Připravte se na změny po porodu, které vás neminou. Inspiraci najdete v galerii.

Kdysi dávno

Jmenuji se Milada je mi 55 let. Už jsem skoro zapomněla, jak to všechno začalo. Ale poslední týdny pravidelně na internetu narážím na bezradné dívky, ženy a maminky, které potkal stejný osud. Byly znásilněné a otěhotněly. To ve mně probouzí myšlenky na dobu před 38 lety, kdy mě v parku nedaleko našeho domu přepadl neznámý muž a bez okolků si vzal, co chtěl. Nebránila jsem se, bála jsem se, že by mě zabil. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, se strachem jsem se svěřila rodičům. Nemohla jsem to dusit v sobě. Byla jsem v posledním ročníku na gymnáziu a chystala se na nástup do práce. Necítila jsem se ale tak dospělá a zodpovědná, abych se dokázala postarat o dítě. Máma dlouho přemýšlela, jak ze situace vybruslit, aniž by se naše rodina dostala do řečí. Největší problém byl, že chyběl otec. Nakonec jsme se nad neštěstí povznesli a já se rozhodla dítě donosit.

Láska

Ještě měsíc před plánovaným porodem jsem koketovala s myšlenkou, jestli dítě nepředám k adopci. Čím víc se blížil den D, tím smířlivější moje matka byla. A já brzy pochopila důvod. Ve chvíli, kdy mi Marušku dali na porodním sále do náruče, cítila jsem ohromnou lásku. Věděla jsem, že ji budu ochraňovat a milovat, co mi budou síly stačit. Byla to ta nejkrásnější povinnost v životě.

Na houpačce

Nebudu předstírat, že každý den s ní byl zalitý sluncem. Když jsem padala psychicky na dno a nevěděla kudy kam, byla jsem vyčerpaná a peněz mi moc nezbývalo, proklínala jsem tu chvíli, kdy to celé začalo. Nikdo se mě na nic neptal, jen mě sprostě zneužil a odhodil jako kus hadru. Stačil ale jeden úsměv a všechny chmury jsem okamžitě zahnala. Po letech jsem sebrala odvahu a začala se rozhlížet kolem sebe. Nebyla jsem úspěšná na první pokus, důvěra v muže byla chatrná a ani já - s nálepkou znásilněné samoživitelky - jsem nebyla pro muže zajímavá volba. Nakonec si moje srdce získal Láďa.

Lepší zítřky

Několik let jsme žili odděleně a jen se poznávali, bylo to krásné a romantické. To jsem neznala a užívala jsem si to plnými doušky. Chtěla jsem, aby se líbil i Marušce. Byla to její první zkušenost s mužským. Skvěle si sedli a všechen strach ze mě opadl. Krátce po sestěhování jsem otěhotněla. Dlouhé měsíce jsem probrečela, vracely se mi totiž myšlenky na znásilnění. Docházelo mi, o jak krásné období jsem kvůli násilníkovi přišla. Když jsem pak ale svou rodinu viděla pohromadě, semknutou a upřímně šťastnou, smutek byl pryč.

Dnes je dceři už 37 let a je to má nejlepší kamarádka. Doufám, že je ten pocit vzájemný. Vyrážíme spolu na prodloužené víkendy, nad skleničkou rybízového vína štěbetáme dlouho do noci a z okna kavárny hodnotíme chlapy. Začátek nám možná nevyšel, ale to, co prožívám teď, bych nevyměnila za nic na světě. Všechno zlé je k něčemu dobré. Jen jsem jí stále neřekla celou pravdu. Sbírám odvahu a přemýšlím, jestli je to rozumné.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.