Ani jinak se tady na žádné exkluzivní podmínky nehrálo. Začínalo se už v pro tento klub netypických 19.30, protože o tři hodiny později muselo být pódium vyklizené pro zdejší každovíkendový komerční trhák, diskotéku 80. a 90. let. Přes to tady prostě nejede vlak, ani když ho řídí světová hvězda, lhostejno zda hudební, nebo filmová.
A ani zvukové podmínky nenapovídaly, že jsme přítomni něčemu mimořádnému, spíš naopak – tak špatně nazvučený koncert je v tomto prostoru výjimkou. To, že si člověk musel spíš domýšlet, že se na pódiu činí hned tři kytaristé, že bubeník hraje na celou soupravu, nikoli jen na „kopák“ a že třeba mandolína tady má i svoji hudební úlohu a není jen vizuální rekvizitou, se tady nezažívá každý den.
Špatného zvuku bylo obzvlášť škoda, protože Sutherlandovy písničky v duchu té nejčistší americany, tedy směsi country, folku a rock’n’rollu, jsou opravdu zdařilé. Kráčejí ve stopách Pettyho a Dylana, které tento zpívající herec a vášnivý sběratel kytar přímo cituje ve svém setlistu, i Cashe či Nelsona, jimž skládá poklony v průvodním slově. V jeho projevu je samozřejmě hodně stylizace, v bílém obleku a stetsonu asi v civilu nechodí, ale uvěřit mu lze každé slovo. A to se v tomhle žánru počítá.
