Pane doktore, cítíte po 30 letech v české společnosti úbytek demokracie, anebo dokonce hrozbu návratu ke starým pořádkům?
Demokracie v našich podmínkách, to je jenom část společenských procesů, které jsou námi kontrolované a kontrolovatelné. Tím tady vzniká prostor pro další procesy, které nemají pod kontrolou ani politici. Musíme si uvědomit, že jednak žijeme z velké části ve světě, kde hraje důležitou roli virtualita – a jednak ty procesy nejsou standardními procesy, tak jako tomu bylo dřív.
Mám tím na mysli různé korporace a nadnárodní společnosti, které tlačí na politiky, samy vytvářejí pravidla, a tím omezují možnosti demokratického rozhodování, které už zdaleka nejsou odrazem těch velkých ideálů, jaké jsme tu před těmi 30 lety společně sdíleli.
Když už jste se zmínil přímo o tom čase před 30 roky – to znamená začátku 90. let, tak tehdy tu byla nejprve vlna obrovského entuziasmu, kterou ovšem během dvou tří let vystřídalo určité vystřízlivění a rozčarování. Já si vzpomínám konkrétně na Karla Kryla, který po těch prvních heroických měsících v podstatě zlomil nad tím nastupujícím režimem hůl s tím, že je zkorumpovaný a založený nikoliv na pravdě a lásce. Vy jste se shodou okolností s Krylem znal…
On to viděl čistě logicky, protože on byl vychován takovým až rigorózním způsobem k absolutním morálním hodnotám. A to se mu dostalo, takříkajíc, pod kůži do té míry, že vše prožíval mnohem intenzivněji než velká většina z nás. Měl potřebu poctivosti, férovosti, mluvení pravdy atd. A to byl trochu problém.
Takže když jsme se setkali někdy na jaře roku 1990, tak už tehdy mi říkal, že je sám zvědavý, co z toho všeho nakonec vzejde, a už tehdy jsem z něj cítil určitou skepsi.
Jak vy jste prožíval ten začátek 90. let?
Na začátku 90. let tu byla jedna taková obrovská cukrárna plná lahůdek z toho zapovězeného světa, přičemž většina z nich už ale dávno zmizela. Ta cukrárna se totiž zhruba tak v polovině 90. let postupně uzavřela, protože vrchu nabyly některé zájmové nebo lobbistické skupiny, které se snažily často i na úkor jednotlivců a jejich naivity a nepřipravenosti budovat to, čemu se říkalo prosperita. A to mělo za následek nejenom to už zmiňované vystřízlivění, ale také polarizaci společnosti, která odstartovala ve druhé polovině 90. let.
Fotogalerie: - Možná přijde i premiér
My dnes stále řešíme problém vyrovnávání se s minulostí. Ponechme stranou, že se tak děje v době, kdy se počet komunistů a jejich voličů postupně snižuje. Ale stále slýcháme jedno a to samé: Proč se v roce 1990 nepodařilo zakázat komunistickou stranu jednou pro vždy? Bylo dobře, že se tak nestalo?
Určitě. Já bych řekl, že ano. Ono to totiž bylo nakonec ještě prozíravější, než se teď může zdát, nechat to na ten setrvačník pomalu dobíhat.
Protože podívejte se, co se dnes děje v některých západoevropských zemích, kde se ty extremistické přístupy a postoje projevují například velmi často pod pláštíkem dnes velmi populární ekologie, což je v podstatě levicové náboženství bolševického charakteru. A toho všeho jsme naštěstí ušetřeni.
Navíc je třeba si také uvědomit, že komunisté svými hlasy mimo jiné výraznou měrou umožnili zvolení Václava Havla prezidentem. Ale především, kdybychom odstartovali tu novou demokratickou éru zákazem druhé nejsilnější politické strany, pak by to minimálně z hlediska právního určitě nebyl ten nejšťastnější počin…
Ano, to nepochybně a navíc by tam pravděpodobně vznikla určitá důkazní tíseň ohledně aktuálních přečinů těsně předlistopadové garnitury, protože je nutné rozlišovat mezi politikou stalinismu, reálného socialismu v době normalizace a závěrečnou „perestrojkovou érou“.
Co si myslíte o záměru soudit bývalé komunistické pohlaváry Jakeše a Štrougala? Státní zástupkyně si už nyní postěžovala, že proces zbytečně protahují. Teď jde o to, zda není zbytečný ten proces sám o sobě…
Já si myslím, že v případě Jakeše, to byla skutečně taková až absurdní a tragická figurka, ale těžko soudit, jaký byl jeho podíl viny, ovšem třeba právě Lubomír Štrougal se tu naopak podílel na jakés takés prosperitě a stabilitě komunistického státu.
V 90. letech putoval takový žertík – největší krádež století na 11 písmen – odpověď – privatizace…
Minimálně to byl jeden z hlavních procesů, který nahrával tomu, že se u nás velmi rychle vytvořila jakási rychlokvašková ekonomická elita, která tu zůstala až do dnešního dne. To je sorta zbohatlíků, kteří nemají parametry tradičně bohatých lidí v Americe či v západní Evropě působících jako filantropové a vlastenci a dělících se o své bohatství alespoň zčásti s celou společností.
Psali jsme:
Pane doktore, v roce 1993 se Československo rozpadlo na dva samostatné státy. Jak vás to zasáhlo tehdy a jak se na to díváte s tím 27letým odstupem?
Já jsem byl vždycky vychovávaný jako Čechoslovák.
A ze všeho nejvíc mně vadilo, že obyčejní lidi do toho tehdy de facto neměli co mluvit, protože to byla téměř výhradně věc politická. Takže vnímal jsem to vždycky jako cosi násilného. Samozřejmě, že dnes už ty věci odnesl čas, ty hranice zase tolik momentálně neprožíváme a společně se Slováky jsme si k sobě cestu našli – i přes ten necitlivý rezultát tehdejších politických elit.
Druhá věc je, že se na to můžeme podívat také fokusem toho, že někomu se zkrátka tak úplně nehodilo do krámu, že Československo tehdy bylo velmi silným hospodářským partnerem s velkým ekonomickým, a tím pádem i politickým potenciálem, takže rozdělení bylo v tomto směru vlastně ideálním řešením pro některé vlivné kruhy.
Už jste se toho dotkl, když byla řeč o té privatizaci – nemáte pocit, že 90 procent národa se dnes poměřuje pouze majetkem?
Bohužel to tak je, i když to není jenom české specifikum, ale přece jen v těch zemích, které v posledních desetiletích prošly tak překotným vývojem jako my, tak tam je to ještě znatelnější a markantnější. Symbolizuje to, bohužel, tak trochu i tu naši morální nezralost, o které už jsme se taky zmínili.
Jako premiéra máme miliardáře – to je možná také signifikantní, že nás právě tak extrémně bohatý člověk dokázal (samozřejmě ne všechny) politicky oslovit. Při kumulaci všech těch kauz a problémů, je to s podivem, že se zkrátka už sám nesebral a neodešel?
Chcete od českých umělců, aby vás vzdělávali a vychovávali?Anketa
Každopádně je velmi důležité, abychom si uvědomili, že vstupujeme do fáze, kdy budeme potřebovat skutečně profesionální vládnutí. Nemusí to nutně být ten typ firemního manažera, ale hlavně, aby to nebyla nějaká figurka, které jsme tu už několikrát měli.
Například? Koho máte konkrétně na mysli?
Tak ono těch zoufalých postaviček tu bylo v té třicetileté historii docela dost, třeba když se podíváme na rezort dopravy, ale taky na oblast hospodářství. A samozřejmě ani ti premiéři vždycky nezářili – ať už to byl třeba Stanislav Gross, nebo i Vladimír Špidla.
Takže koho případně za pana Babiše?
Já nejsem politolog, abych tohle nějak profesionálně analyzoval. Myslím si, že by bylo dobré podívat se trochu níže v té politice, třeba na úroveň hejtmanů nebo ještě níže do té regionální politiky.
Ale konkrétní jméno nemám a spíše mám obavy, že se tady může dostat do čela někdo nekompetentní, kdo ani pořádně neví, jak celý ten systém vládnutí a státních struktur vlastně funguje.
(Autor rozhovoru Tomáš Procházka.)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
