24.4.2024 | Svátek má Jiří


VZPOMÍNKA: Mé řidičství

15.2.2020

Letos to bude padesát šest let, co jsem získal svůj první řidičský průkaz. Rok před nástupem na vojnu jsem se přihlásil do Svazarmu, tedy do Svazu pro spolupráci s armádou, kde pořádali devítiměsíční výcvik na řidiče nákladních automobilů. Chytrácky jsem se domníval, že armáda přece nevyhodí peníze za výcvik, aby pak ze mne udělala pěšáka, nýbrž že mou snahu ocení nějakou zašívárnou.

Zašít se byl už armádní výraz, který znamenal být schován před jakoukoliv aktivitou a tudíž i buzerací velících důstojníků a poddůstojníků. Doufal jsem, že má aktivita ve Svazarmu, kam jsem poctivě chodil dvakrát v týdnu na večerní výcvik, mě odmění místem někde pěkně v teplíčku za volantem automobilu. Bohužel, když už tu používám armádní výrazy, armáda se mnou pěkně vyjebala a povolala mne k tankistům... čekal mě roční výcvik v táborské Tabačce na řidiče tanků. Nebyl jsem ovšem sám, kdo se v tom roce spletl, a se mnou do Tábora narukovalo kolem šesti set branců, kteří prošli výcvikem tankové posádky na velitele tanku a řidiče.

Nabíječ a střelec výcvik nepotřebovali. Nabíječ byl bažant, který šel přímo k bojovým útvarům a střelcem se stal druhý rok. Tři sta bažantů v Tabačce čekal výcvik na řidiče a tři sta na velitele. Co je spojovalo, byl výcvik na spartakiádu, protože jsme holt byli ročník (1964-66), na který ta čest připadla. Naučil jsem se tedy jezdit s tankem a i opravy nás učili, což jsme ovšem dělali už i ve Svazarmu. Tenkrát řidič nákladního vozidla nemohl jen umět řídit, ale musel být schopen vozidlo i opravit. Samozřejmě, nebyli jsme automechanici, ale opravářské základy jednoduchých poruch jsme ovládali. To mi po vojně pomohlo k získání práce u Balíren obchodu, které pražily kávu a rozvážely ji po celých Čechách. Tam jsme my řidiči museli v sobotu opravovat, co se přes týden pokazilo, většinou píchlé gumy v pneumatikách. To byla tenkrát pěkná dřina bez přístrojů, které to dnes dokáží za pár vteřin, ale dělali jsme i údržbu a tou nebyla jen výměna oleje a filtru, ale seřízení zapalování, vyčištění karburátoru a jiné mechanické výměny poškozených součástek.

Ach, jak je ten život pěkně poskládaný, protože to, že jsem uměl řídit i opravovat, mi pomohlo získat v Austrálii práci u party zeměměřičů (Survey Party), která v roce sedmdesát vyměřovala silnici do budoucího národního parku Kakadu v Severním teritoriu. A tam, jako řidič, jsem dostal výcvik v řízení, o jakém se mi u Balíren obchodu ani nezdálo. Honili jsme v buši vodní buvoly a byla to práce nebezpečná, ale i dobrodružná, při které mně jako řidiči stoupal adrenalin v krvi. Ten stoupal i mým partnerům, kteří se sekyrami na korbě se drželi postranic a všeho možného a čekali, až nějakého toho býka oddělím od stáda, drcnu do něj zezadu a jak padne, kluci už skákali z korby a sekerami jej dobíjeli. Dělali jsme to kvůli masu, v buši nebyly krámy, kde by se dalo koupit, a my byli věčně hladoví. Však jsme pracovali těžce deset hodin denně šest dní v týdnu a podle toho jsme i jedli. Hlavně maso, a hodně! Já jsem si ale cenil nejvíce svého řidičského umění, což oceňovali i mí spolupracovníci. Honit buvola a při tom se dokázat vyhýbat stromům a vozidlo nepřevrhnout nebylo lehké, ale pro mladého kluka to bylo to pravé vzrušení. Kromě žen ovšem, ale o tom jindy...

Po Survey Party jsem dostal práci na Gove. To bylo místo na březích zálivu Gulf of Carpenteria, kde švýcarská firma Nabalco stavěla nové město Nhulunbuoy. Nejprve jsem pracoval jako nádeník na stavbách, ale brzo mě zachránil můj řidičský průkaz a dostal jsem práci jako řidič náklaďáku u firmy Poon Bros. Ta zajišťovala potraviny a vaření pro celý Gove, a že tam bylo na tři tisíce dělníků. A já jsem všechno vozil a rozvážel... Byl bych tam vydržel dlouho, ale v Darwinu jsem potkal svou budoucí ženu, se vším jsem praštil a odjel s ní do Sydney. Nelituji toho, jsem s ní dodnes...

V Sydney jsem se chytil jako rozvážeč chleba u SOOS společnosti. V mém rajónu byly obchody a restaurace od Rose Bay přes Double Bay, Edgecliff a Rushcutter´s Bay až do centrálního Sydney, kde jsem končil v Center Tower. Sydney už tenkrát mělo značný provoz a já se v něm naučil kličkovat jako taxi řidič. Na Harbour Bridge jsem dělal U turn, samozřejmě se to nesmělo, ale mně to ušetřilo hodně času. Tenkrát tam ovšem nebyly kamery a centrální cementová bariéra, která rozdělovala vozovku, byla jen pár centimetrů vysoká.

Řídil jsem nákladní auta celý život a když jsem dosáhl statutu důchodce, stal jsem se řidičem v dobrovolné hasičské brigádě státu NSW (Nový jižní Wales). Tam jsem jezdil a hasil požáry v brigádě vesnice Stuarts Point a svou kariéru jsem ukončil odstěhováním do Macksville, městečka jen dvacet čtyři kilometrů vzdáleného od Stuarts Point. Rád na tu dobu vzpomínám. Jednou nás oheň zaskočil na vrcholu hřebenu Wee Waa a z ústředí jsme dostali zprávu, že se oheň žene údolím na vrchol a abychom se pokusili sjet z hřebenu na druhou stranu. Tam ale žádná silnice ze svahu nevedla. Honění buvolů v Severním teritoriu mi přišlo vhod. Svah jsem sjel proplétaje se mezi stromy, aniž bych vozidlo i jen odřel.

V týdnu mi pak kapitán naší brigády Drew udělil pochvalu a přiznal, že tak divokou jízdu ještě nezažil. Já také ne, ale má česká hrdost mi velela, abych prohlásil, že to nic nebylo... já snad Čechem zůstanu až do smrti?