V oboru těžkých bombardérů nemělo sovětské letectvo v polovině 30. let ve světě adekvátní konkurenci. V letech 1932 až 1937 opustilo výrobní závody více než osm stovek čtyřmotorových Tupolevů TB-3 celokovové konstrukce. Tento bombardér však rychle zastaral, a když vypukla druhá světová válka, byla jeho bojová hodnota již značně problematická.
Jediným sovětským čtyřmotorovým bombardérem vyráběným za druhé světové války se stal Petljakov Pe-8 (původní typové označení TB-7). Ten do jisté míry trpěl problémy technického rázu, které se týkaly především motorů. Vyráběl se v několika verzích v celkovém objemu nepřevyšujícím sto kusů. Na to, že zuřila válka, je tento počet skutečně více než skromný. Sovětský letecký průmysl se soustředil především na výrobu strojů rozumně použitelných ve frontové oblasti, jako např. bitevníky nebo rychlé střední bombardéry, které byly klíčové k podpoře bojujících pozemních vojsk.
Na druhou stranu to neznamená, že by si Stalin nepřál strategickými bombardéry disponovat. Právě za války na ně dostal po určitém útlumu z konce 30. let novou chuť. Zbývala však otázka, kde je vzít.
V dubnu 1944 Sověti požádali o 300 bombardérů B-24 Liberator a 240 bombardérů B-17 Flying Fortress v rámci tzv. čtvrtého protokolu programu Lend-Lease (o těžkých bombardérech se sice několikrát zmiňovali již dříve, prakticky od roku 1941, ale to tu potřebu ještě nijak v příslušných protokolech nekvantifikovali, resp. se tam o nich nepsalo). Čtvrtý, nebo také Ottawský protokol byl podepsán 17. dubna a dodávky se realizovaly od července 1944 do září 1945. Těžké bombardéry však Američané Sovětům poskytnout nehodlali, že prý jich nemají nazbyt a výroba stačí sotva pokrýt potřeby USAAF a v případě B-24 ještě RAF.
Navzdory tomu americké bombardéry B-17 a B-24 v sovětském letectvu sloužily. Šlo o původní stroje z výzbroje USAAF, které nouzově přistály na sovětském či Rudou armádou osvobozeném (např. Polsko) nebo obsazeném (např. Maďarsko) území. Byla to v podstatě analogie použití kořistní techniky nepřátelské strany, ovšem mezi spojenci musíme takový postup označit za raritní, nechceme-li lovit z přívlastků nelichotivých.
Samozřejmě ne všechny takto získané stroje se ocitly ve službě, některé diskvalifikoval rozsah poškození. Ty se potom vytěžily jako zdroje náhradních dílů, nebo se z jejich částí staly výukové pomůcky. A z druhé strany spektra, některé z letuschopných byly Američanům navráceny.
Seznam typů amerických letadel požadovaných sovětskou stranou ve čtvrtém protokolu programu Lend-Lease. Sověti mimo jiné požadovali 240 těžkých bombardérů B-17 a 300 těžkých bombardérů B-24. Od obou těchto typů se americká nabídka rovnala nule.
První bombardéry B-24 Liberator v sovětských rukách
V kontextu výše uvedeného může poněkud komicky vyznít příběh získání prvního bombardéru B-24 sovětskou stranou. Koncem roku 1942 realizovali Američané leteckou misi generála Bradleyho do Moskvy ve věci budoucího zajištění dodávek amerických letadel v rámci programu Lend-Lease vzdušnou cestou z Aljašky.
Američané absolvovali misi na letounu B-24D, ovšem patřičně upraveném k dopravě cestujících, aby generál nemusel nepohodlně viset v pumovnici. Za pozornost stojí i jméno přidělené tomuto stroji – МОСКВА (tj. Moskva) – a jméno prvního pilota, kterým byl Thomas John Watson mladší, kterého mnozí znají z firmy IBM založené jeho otcem.
Když se tento B-24D z mise vracel, tak kvůli problémům s motory uvázl v Jakutsku. Zatímco američtí „misionáři“ se dostali domů náhradní dopravou, tak jejich letoun v Sovětském svazu zůstal, dokonce podle některých zdrojů měl být dodatečně americkou stranou klasifikován jako předmět dodávky programu Lend-Lease. V každém případě ho Sověti podrobili zkouškám v Letovém-výzkumném ústavu státního komisariátu leteckého průmyslu.
V roce 1943 nouzově přistály minimálně dva liberatory na Kamčatce. Američané prováděli nálety z Aleut na Japonce na Kurilských ostrovech, hlavními cíli těchto náletů se staly námořní a letecká základna na ostrově Paramušir. V případě poškození amerického bombardéru představovala blízká Kamčatka příhodné místo, kam se mohla jeho osádka obrátit.
Bombardér B-24 v sovětských službách
Než válka skončila, ještě nějaký ten liberator se na Kamčatce objevil. Ale v sezóně 1944/45 se stala hlavním nalezištěm amerických těžkých bombardérů východní a jihovýchodní Evropa. Pokud tedy nepočítáme vzácnou hrstku superpevností B-29, ale to už je zcela jiný příběh.
Jako první liberator, který zařadilo sovětské letectvo do služby k jedné ze svých jednotek tzv. dálkového letectva, je označován jeden z těch „kamčatských“ z roku 1943. Konkrétně to byl stroj B-24D sériového čísla 41-23891, který přistál 11. září (příp. 12. září) na letišti u Jelizova. Potom ho čekala dlouhá cesta napříč celou velkou zemí až k Moskvě a od 23. října 1943 byl zařazen u 890. leteckého pluku ze sestavy 45. letecká divize (šlo o tzv. jednotky dalekého dosahu, později klasifikované jako těžké bombardovací).
Letoun byl u divize podrobně zkoumán. I přes chybějící servisní a uživatelskou dokumentaci se s tím vybraný pozemní i letový personál dokázal popasovat. Pod vedením velitele 890. pluku Pusepa, velitele 2. perutě 25. pluku Ponomarenka a hlavního navigátora (šturmana) 25. pluku Ikonikova začal v červnu 1944 výcvik osádek 45. letecké divize na typ B-24. Výcvik byl intenzivní, prvních deset osádek provádělo na tomto jediném stroji samostatné lety již v srpnu 1944.
Bombardéry B-17 a B-24 u 45. těžké bombardovací letecké divize
V průběhu druhé světové války s postupem Rudé armády na západ nastala doba, kdy to měly americké bombardéry a jejich doprovodné stíhačky od mnoha svých cílů blíže k Sovětům než na svou stranu. V případě poškození letounu, kdy měla osádka oprávněné obavy, že stroj dlouhou cestu zpět už nevydrží, zbývala možnost dostat se přes východní frontu a pak nouzově přistát.
Navíc už od června do září 1944 probíhala operace Frantic, tedy kyvadlové nálety USAAF. Letouny po bombardování cíle (většinou v Rumunsku nebo v Maďarsku, ale i v okupovaném Polsku a nejméně v samotném Německu) pokračovaly na sovětská letiště Poltava, Myrhorod nebo Pyrjatyn (to poslední bylo určeno pro doprovodné stíhačky) na Ukrajině. A zpravidla o den dva později se vydaly zpět s novým nákladem pum, který cestou opět použily. Operace Frantic se týkala bombardérů B-17, bombardéry B-24 se zúčastnily pouze ve stopovém množství.
Do konce války v Evropě, resp. se uvádí do poloviny května 1945, se Sovětům podařilo v Evropě nalézt 161 amerických letadel v následujícím typovém složení bez rozlišení verzí: 73 bombardérů B-17, 73 – tedy stejné množství – bombardérů B-24, 14 stíhaček P-51 a jednu stíhačku P-38. Z toho jich bylo 68 ve velmi špatném stavu použitelných v nejlepším případě jako zdroje náhradních dílů a naopak čtrnáct z těch zachovalejších Sověti Američanům vrátili.
Služba posledních exemplářů Pe-8 v roli těžkého bombardéru se chýlila k neodvratnému konci. Do příchodu zcela nového typu měly být alespoň provizorně do služby zařazeny kořistní stroje B-17 a B-24. Ten zcela nový typ vyvíjel od roku 1943 Tupolev jako projekt „letadla č. 64“. Nakonec však v polovině roku 1945 dostal od Stalina za úkol připravit kopii americké superpevnosti B-29. Tak vznikl Tupolev Tu-4, jehož prototyp vzlétl v roce 1947.
Všechny sovětské bombardéry B-17 a B-24 určené pro operační použití putovaly ke 45. těžké bombardovací letecké divizi (nástupkyně již dříve zmíněné 45. letecké divize dalekého dosahu). V té době se u žádné jiné sovětské letecké divize čtyřmotorové bombardéry nenacházely. U jednotky se ocitlo celkem 23 kusů B-17 (všechny verze G) a 28 kusů B-24 (v šesti verzích, především J, L, M).
Podle rozkazu z června 1945 byly stroje B-17 soustředěny u 25. gardového bombardovacího pluku, ze kterého se v prosinci 1945 stal 203. gardový bombardovací pluk, a B-24 se staly výzbrojí 890. bombardovacího leteckého pluku. Oba pluky patřily samozřejmě do sestavy neustále omílané divize.
Poslední zprovozněné americké bombardéry obdržela divize do října 1945. V tu dobu se tam nacházelo 21 použitelných B-24 a 16 použitelných B-17. Výše uvedené celkové počty dodaných jsou samozřejmě vyšší, protože letouny nepřicházely postupně a mezitím jeden B-24 havaroval, jeden B-17 putoval na testy k příslušnému výzkumnému ústavu, dva B-17 byly vráceny Američanům, další stroje obou typů neunikly demontáži na náhradní díly apod.
Sovětští letci na oba typy nahlíželi podobně jako američtí, uživatelsky přátelskou B-17 s lepšími letovými vlastnostmi měli raději než B-24. Za zmínku také stojí známé malůvky, které se tak často vyskytovaly na strojích USAAF. Ty obrázky musely samozřejmě z těchto letadel u sovětského letectva zmizet, což si někdy vyžádalo dost práce (jednodušeji to šlo sundat ze strojů kamuflovaných, ale většina měla duralový potah bez kamufláže).
Stroje B-24 vydržely ve službě u 45. těžké bombardovací letecké divize až do roku 1950, B-17 do roku 1947. V roce 1949 pak sovětské letectvo konečně začalo zařazovat do své výzbroje typ Tupolev Tu-4, který mohl nést stejně jako jeho vzor B-29 i novou zbraň velkých ničivých dimenzí - atomovou pumu.
