Profesní kariéru má neuvěřitelně dlouhých padesát let spojenou se Střediskem pro rodinu a mezilidské vztahy.
„Mé děti mi říkají, abych už přestal pracovat. Ale mě to ještě pořád baví. I přesto, že k nám nechodí lidé, aby říkali, vyfoťte si nás, my jsme ti ideální manželé, máme se dobře, jsme spokojení a šťastní,“ tvrdí psycholog Rostislav Nesnídal.
Jak vzpomínáte na začátky střediska?
Organizace funguje už od roku 1970, i když název měla původně jiný. Tehdy vznikla jako druhá manželská poradna v České republice. Od té doby prošla několika změnami, už o pět let později se začala podílet také na poradenství v oblasti náhradní rodinné péče, pak přibyla porozvodová terapie. Podíleli jsme se i na zplnoletňování mladistvých pro uzavření manželství. Dnešní název Středisko pro rodinu a mezilidské vztahy a Linka důvěry, obecně prospěšná společnost, je oficiálně zapsaný až po roce 1989.
Rostislav Nesnídal(79 let) Narodil se v Neslovicích u Ivančic na Brněnsku. Později žil v Brně, kde vystudoval psychologii. Díky své ženě však zakotvil na jihu Čech, žijí ve Zborově na Českobudějovicku. Jeho prvním zaměstnavatelem na jihu Čech byla českobudějovická nemocnice. Zabýval se psychoterapií, vedl manželskou a předmanželskou poradnu, s kolegy jezdil jako osvětový pracovník po venkově s programem výchovy k manželství a odpovědnému rodičovství. Až do loňského roku působil jako soudní znalec v oborech klinická a forenzní psychologie. Má dceru, dva syny a sedm vnoučat. Mezi jeho koníčky patří chalupaření a numismatika. |
Kolik neplnoletých spěchalo za socialismu do manželství?
Připomeňme, že uzavírat manželství lze v naší republice od osmnácti let, ale ve výjimečných případech může soud mladší partnery zplnoletnit. A my jsme tehdy dělali ročně 200 párů z celého kraje. Většinou bylo důvodem těhotenství snoubenky. Když měla dívka šestnáct, sedmnáct let a mladík po vojně, přikláněli jsme se ke sňatku. Jenže pak došlo k tomu, že přicházeli i obráceně. Rarita byla sedmnáctiletý chlapec uzavírající manželství s šestatřicetiletou ženou, která s ním byla těhotná.
Přivedla k vám změna režimu lidi s novými typy problémů?
Ano. Zatímco za socialismu jsme se zabývali hlavně řešením manželských a předmanželských vztahů a oblastí náhradní rodinné péče, dneska přichází hodně lidí, kteří mají starosti sami se sebou. To přišlo jako něco nového – člověk třeba není úspěšný v zaměstnání, nemůže se prosadit mezi lidmi, má problémy v kontaktu s druhými, je uzavřený. A další věc – lidé jsou daleko otevřenější než dřív.
Znamená to, že se nebojí svěřit se se svým trápením odborníkům?
Můžeme to hodně zjednodušeně ukázat na počtu psychiatrů. Za komunismu se dali ambulantní psychiatři spočítat na prstech jedné ruky, byli pouze čtyři na celém Českobudějovicku. Dneska je jich šestnáct a nemají čas, nemohou vás vzít, mají narváno. Lidé se nestydí, že mají nějaké problémy a klidně s nimi jdou na trh. Když se ptám těch, kteří k nám přijdou poprvé, každý druhý navštěvuje psychiatra. A často jim právě psychiatr doporučí, aby šli k nám.
A můžete jim být společně prospěšnější?
Psychiatr řeší potíže farmakoterapií, to znamená dá vám lék, kdežto psycholog dělá terapii – tím se doplňujeme. Psychiatr má hodně pacientů, nemá čas povídat si s každým hodinu. Ale my s člověkem pracujeme hodinu, i hodinu a půl, když je třeba. A to ne jednou, klient se vrací na další konzultaci třeba za tři týdny. Navíc děláme psychoterapeutické skupiny, pracujeme s lidmi ve skupinové terapii, kde je důležitá zkušenost od ostatních. Vy mi řeknete – tvůj problém, to je legrace. Ale můj problém, to je vážnej problém. To je kolektivní zkušenost, vzájemně si pomáhají a jeden druhého posilují. Psycholog je v takové skupině jako koordinátor, aby to fungovalo.
Kolik lidí projde střediskem ročně a co považujete za úspěch?
Loňskou statistiku ještě nemáme hotovou, ale nebude se moc lišit od roku 2018. V něm jsme provedli celkem 2 355 intervencí a Středisko pro rodinu navštívilo 433 nových klientů, z nichž bylo 41 procent z krajského města a ostatní ze všech okresů regionu. Stačí nám, když se situace zklidní, protože často jde o děti. Dnes se při rozvodu lidé nejvíc perou kvůli dětem.
Čím to je?
Zjistili jsme, že manželé by se většinou rozešli v klidu, jenže advokáti to vyhrotí – pane Nováku, to si přece nenecháme líbit, máte stejná práva jako manželka, budeme bojovat o toho kluka. Začne válka a odnese to právě potomek. Ty děti pak končí u psychiatrů s různými poruchami, protože byly účastníky bitvy rodičů.
A přeje dnešní doba rodině?
Myslím si, že tradiční rodina má svůj význam z jednoduchého důvodu: vytváří dobré zázemí pro děti, protože dítě potřebuje být někde zakotvené. Střídavá péče funguje dobře jen tam, kde jsou rodiče schopni spolu komunikovat. Jinak nám tyto děti říkají – je to strašné, já něco zapomenu doma a dostanu se k tomu až za 14 dní. Ale je těžké, aby se rodiče spolu domluvili, protože vždycky se někdo cítí ukřivděný. Jeden vítězí a druhý je ten, kterému rozvod zkřížil plány a je nešťastný. Říká se, že po rozvodu to trvá půl roku až rok, než se z něj vzpamatujete. U některých lidí to však trvá v podstatě celý život.
Třeba celá řada našich současných politiků je příkladem, že se rodině moc nedaří.
Jenže oni se vzali za určitých podmínek, ne jako politici, brali se jako lidé. A najednou mají určitý status a neskutečně jim stouplo sebevědomí. Připomnělo mi to jeden můj výzkum, kde jsme zjistili, že se rozváděla spousta policistů. Museli si povinně udělat maturitu a doma měli manželku se základním vzděláním. Najednou se dostali do jiné sféry, začali si sami sebe vážit a říkali – co ta mi bude povídat! A skončilo to rozpadem manželství.
Co vás před lety přivedlo na nápad přidat ke Středisku pro rodinu ještě Linku důvěry?
Linka důvěry má letos 25 let. Přemýšlel jsem dlouho, zda ji mít, protože několik Linek důvěry v té době už v republice vznikalo. Já si myslel, že to je dobrá progresivní práce, protože hodně lidí se dostane do krize, sami si nedokážou poradit a potřebují rychlou radu od někoho zvenčí. Nebo někdo je uzavřený, má nějaké trápení a nechce jít hledat pomoc ven. Radnice měla o tuto novinku taky zájem, tehdejší primátor Miroslav Tetter se jel se mnou dokonce na jednu Linku důvěry podívat do Liberce.
Budějovická Linka důvěry fungovala v prvních letech zdarma. Proč jste tuto výhodu zrušili?
Zkoušeli jsme bezplatné hovory pro volající v krizi několik let, ale bylo to hrozné. Lidé na to nebyli připraveni, a když si do telefonní budky vlezla parta nudících se teenagerů, byla linka zcela zahlcená, ale ti, kteří tuto terénní službu poskytovanou týmem speciálně vyškolených odborníků potřebovali, se nedovolali. Přitom na naše číslo přepojují některé hovory i operátoři z tísňové linky 112.
A co když mají volající tak velký problém, že po telefonu nejde vyřešit?
Pro tyto případy máme i denní místnost krizové intervence. Tam mohou tito volající druhý den přijít a jejich problém můžeme řešit. Zkuste si s trápením, které vám přerostlo přes hlavu, zavolat do jakékoliv odborné ambulance, jestli vás někdo druhý den vezme. Nemáte šanci.
Jak dlouho ještě chcete u práce, kde nabíjíte energií nešťastné lidi nebo třeba rodiny s postiženými dětmi, vydržet?
Za dva měsíce dovrším osmdesátku, mé dospělé děti mi říkají – už toho nech. Já zůstávám, nejen protože za sebe nemám náhradu, ale stále mě to ještě baví. Ale zároveň bych uvítal někoho, kdo by to za mě převzal. Chtěl bych, aby Středisko pro rodinu mělo svoje postavení dál, aby si ho lidé vážili a chodili tam. Víte, v kraji je psychologů se soukromou praxí víc, jenže každý si nemůže dovolit zaplatit za konzultaci 700, 1 200 korun za 50 minut, to je šíleně drahé. My děláme běžnou psychoterapii zadarmo.
A co je pro vás nejlepší relaxací?
Chalupaření a čas strávený s vnoučaty. Žijeme ve Zborově na malém statku. Je tam takové ticho, až se v noci bojíte. Mám tam skleník, v něm se vydovádím, skalku a zahradu, tu už nám sečou děti. A těšíme se s manželkou ze sedmi skvělých vnoučat.
