Lidovci, za těch více než sto let co existují, se chovají více méně stále stejně: vždy se chtěli podílet na moci a dost často jejich spory zabraňovaly, aby měli větší elektorát. Výjimkou po roce 1989 byl jen Josef Lux, který oslovoval širší spektrum voličů a byl na politické scéně respektován.

Potvrdil to nejen poslední jejich sjezd, ale i vztah k Petru Pithartovi, který ještě před začátkem sjezdu řekl Aktuálně.cz: „Ono se nic nezmění, pokud ve vedení zůstane tato garnitura.“ Ledva se Petr Pithart objevil jako druhý řečník na scéně, byl vřele přivítán dlouhým potleskem ve stoje. Ve svém projevu vyzval stranu k odvaze riskovat a k tomu se spojit s ostatními politickými subjekty. Z jeho projevu bylo zřejmé, že upřednostňuje jako kandidáta na předsedu mladého Jana Bartošku, který ve svých předvolebních vystoupeních řekl: „Přestaňme se bát, že nás někdo zašlape.“ Jenže nakonec delegáti zvolili za předsedu, jak víme, Mariana Jurečku, který naopak sliboval, že „strana půjde svou vlastní cestou.“

Připomeňme, že lidovci, jejichž strana byla založena v roce 1919, jsou politickým subjektem s nepřetržitou politickou kontinuitou, což se nutně promítá do mentality jak straníků, tak jejich voličů. Dlouhodobě působili v několika mocenských systémech. Za první republiky tato strana stále oscilovala mezi pravicí a levicí. Velké spory začaly ve třicátých letech mezi Janem Šrámkem a Bohumilem Staškem. Stašek tíhnul k pravici, chtěl mimo jiné zrušit Senát a nahradit ho hospodářskou komorou, dokonce se tam projevily i sklony k antisemitismu. Šrámek však varoval před zneužitím diskusí k útoku na parlamentní demokracii a nakonec vyhrál.

A podobně po druhé světové válce: V čele stál opět pan Šrámek, který odstranil z vedení všechny potenciální rivaly, stranu se snažil centralizovat. Předpokládal, že převládne v politice pragmatické hledání dohody se všemi stranami, tedy i s KSČ. Proti se postavili hlavně Helena Koželuhová s Pavlem Tigridem, ale neuspěli a do popředí se dostala levicová část vedená Josefem Plojharem. Únor 1948 programovou diskusi ukončil. A podobně bouřlivá diskuse probíhala po roce 1989, kdy se do čela dostal Josef Lux a zároveň katolický disent založil KDS. Spor končil v roce 1992 na sjezdu v Jihlavě, kdy ze strany odešli členové napojení na Josefa Bartončíka, který spolupracoval s StB. Tehdy se obě křesťanské strany sloučily pod názvem KDU-ČSL.

Po Luxově smrti v roce 1999 se rozpoutal další boj o směřování mezi pravicovějším Miroslavem Kalouskem a Cyrilem Svobodou. Když ale předseda Kalousek navrhl uzavřít s Paroubkem menšinovou koalici za podpory komunistů, padli oba rivalové a do čela se dostal Jiří Čunek, který z politiky na čas vysublimoval kvůli vlastním aférám. V letech 2010 až 2013 se lidovci nedostali do Sněmovny, tam je vrátil až nový předseda Pavel Bělobrádek. jenž byl předsedou až do roku 2019, kdy ho vystřídal Marek Výborný. Marian Jurečka je v čele strany od 25. 1. 2020, jenže - jak se zdá - odmítá riskovat, jak doporučoval Petr Pithart. Stejně jako předešlých sto let i tentokrát lidovci nepochopili, že riziko je součást každého závazně žitého života, a opět signalizují předem ochotu se domluvit s tím, kdo bude vládnout. Proto jejich preference těžko porostou.

(Psáno pro ČRo Plus)

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel