Ve čtvrtek večer debatovala šéfka strany TOP09 o čerstvé volbě Stanislava Křečka v ČT. Seděla vedle Tomio Okamury, ten Křečka podporoval, Pekarová Adamová byla proti, to ale není podstatné. Na úplný závěr Okamura argumentoval, že Křečka zvolil parlament a že parlament byl zvolen ve svobodných volbách. Na to Pekarová Adamová odpověděla, že svobodné volby mají autoritářské režimy taky.

To byl tedy gól, takový ten v poslední minutě utkání. Byl to gól do vlastní branky.

Na omluvu sličné předsedkyně TOP 09 budiž připomenuto, že v listopadu 1989 jí bylo pět a tudíž tahala ještě kačera, jak se pěkně říká, tudíž nemá osobní zkušenost ani s autoritářskými, natož totalitními režimy. Brala rozum a na politickou scénu vstoupila v demokratické zemi. Svobody, včetně svobodu voleb, bere jako cosi přirozeného.

Nicméně v pozici předsedkyně parlamentní strany by přece jenom měla vědět, že svobodné volby jsou v naprostém rozporu s autoritářským režimem. Autoritářské režimy, typicky třeba v Rusku, hrají hru na svobodné volby a zvou si pozorovatele, staví více kandidátek a podobně. Ryze svobodné volby to ovšem nejsou, protože režimu protivní politici jsou šikanováni, pod směšnými záminkami vylučováni z kandidátek, v krajním případě vražděni.

Nic z toho v České republice v posledních třiceti letech nebylo. Pokusy o filtrování kandidátů tu jsou, profesionální spolek, jako je Milión chvilek, kádruje kandidáty do mediálních rad a na ombudsmana a chce určovat, kdo smí a kdo nesmí být premiér nebo prezident nebo ministr spravedlnosti, ale jde o soukromý podnik s poněkud podivným účetnictvím a není součástí státní moci. I ona sama, Markéta Pekarová Adamová, se stala poslankyní na základě svobodných voleb a náleží jí v plném rozsahu všechna práva a povinnosti s výkonem funkce poslance spojená.

Výrok o svobodných volbách v autoritářských režimech padl na poslední chvíli, kdy byla pod Okamurovým tlakem, a rád věřím, že sedět tak dlouho vedle Okamury není žádný med. Není tedy nutné brát ten výrok jinak než jako jakési uřeknutí. Není to politický program, který by měl zlehčovat význam a váhu svobodných voleb. Něco v tom smyslu nic nám tady o svobodných volbách nevykládejte, to není nic podstatného.

Ale i když jde o uřeknutí, v kontextu s jinými postoji je příznačné. V progresistických kruzích se opravdu svobodné volby netěší takové vážnosti, jaké si zaslouží. Vylíhly se i napůl vážně míněné nápady, že by se měl vydávat nějaký volební řidičák, jakési volební oprávnění. Zkoumá se inteligence voličstva toho či onoho subjektu. Strana volená penzisty a venkovem je z tohoto pohledu méněcenná. Volby nějak končí, mají výsledek, ale politický boj pokračuje. V Americe je to soustavná difamace, policejní šťourání a nakonec impeachement, vše bezvýsledné, když nepokládáme za výsledek ,mizernou atmosféru v zemi, štěpení a rostoucí nenávist.

U nás je to podobné. Tím se zvolna suneme zatím nikoli k autoritářskému režimu, ale k bordelu latinoamerického typu, kde nějaká strana zvítězí a ta poražená okamžitě začne protestovat, v horším případě střílet.

Takže pozor na náš vztah ke svobodným volbám. Lidé seděli v kriminálech a končili na popravišti, abychom je měli. Bez vzájemného respektu budeme jen zabetonovaný Blbákov a ne prosperující demokratická Česká republika.