolat následující den.

Déšť stále sílil a cestovní rychlost se rapidně snižovala. Po silnicích tekly potoky vody a mnozí řidiči aut absolutně nebrali ohledy na motorkáře, kteří v takovém počasí museli přizpůsobit svou rychlost daleko více než oni se čtyřmi koly. Jízda s otevřeným plexi je taky nic moc, zvlášt tehdy, když je solidní kosa a do obličeje vás bodají kapky deště, ale bylo to nutné, protože se zavřeným plexi nebylo přes déšť vůbec nic vidět. To se dá stále pochopit, avšak počasí se k naší smůle stále zhoršovalo. O nějakou dobu později to vzdaly i naše nepromoky a já cítil, jak postupně sáknu vodu. Později jsme naznali, že pokračovat dál by znamenalo riskovat zdraví. Našli jsme si tedy, jakousi boudu u silnice, která se ukázala být starou lanovkou, a v ní se rozhodli přečkat nejhorší nápor deště.

Problém nastal, když jsem se podíval na předpověď. Nejdříve tomu žádný z nás nechtěl věřit, ale shodný vývoj počasí hlásilo více nezávislých zdrojů. To nejhorší totiž ještě mělo přijít! A úplně nejhorší na tom bylo, že stejné počasí mělo v Alpách a severní Itálii, kam jste se chystali, panovat ještě další dva dny. To pro nás byla neskutečná rána. Zatím jsme si to ještě nahlas nepřiznali, ale každému v tu chvíli tak nějak došlo, že náš výlet právě dostal smrtelný zásah. Teď jsme ale museli vyřešit něco jiného, a to najít nějaké místo, kde se budeme moci schovat a přečkat noc. S kempy to vypadalo dost bledě, všude hlásili obsazeno, ale něco jsme zkusit museli. Opustili jsme náš dočasný přístřešek a začali sjíždět do měst a městeček v údolí. Provoz na silnici značně zřídl, sem tam nějaké auto, ale potkat motorkáře byla opravdu rarita. Pravděpodobně už byli všichni někde ubytovaní a schovaní. My bohužel úspěch neslavili. Kemp se nenašel žádný, a když už nějaké ubytování mělo volno, bylo to za tak nehorázné peníze, že bych si to nenechal zdát ani v nejhorší noční můře. Nevím, jestli to je v Rakousku normální, nikdy dřív jsem tam totiž ubytování nesháněl. Ale rozhodně nebudu dva týdny vydělávat na jednu noc v něčem, co není ani hotel ani penzion, ale spíš nějaký soukromník, který vás nechá u sebe doma přespat.  Nakonec jsme naše snažení vzdali a celý mokří a unavení se vrátili zpátky nahoru do staré lanovky. Neměli jsme z toho moc dobrý pocit, ale nic lepšího momentálně nebylo k dispozici. Jsou tři hodiny odpoledne a my jsme nuceni zde přečkat noc. Je zima a do toho na nás ještě fouká. Je to dlouhé čekání, a tak se bavíme všelijak. Od hraní karet až po pravidelné ždímání mokrého oblečení. Takhle nějak to dokopeme až do setmění, kdy si konečně dovolíme jít spát.

Ani ráno to není lepší. Celou noc pršelo a déšť pokračuje i nadále. S nadějí koukám na předpověď, ale nic se nezměnilo. Po dlouhé a vážné debatě nakonec činíme zásadní rozhodnutí. Nemá cenu trmácet se dál v tomhle blizardu, na Stelviu je sotva sedm stupňů a není ani jisté, jestli brána nebude zavřená. A pokračovat dál do Itálie také nemá smysl, protože počasí tam není o nic lepší. A takový výlet by pak stál za starou belu. Nikdo z toho nemáme radost a momentální morálka je na bodu mrazu. Ale už jsme se rozhodli! Otočíme to na sever, do Německa! Hranice jsou od nás nějakých padesát kilometrů a především ujedeme tomu šílenému počasí. Lepší udělat si hezký zbytek výletu po Říši, než se za každou cenu několik dní trápit v tom, co jsme zažili teď. Čekáme schovaní v lanovce až do desáté hodiny ranní. Počasí se má na hodinku až dvě uklidnit a my budeme tak mít možnost zmizet.

Znovu se nasoukáme do mokrého oblečení, navrch teď už celkem zbytečné nepromoky a můžeme vyrazit. Provoz je slabý a díky tomu, že se déšť dost uklidnil, si to pelášíme maximální rychlostí do Říše. Jakmile jsme znovu v sedlech, dobrá nálada se nám alespoň částečně vrací. Ne nadarmo se totiž říká, že ze všeho nejhorší je nicnedělání.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (24x):


TOPlist