V časopisu Česká hospodyně se v roce 1902 psalo o tom, jak to mají ve Francii vymyšlené s péčí o sirotky. Neznámý autor obdivoval francouzské venkovské ženy, byly prý proslulé svou pilností, dobrosrdečností, zbožností a bezbřehým milosrdenstvím. Pokud zemřela dítěti matka, stal se většinou nebohý sirotek majetkem celé obce. Farář pro roli pěstounky vyvolil některou z žen ze svého stádečka. Tímto jí byla prokázána veliká čest.
Pokud byla pěstounka příliš chudobná, byly přizvány na pomoc další ženy. Pomohly s materiálním zabezpečením sirotka, obvykle přispěly jídlem, oblečky nebo třeba kolébkou. Takto byli sirotci zabezpečování až do doby, kdy se byli schopni o sebe postarat sami. Což ale bylo velice často dávno předtím než dosáhli plnoletosti. Už desetileté dítě bylo považováno za natolik vyspělé, že se o sebe může postarat samo.
Ženy v těchto francouzských krajinách byly všeobecně uctívané a to i muži. Málokterý prý kolem ženy chovající děťátko prošel bez pozdravení slovy „Bůh vás požehnej“. Péče o děti ale připadala jen ženám, muži museli těžkou prací vydělávat na živobytí, neexistovalo, aby například s nemluvnětem zůstali doma.
