Na kole přes Arabský poloostrov: Kontroverzní Jordánsko a hurá do Izraele

„A proto jsem seděl tři hodiny na celnici a je mi odpíráno svobodně na svém kole pokračovat do Wadi Musa?“ Projevilo se mé sarkastické já.

„My tě nemůžeme pustit samotného, kvůli tvé bezpečnosti. Jsi první, kdo tudy takhle na kole přijel,“ zakončuje kapitán s novou vráskou, která se mu po mém příjezdu do Jordánska vryla do jeho čela.

Ačkoliv jsem argumentoval a snažil se udiveným strážcům jordánského zákona vysvětlit, že ke své přepravě používám bicykl, byla u zdejší policie rozpoutána akce nevídaných rozměrů. Místo, aby mě na mém kole pustili k 8 Třešňáků (1 Třešňák = 20 km) vzdáleným branám bájné Petry, zorganizovali převoz mě a mého Apache z rajónu do rajónu pěti policejními vozidly. Cítil jsem se jako vězeň. Ona ta svoboda má ve světě totiž mnoho podob, jak mám to štěstí ve svém životě sledovat.

Být v Jordánsku a nenavštívit Petru, to je jako navštívit Prahu a neprojít se po Karlově mostě. Cítil jsem se jako Indiana Jones na výpravě. Člověk však musí nasadit na oči lidský filtr, neboť zájem o skalní město, které je zařazeno do světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, je obrovský a fotku Pokladnice chce každý zdejší turista. Jakkoliv turisticky „profláknutá“ Petra je, přesto na vás dýchá ta magická a tisíce let stará atmosféra, až se člověku podlamují kolena.

Od Petry z 1640 metrů nad mořem jsem sjel do -394 metrů pod mořem. Mrtvé moře je jedním ze symbolů Jordánska i Izraele. Slanost tohoto jezera dosahuje až k 33 %, což je více, než většina moří na planetě a prakticky tak znemožňuje podmínky pro život. A co víc, je tady teplo! Po pár týdnech si rozvazuji šálu, místo čepice nasazuji kšiltovku a vesele si šlapu úrodnou krajinou farmářů mezi dozrávajícími rajčaty, pomeranči a citrony. Má drahá polovička mi zahrabala na břehu jezera poklad, když tu byla s rodinou a přáteli před měsícem na dovolené a já tak po dvou měsících abstinence čichám ke skotské whiskey a čtu si dopis v lahvi.

Arabská pohostinnost ve zdejším kraji opět úřaduje, když je mi nabídnuto ubytování ve stanu místního učitele angličtiny. O pár Třešňáků dále na sever na mě mává od garáže Ahmed. Opravuje tady karoserie ojetinám, kterých je na jordánských poničených komunikacích víc než dost. U Ahmeda jsem nakonec zůstal dvě noci. Jeho rodina mě hostila tak, jako bych byl jejich vlastní. S Ahmedovými dvěma bratry Mohammedem a Hasanem jsme se vydali na průzkum řeky Zarka stékající z hor na východě. Jen velice nerad jsem opouštěl tuto přátelskou rodinku, kde jsem měl vždy plný žaludek.

Má cesta vedla dál na sever k hranicím s Izraelem. Během tří hodin cesty jsem poznal, jak kontroverzní Jordánsko dokáže být. Dostalo se mi pozvání na čaj od obchodníka na ulici a když jsem ho s úsměvem opouštěl, ucítil jsem bodavou bolest v pravém rameni, na které mi dopadl kámen vržený mladým mužem. Úsměv na tváři se zkřivil v nechápavý výraz, ale rozhodl jsem se nereagovat a klidně pokračovat v jízdě. O pár kilometrů dál letěl kolem mě další kámen od výrostka a čekala mě potyčka s asi dvacetiletým klukem, který mi schválně zatarasil cestu. Na takové jednání jsem doposud na Arabském poloostrově nebyl zvyklý a rázem jsem chtěl být doma v bezpečí na gauči a číst si Bukowského.

Hned po potyčce přišlo od silnice náhlé pozvání na oběd, uvařený na ohni u rajčatového skleníku. S plným žaludkem a novou energií v žilách se rychle zapomíná na chmury, byť jen pár desítek minut staré. Bohužel, než se mi podařilo došlapat k hranicím s Izraelem, hozených kamenů přibývalo a nálada klesala k bodu mrazu. Jordánsko jsem opustil s jistou úlevou. Hurá do Izraele.