RECENZE: Daniel Špinar v HOMO 40 rekapituluje. Roztřesenému textu nepomáhá ani režie

Inscenace je sledem obrazů, tematicky zacílených na vztahy mezi gayi – a to téměř výlučně pokud jde o sexuální stránku věci. Špinar ukazuje, jak se tyto vztahy navazují, jak probíhají i jak se (ne)naplňují, přičemž klíčovou platformou se pro ně stává mobilní seznamovací aplikace Grindr. Inscenace se snaží předložit co nejvěrnější, byť samozřejmě lehce nadsazený (aby působil i zábavně) otisk reality – a to ať už v podobě konverzace, standupového čísla, či jakoby nezávazného tlachání.

Potíž je v tom, že výstupy jsou příliš popisné (nepracují s významovou zkratkou), drží se pouhého povrchu (nedaří se jim problémy hlouběji rozkrývat) a tematicky se pohybují na velice úzkém poli, opakují de facto jedno a totéž: život v bludném kruhu příležitostných vztahů, ulpívání na hedonistickém prožívání přítomnosti, nedostatek vůle navázat dlouhodobý a plnohodnotný partnerský poměr, byť po něm dotyční touží. Působí časově přetaženě, monotónně a nakonec až úmorně; téměř dvouhodinová stopáž je nepřiměřená.

Rozpačitě koncipovanému a dramaturgicky neošetřenému textu nepomáhá ani režijní provedení. Na jevišti figuruje jako jediný scénický objekt zmenšená maketa typického bílého amerického středostavovského domu – coby vzor „heterosexuálního“ sídla, vůči němuž je dění na scéně v notně ironickém kontrastu. Trojice protagonistů – Tomáš Kobr, Michal Kern a Radim Vizváry – dům různě přelézá, plazí se po něm, prodlévá na verandě – především si ale uvnitř patřičně užívá. Jinou, podstatnější funkci objekt nemá. A ani v jiných ohledech si Špinar nepočíná moc vynalézavě. Hovory postav doprovází ponejvíce ilustrativní akcí, sem tam přihodí nějaký drobný vtípek (místo mikrofonu například používá robertka vyvedeného v duhových barvách), a/nebo dění balí do pro něj charakteristického popkulturního pozlátka. Zazní několik nasládlých songů, hned v úvodu například I Am What I Am od Shirley Bassey, účinkující se předvádějí na způsob travesty show a nosí blyštivé a výstřední kostýmy. Například horní část těla mají oblečenou do gentlemanských sak a dolní do šortek a síťovaných punčoch a la barové tanečnice.

Inscenaci vydatně drží herecké výkony Tomáš Kobra a Michala Kerna: energické, bryskní, s dobře z reality odpozorovaným a mírně ironizovaným projevem gayů. Třetí ve trojici, Radim Vizváry, prokládá Kobrovy a Kernovy výstupy pantomimickými čísly, tak či onak se vztahujícími k tématu. Patrným záměrem je činoherní akci ozvláštnit. Sdělení inscenace se tím ale nijak výrazněji nerozšiřuje. Špinarovo závěrečné poselství „Je třeba si přiznat jinakost a brát to jako výhodu“, byť ho doprovází účinná scénická metafora (všichni tři protagonisté sedí na střeše domu v kostýmech mořských panen), pak působí jako pouhý přílepek, konstatování, které nevyrůstá z předchozího dění.

Burnout aneb Vyhoř! Divadlo znamená svíjet se a pochybovat

HOMO 40 stojí oproti předchozímu HOMO 06 umělecky níž. To, byť studentsky nahrubo tesané, působilo svými krátkými a tematicky rozmanitými výstupy přesvědčivěji, bylo z něj více vidět, že autor a režisér za své dílo jaksi osobně ručí. A inscenace, dodejme pro zajímavost, prohrává vlastně i ve srovnání s podobně koncipovanou rekapitulující prací Špinarova režijního kolegy z Národního divadla a bývalého spolužáka z DAMU Jana Friče Burnout aneb Vyhoř!, nastudovanou loni v A studiu Rubín, která s velkou dávkou zábavnosti i drásavosti referovala o pocitech životního vyhoření dnešních třicátníků