Okolo Evropy 2. část

Španělsko

San Sebastián 1.7. 2019

Sebastián má prý nejkrásnější městskou pláž v Evropě, moc daleko od pravdy to určitě není. Jsem tu už počtvrté, dvakrát na kole a teď pro změnu zase na motorce. Na motorce je to tady pohodlnější, kemp leží na pořádném kopci nad městem.

 Teď v červenci je v kempu plno. Na recepci dostávám číslo parcely pro stan, za chvíli mne tam ale mají zpět. Malý rozmočený plácek, navíc z kopce to tedy ani náhodou. Lepší místo se nakonec našlo, co ale marně hledám, jsou dioptrické brýle. Věci si fakt hlídám, tentokrát to tedy neklaplo. Ráno podnikám poslední pokus - a ejhle, leží na zídce odmítnuté parcely, mokré od nočního deště. Je prima, že se našly. Až na cestách začnu nad některými věcmi ztrácet kontrolu, skončí postupně i jedna krásná etapa mého života.

Ráno je mlha, mží, silnička podél pobřeží je úzká a samá zatáčka, jedu proto pomalu, vítr mi nestihá odfoukávat vodu z hledí přilby. Mokrý displej navigace vidím bídně, N – com stále nejde, nakonec to vzdávám a do Burgosu jedu po dálnici.

Burgos – UNESCO

Město Burgos (1000 m n/m), obzvlášť katedrála Panny Marie (stavěli ji skoro 500 let), patří k nejkrásnějším Španělským skvostům.

  Údajně tu sice panuje 9 měsíců krutá zima a 3 měsíce pekelné horko, já mám nicméně celkem kliku. Při prohlídce města sice trochu zmoknu, náladu mi ale zvedná návštěva holiče. Po půl hodině mytí, stříhání, masírování a vonění je ze mne za 12 eur úplně nový člověk. A to mám hlavu skoro plešatou.

V kempu potkávám šedesátiletého cyklistu z Bretaně. Upoutalo mne jeho kolo, veze si snad celý svůj majetek. Prý to všechno váží 45 kg a vleče se s tím už 6 tis. km. Objel i celé Španělsko, teď se vrací domů. Je na něm ale vidět, že je ve formě. Dobrý borec! 

  Ve městě jsem nakoupil večeři – španělskou tortilu a nějaké to pivo. Jídlo si v kempu rozkládám na stole zastřešené terasy prázdného bungalovu a s prvními sousty se spouští průtrž mračen. Blesky, kroupy, nárazy vichřice, ze sucha úkrytu pozoruji nedaleký stan i motorku. Naštěstí stojí na mírném kopečku, navíc pod ochranou košatých stromů. Jak to přišlo, tak to odešlo, za hodinu je zase azůro.

Ráno vyrážím podél cesty Svatého Jakuba směr Leon. Potkávám mraky poutníků, hodně jich zjevně pochází někde z Asie. No, do Santiága je to ještě „dlouhá míle“. Jak to dopadlo s nimi nevím, nad Leonem je ale černo a blesky, 30 km před ním proto měním plán a nabírám směr Portugalsko. Na tu stranu vidím naopak oblohu bez mráčku.

Portugalsko

NP Peneda Gerés – jeden z posledních rájů Evropy.

Pokud by někdo hledal místo splňující pojem „divoká příroda“, pak tady je na správné adrese. Serra do Gerës a S. do Peneda jsou určitě civilizací nejméně dotčené hory v Portugalsku.

 

 Že tomu tak nebylo vždycky, naznačují zdejší téměř 2000 let staré dlážděné cesty, vytyčené římskými legiemi. Sem tam jsou značeny původními sloupovými milníky a v tomhle Bohem i lidmi opuštěném kraji vytváří téměř věrohodnou kulisu doby z počátku našeho letopočtu.

„Ráno v Chaves je azúro, docela brzy vyrážím na královskou etapu přes NP Gerés. Je krásně, krásný je i kraj a silnice. Nahoru dolu, žádný provoz, krásné výhledy. Do městečka Gerés sjíždím po mnoha serpentinách, prudce klesám snad o 500 výškových metrů, pěkné město. Je sobota, plno motorkářů i výletníků. Silničku přes hřeben do Španělska GPS nenachází, vede mne zato na nejdramatičtější stoupání v mém životě (asi). Úzká lesní cesta, zatáčky fakt!!! 180 st. v prudkém svahu, každý kilometr znamená 100 m převýšení, do toho se mi občas motají místní borci na croskách bez výfuku a bázně... No nepoložil jsem to. Nahoře malinký plácek a nádherná vyhlídka, vlastně jsem ani nevěděl kam to jedu“. Tolik z mého cestovního deníku.

Dlouho jsem se na pohodu v opuštěných kopcích NP těšil, vyšlo to ale na víkend a navíc je krásné počasí. Hory super, některá mini městečka, která projíždím, jsou tichá a prázdná, ale třeba Soajo či Lindoso přetékají turisty.

 

Porto

Tady by mělo skončit mé trápení s interkomem v přilbě. Shodou okolností mi v Portu podobný problém odstranili i před 10 lety, obratem a zadarmo. Kde přesně to bylo nevím, na recepci v kempu mi ale nějakou adresu dali. První pokus sice nevyšel, dokonce ani druhý a ani třetí, nakonec se ale dobrá věc podařila. Neměli sice originál N-com pro Nolan 104, univerzální Freecom Cardo je umístěný zranitelněji vně přilby, ale konečně! Moc mi ten příjemný ženský hlas chyběl.

 

Serra da Arada

Cesta z Arouca do Säo Pedro do Sul, přes mini hory Serra da Arada, je další z TOP silniček pro motorkáře. Během 40 km se nastoupají a naklesají zhruba 3 km, navíc liduprázdnou krajinou s krásným výhledem na všechny strany.

 

Navštěvuji Guardu (1054 m n/m), nejvýše položené město v Portugalsku a pokračuji dál do kempu v Covilze. Město samo leží v začínajícím příkrém stoupání na nejvyšší vrchol v Portugalsku, kemp je cca 10 km za městem. Z této strany, tj. od východu, budu mít zítra slunce v zádech a hory krásně osvícené. Kemp v lese, to je jenom závora a vrátnice. Naštěstí, kdo je připraven, není překvapen, vybaluji výborný bramborový salát z Lídlu, na olivovém oleji smažím jehněčí, ještě odšpuntovat víno a život by byl krásný… kdyby mi do jídla nelezlo tolik much.

Torre – nejvyšší hora v Portugalsku 1993 m n/m

NP Serra da Estrela, to jsou žulové hory uprostřed Portugalska. Zvedají se strmě z okolní roviny a umožňují daleké výhledy. Výjezd na nejvyšší horu není nijak náročný, kouzlo tahle cesta ale určitě má.

Budím se do krásného dne, natěšeně startuji a stoupám ke známému vrcholu. Před lety jsem ho zdolal z opačné strany na kole, o pár let později znovu na motorce, takže do třetice. Na vrcholu stojí mj. kamenná mohyla, vysoká rovných 7 metrů. Takhle si Portugalci pomohli k dvoutisícovce.

 

Cestou z vrcholu vidím na cestě pod sebou cyklistku, dělá si selfíčko. Zastavuji a nabízím se, že ji vyfotím. Je to Portugalka, když slyší, že jsem z Česka, se smíchem ukazuje na naší vlajku na hrudi. Až později na fotce jsem si všiml skvělého sloganu.

 

Coimbra

Zdržel jsem se jenom chvíli, pamatovat si ji budu ale do smrti. Město leží na návrší, které se jako kužel zvedá z okolní roviny. Už skoro nahoře projíždím vedlejší ulicí po vrstevnici, vozovka má pravou krajnici mnohem výš, nežli levou. Blížím se k hlavní, která vede do prudkého kopce. Nic nejede super...kde se vzalo, tu se vzalo, zleva tu je svižné BMW s milou slečnou za volantem, prudce zastavuji… a marně hledám oporu pro levou nohu. Byla o pár čísel níž, než dokážu udržet motorku vzpřímenou. V prudkém svahu letím ze sedla jako žokej na Taxisu. Že je to v nulové rychlosti, Stromek se jenom opře o kufr, já si oprašuji kalhoty, děkuji slečně za ochotu jakkoliv mi pomoci a spolu s přihlížejícími stavíme Stromka na boční stojánek. Pomoc ale potřebuji i po nasednutí, je tak nakloněný, že ho nedokážu sám narovnat a odjed.

Jsem rád, že to tak dopadlo, cestou do kempu na pláži v Pataias si ale všímám, že se rozsvítil symbol řídící jednotky, na displeji bliká závada F2 a nejde vynulovat počítadlo km.

Asi je správný čas vypadnout do Španělska, zážitků bylo v Portugalsku asi o 300 - 500 % víc, nežli jsem čekal.

 Poslední ráno v Portugalsku je zdejší klasika. Mraky a ještě v 9 hod. to vypadá na déšť. Za dvě hodiny v O‘bidos je už ale obloha modrá a teploměr šplhá ke 30 st. C. Loučím se s pobřežím a mířím do určitě  rozpálené Extremadůry.

 

Cestou navštěvuji pěkné město s hradem Castelo de Vide

 

a o kousek dál bývalý muslimský hrad a vesničku na vysoké skále  Marväo.

 

Tady už jde opravdu do tuhého, teplota vystoupala na 41 st. C. Kupuji láhev vychlazené koly, někde cestou ve stínu mi přijde vhod, trvá to ale přes 100 km, než nějaký stín objevím.

Španělsko

Extremadura

Je to právě Extramadůra, opuštěný a rozpálený kraj korkových dubů, odkud putuje do celého světa slavná Iberská šunka.

Caceres - UNESCO

Cáceres leží v oblasti zvané Extremadura (extrémně tvrdý) asi nejteplejší a turisty určitě nejméně navštěvované části Španělska. Přitom celé město patří ve Španělsku k nejkrásnějším a rozlehlé staré město nemá v Evropě srovnání. Je tiché, impozantní a prázdné.

 

Já tu hledám řešení následku včerejšího pádu v Coimbře, svítící symbol řídící jednotky.  Na recepci kempu mi našli servis Suzuki, dost pracně ho nacházím, ale dělají jenom auta. Technik je fakt ochotný, bere telefon a půl hodiny hledá někoho, kdo se mne ujme. Když nakonec uspěje, přijíždím do malé dílny s prodejnou a dvěma mechaniky. Z jejich výrazu je zřejmé, že to bude prkotina. Napichují diagnostiku, startují a vypínají motor, sem tam někam telefonují, s motorkou občas odjíždějí... Když mi ji po 3 hodinách zase předávají a platím 60 Eur, moc se toho nezměnilo. Symbol jednotky svítí dál a kilometry nejdou nulovat. Závadu prý ale odstranili, zhasnout výstrahu na displeji umí údajně jenom značkový servis.

Cestou zpět do kempu zastavuji u Lídlu doplnit zásoby, když pak znovu nastartuji motorku, stal se zázrak. Na displeji je všechno OK, žádné varování o závadách. Paráda.

Kemp v Cáceres patří k těm luxusnějším. Je tu jednak krásný a veliký bazén, místa pro stany jsou zastíněná a každý má svojí zděnou mini chatičku s koupelnou a stolek se židlemi. Nejsem tady prvně, je to přesně 10 měsíců, kdy jsem tu 3 dny nabíral síly na dalších 650 km, cestou pěšky ze Sevilly do Santiaga de Compostela. Tenkrát, stejně jako dnes, mne doslova ničilo horko přes 40 st.C.

Sevilla – UNESCO

 

V příštím životě mám v plánu narodit se právě tady. Žádné jiné město mne tak hluboce neokouzlilo a to nejsem sám. Potkal jsem Čecha, který tady žije už pár let a vyslechl si jeho zajímavý příběh. Před lety se taky vydal pěšky na pouť do Santiága, v Seville usnul v parku na lavičce a když se vzbudil, batoh, peníze, pas, mobil, všechno bylo fuč. Pár dnů obíhal policii, úřady, taky církevní a jiné dobročinné organizace, aby měl kde spát a co jíst a nežli to všechno vyřídil, tak se zamiloval. Do lidí, města i způsobu, jakým mu byl umožněn důstojný život v jeho tehdejší těžké situaci. A už tu zůstal natrvalo.

Jestli něco Španělé umí, tak to je slavit, to si užívají. V Seville je to vyhlášená týdenní slavnost Feria de Abril, skvělý zážitek i pro turisty.

 

 V rámci oslav se konají i býčí zápasy, názory na ně se různí, silný zážitek je to ale každopádně.

  

  Je polovina července, letní teploty šplhají v Andaluzii až k 50 st. C, na motorce a se stanem není před vedrem úniku. Zkusil jsem odepnout u bundy rukávy, situaci to ale jenom zhoršilo. Je na čase zamířit k severu směr Toledo, snad tam bude lépe.

Toledo – UNESCO

 

Další známý kemp a další slavné město. Ve Španělsku nakonec jiná nežli slavná města snad ani nemají. Před teplem jsem moc neunikl, v kempu je naštěstí bazén a do stínu ve městě to není daleko.

Zůstal jsem dvě noci a spěchám dál na sever, pryč z rozpáleného kraje. V Toledu dovršuji 20 tis. km od startu v Bruntále.

Jedu krajem La Mancha po cestách, po nichž kdysi putoval slavný rytíř Don Quijote de La Mancha. Mlýny s nimiž bojoval, stojí na mnoha místech dodnes.

 

Cuenca - UNESCO

Staré město leží v prudkém kopci, jak také jinak. Až nahoru se dá naštěstí vyjet na motorce a odtud je pak krásný výhled na město a do údolí. Kemp leží asi 10 km za městem, cesta k němu vede pěkným údolím podél řeky a dál pokračuje směrem na Caspe. 

 Etapa Cuenca – Caspe
Vede horami, opuštěným krajem barevných skal, dalekých výhledů a kamenných vesniček. Místy úzká silnička CM 2105 šplhá do výšky 1617 m n/m, 330 km do Caspe jedu skoro stále nad hranicí 1000 m n/m. V pohoří Albarracín projíždím zajímavé opevněné městečko stejného jména.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE