Virtuální realita lásce nepřeje. Je třeba návrat k osobnímu setkání

O lásce se mluví pořád a všude. Živnost si na ní budují lifestylové časopisy, rodinní poradci, spisovatelé či filmaři. Paradoxní je, že v době, v níž se naléhá na vývoj, pokrok a inovaci, jsou produkty těchto „výrobců“ natolik stabilní, že často připomínají věčný návrat téhož. Zdá se, že červená knihovna či lifestylové časopisy vystačí s týmiž klišé navěky a rodinní poradci řeší v několika obměnách stále totéž.

Navzdory tomu se podoba lásky vyvíjí. Ve 21. století jsou to především technologie, které ji výrazně mění. Má-li být zodpovězena otázka, jakým způsobem, je nejprve třeba vyjasnit, co jsou technologie. Je totiž rozšířen mylný názor, že mají pouze zefektivnit dosažení cílů. Tuto chybu ukazuje přísloví „dobrý sluha, špatný pán“, jež předpokládá, že technologie stačí dobře řídit, a budou skvěle sloužit. Svádí k domněnce, že jsou neutrální, a záleží jen na nás, jak s nimi naložíme. Tak tomu ovšem není.

Vliv technologií

To vystihl už kanadský teoretik médií Marshall McLuhan (1911–1980): „Každá technologie vytváří pro člověka postupně zcela nové prostředí.“ Technologie tedy nejsou prostředkem, ale prostředím, v němž se pohybujeme. Ve skutečnosti ovlivňují nejen efektivitu dosažení cíle, ale i jeho volbu. Například cestu na Měsíc mohli lidé naplánovat, až ji technologie umožnily. V případě lásky nikdo neplánoval nákup sexuálního robota, dokud nebyl k dispozici.

Technologie nejen vytvářejí možnosti, ale i ovlivňují lidi. V prostředí formovaném technologiemi člověk není stejný jako dříve, což ukazují extrémní případy – po výbuchu atomové bomby nemůže člověk existovat, po zásahu do genového fondu lidí se lze ptát, jde-li ještě o člověka, nebo o nový živočišný druh. Nemění však člověka třeba už chytré brýle? Je stejný jako dříve, nebo se mění v kyborga?

V jakém prostředí žijeme a milujeme a jaké technologie ho formují? Jak jsou ovlivňovány cíle, které volíme, a jak se vlivem prostředí měníme? Nejvýrazněji proměnil podobu lásky internet – v uplynulých 20 letech radikálně změnil prostředí, v němž se pohybujeme. Internet radikalizuje jev, který popsal britský sociolog Anthony Giddens. Jde o rozpojování času (kdy něco děláme) a prostoru (kde něco děláme). Dnes nemusíme do knihovny kvůli přečtení knihy, můžeme si ji stáhnout z internetu. Pracovat lze z domova. To, co děláme, už není vázané na místo.

To se týká i podoby „lásky“, kterou vytváří internet – na seznamkách, chatech či na sociálních sítích se lze seznámit s lidmi, s nimiž bychom se vůbec nepotkali. Na první pohled se zdá, že lidé se tímto způsobem propojují, ve skutečnosti se však mohou i odpojovat. Internet kvůli rozpojení času a prostoru nevyžaduje setkání s druhými. To nejlépe ukazuje pornografie, která se spolu s internetem masově rozšířila a umožňuje sexualitu či „lásku“ bez setkání.

Nejradikálnější inovace

Internetové odpojování od osobních kontaktů ukazuje japonský fenomén hikikomori – dlouhodobé odloučení od společnosti a nabobtnalý digitální život se týká statisíců Japonců. Americký psycholog Philip Zimbardo, který obdobné trendy sledoval v USA, hovoří o „odpojení“. Mladí muži a (mnohem méně) ženy se nemusejí zajímat o osobní setkání ani o nové propojení času a prostoru. Mohou zůstat „vězet“ v prostředí videoher a pornografie, jež je příjemné, protože neklade odpor.

Kdo by se namáhal s reálným setkáním, když virtuální setkání s pornoherečkou je vzdáleno jen tři kliknutí. Dřívější emoce k druhým se dnes věnují displejům počítačů a mobilních telefonů. Nejradikálnější inovace lásky spočívá v tom, že technologie vytvářejí prostředí, které omezuje, popřípadě eliminuje osobní setkání. To posílí jejich zdokonalování – rozšíří se 3D pornografie či sexuální roboti.

Sci-fi potenciál robotů v „odpojování“ od osobních kontaktů ukazuje televizní seriál Černé zrcadlo. V jednom díle si hlavní protagonistka po smrti partnera koupí robota, který muže díky záznamům jeho mluvy, slovní zásoby a reakcí nahradí. Žena už proto nepotřebuje další vztah a zůstává uvězněna v minulosti.

Proč by ale lidé nemohli mít digitální vztahy či je navazovat s roboty? Vždyť se hovoří o „digisexuálech“, lidech uspokojujících svou sexualitu technologickými náhražkami. Neměl by si každý svou emocionalitu a sexualitu utvářet, jak si přeje? Není „digisexualita“ dalším osvobozením od útlaku společnosti jako v případě homosexuality?

Zpředmětnění druhých

Tyto otázky odhalují nedostatečné pochopení lidských interakcí založených na osobním kontaktu. Hovoří-li se v návaznosti na Aristotela (384–322 před naším letopočtem) o člověku jako o „pospolité bytosti“ (zoon politikon), je třeba to chápat ontologicky. Člověk se stává člověkem až socializací, osobní interakcí. Vychovávají-li dítě vlci, běhá po čtyřech a nemluví. Dospělého člověka odloučení od společenských vazeb takto nepoznamená, ale také ho radikálně ochuzuje. Vždyť lidství není nikdy definitivní a vztahy k ostatním se udržuje a vyvíjí.

Člověk navazující dobrovolně vztah s robotem, hologramem či s e-mailovým „milencem“ nepředstavuje vítězství sebeurčení, nýbrž dystopii. Lidství není ničeno násilně zvnějšku, ale ochuzováno dobrovolně zevnitř. Navíc „digisexualita“ přináší zpředmětnění druhých, zejména žen. Osobní vztah tvoří nejen ontologický, ale i etický základ lidství. Proto francouzsko-židovský filozof Emmanuel Lévinas (1906–1995) spojuje osobní setkání se založením etiky. Je to lidská tvář (viděná tváří v tvář), jež svou bezbranností zavazuje respektovat biblické přikázání „Nezabiješ!“

U robotů, hologramů ani na internetu se však s lidskou tváří nepotkáváme. Jde o „prostředí beztvářnosti“. V důsledku toho vidíme mizení morálky. Láska pervertuje k méněcennému voyerství a nebezpečnému sexuálnímu loudilství, což ukazuje dokumentární film Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti – z mnoha stovek mužů se v prostředí beztvářnosti stávají nestydatí sexuální predátoři, kteří obtěžují nezletilé dívky. Síť se stává pavučinou, do které se může chytit moucha i pavouk.

Odlišná interakce

Problémem virtuální reality je její přitažlivost. Reklama na televize Panasonic před několika lety lákala z billboardů: „Lepší než realita.“ A v určitém smyslu tomu tak je. Virtuální realita nejen neklade odpor, ale má i „lepší grafiku“ než realita. Barvy se jeví barevnější a přitažlivější než to, co vidíme v reálném světě. Firma Panasonic nelhala – a v tom je problém. To, co se jeví lepší než skutečnost, je totiž odtržené či abstraktní.

Oproti osobnímu setkání je smyslové vnímání oddělené – často se od ostatních smyslů odděluje zrak a sluch. Osobní vztah je ale vždy plný různých vjemů – kromě zraku a sluchu cítíme, hmatáme a chutnáme. To je zásadní rozdíl, protože plnohodnotná interakce musí používat všechny smysly. V digitálním prostředí je navíc často lidská interakce přetvářena.

V osobním vztahu člověk vždy reaguje na druhého, což ve virtuálním světě být nemusí, popřípadě může jít o odlišnou interakci. Něco jiného je dvořit se ženě osobně a e-mailem – e-mailové dvoření může trvat měsíce či roky, jediné osobní setkání však může znamenat okamžitý konec námluv. E-mail je odtržený, vždy chybějí zásadní informace, podobně jako u všech internetových interakcí.

Teprve díky vjemům na základě osobního setkání může vzniknout plnohodnotný vztah. Internetová „setkání“ jsou „abstraktní“, chybí v nich druhý. Virtuální realita je proto pro lásku nedostatečná, a pokud se stane dominantní, ničí ji.

Kontemplativní vnímání

V současnosti je internetové prostředí často používané způsobem, který kromě odpojování obsahuje i další rizika. Mnohá popsal ve své knize Digitální demenceněmecký neurolog Manfred Spitzer, který upozorňuje i na to, že dochází k externalizaci kompetencí (vše najdeme na internetu) a upadá pozornost a sociální schopnosti, což vede k „hloupnutí“. Spitzer také uvádí zásadní postřeh: „Zdá se, že internet zhoršuje moji schopnost koncentrace a kontemplace.“

Neustálý multitasking, informace ve formě proudu částeček, přitažlivě vytvořené vizuální a textové fragmenty, možnost paralelně s dalšími činnostmi poslouchat hudbu a bombardování stále novými podněty vytvářejí mix, který narušuje soustředění či kontemplaci uživatele internetu. Důsledky lze jen obtížně přecenit a nejde pouze o inteligenci či hloupnutí.

Kontemplace má zásadní význam, na což upozornil německý filozof a muzikolog Theodor W. Adorno (1903–1969), jehož výzkum společnosti ovlivnila zkušenost s poslechem hudby – snažil se společnosti naslouchat podobně jako skladbě. Kontemplace je podle Adorna jednak poznáváním (umožňuje poznávat svět nepokřiveně), jednak etikou (umožňuje věcem „naslouchat“ a respektovat je).

Respekt a poznání jsou nezbytnými aspekty lásky. Milujeme, jen když poznáváme a respektujeme. A poznávat a respektovat dokážeme, jen když jsme schopní kontemplativně vnímat. Láska tedy vyžaduje kontemplaci, přičemž internet narušuje právě tuto schopnost a posunuje lidství horší směrem, než je pouhé hloupnutí.

Za internetem, který nepropojuje, ale odpojuje, zívá bezbřehá nuda. Mechanismy, na kterých je surfování na internetu založené, jsou podobné těm, jež nutí hrát na výherním automatu, a vyznačují se neustálým přísunem vzrušivých podnětů. Co si počne člověk zvyklý na tento přísun, bude-li vystaven realitě, ve které jsou příjemné pocity a vzrušivé podněty vázané na předchozí tvrdou práci? Bude se mimo jiné, odhlédneme-li od podrážděnosti a nevrlosti, nudit. Sexuální predátoři z dokumentu V síti jsou především znudění.

Nuda

Kontemplativní vnímání odkrývá krásný, intelektuálně fascinující či tragický svět, proto malíři malují, vědci zkoumají souvislosti jevů, dramatici píší tragédie. I pokud by výsledkem kontemplace byla šeď (například šedivá plátna německého malíře Gerharda Richtera nebo na šeď života v románu Cizinec Alberta Camuse), je monotónnost prezentována jako pozoruhodná.

Člověk, který vnímá kontemplativně, se nenudí, protože svět hýří barvami, a šeď je jednou z nich. Nuda není vlastnost prostředí, ale lidí. Nenudíme se, protože okolí je nudné, ale protože jsme nudní. Povrchnímu vnímání, které na internetu živí vzrušivé podněty, zajímavost světa zaniká, protože je příliš nenápadná, příliš skrytá, a vidět ji vyžaduje námahu.

Ostatní lidé jsou pak součástí světa, který přestal být zajímavý – jeví se nudní a slouží jen jako přísun nových obrazů, chutí a vůní, jak zdůrazňuje polský sociolog Zygmunt Bauman (1925–2017), když hovoří o „tekuté lásce“, která dnes přitekla a zítra odteče. Nová chuť i vůně vyvanou, proč se tedy s druhým otravovat? Neschopnost kontemplativního adornovského poznání, které respektuje, se projeví jako násilí a nerespektování – druhý není odlišným a samostatně existujícím člověkem, ale věcí, která má být zmanipulovaná.

Pokud mají technologie posunout lidství směrem, který je horší než hloupnutí či demence, jak jej pojmenovat? Jak označit člověka, který se stahuje z osobních vztahů do odpojeného a abstraktního světa technologizovaných vjemů? Jak označit život, který není schopný kontemplativního vnímání, v němž se svět i druzí jeví bezbřeze nudní a šedí, protože neposkytují stejné vzrušení jako videohra?

Odhalené pozlátko

Přiléhavým označením je „zombie“, jež není živá ani mrtvá a vyskytuje se v „meziprostoru“. Ten, kdo nedokáže kontemplativně vnímat a je odpojený od osobních vztahů, není sice mrtvý, ale ani stoprocentně nežije, je „nemrtvý“. Hlavní nebezpečí technologizace lásky ve věku internetu spočívá ve vzniku odpojených zombií, znuděných konzumentů her, v nichž jsou virtuální zombie nemilosrdně stříleny. Jen však do chvíle, než „vrátí úder“ a přijmou tyto konzumenty mezi sebe.

Naděje nespočívá jen v osvětě. Ta sice může pomoci, ale nezajistí, aby noví lidé nebyli lapeni „do sítě“, protože virtuální svět je „lepší než realita“, a v budoucnu ještě dokonalejší. Nadějí je bezbřehá nuda a šeď. Sexuální loudilové z dokumentu V síti jsou znudění stejně jako všichni nadměrní konzumenti technologicky zprostředkovaných obrazů. Naděje spočívá v tom, že technologie nedokážou nahradit osobní kontakt.

Frustrace, kterou odpojení, abstrakce a poškozené kontemplativní vnímání způsobují, ukazuje do prostoru, v němž zombie vyjde z technologické jeskyně, opět se setká osobně s živým člověkem a zjistí, že to, co se jevilo „lepší než realita“, bylo pozlátko. A že lásku je třeba i prostřednictvím internetu hledat ve světě, ve kterém se čas a prostor znovu propojí, ve světě osobního setkání.