Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Hned po přistání a výstupu z letadla bylo patrné, že člověk se nachází v malé zemi obklopené mořem. O Česku se často říká, že jsme malá země, ve srovnání s Maltou jsme ale geografický gigant. Pamatuji si, že na letišti byl jen jeden terminál a jeden východ. Cesta taxíkem z Luqy (místo, kde se nachází letiště) do Valetty (kde jsem pobýval) nezabrala během nedělního dopoledne ani 15 minut. Zmenšené byly vzdálenosti a taky stavby. Sídlo premiéra a prezidenta byly velké asi jako naše radnice a Pražský hrad by zabral rozlohu možná celého jejich hlavního města. A ať byl člověk ve městě anebo na vesnici, všude byl cítit slaný mořský vzduch. I lidé byli o něco menší a ať jsem se hnul kamkoliv, všude jsem při svých 191 cm vyčuhoval. Dalším významným rysem, který doprovázel mé první dny na Maltě, bylo přijetí ze strany místních. Všichni mně s úsměvem ukazovali, kde co najdu, podle čeho se mám orientovat ve městě, jaká jsou hlavní dopravní spojení se zbytkem ostrova apod. Nikdy nezapomenu na jejich ochotu. Vždy, když jsem někoho zastavil, zda-li by mi ukázal cestu z bodu A do bodu B, každičký z dotázaných to bral jako velkou výzvu a občas obvolali i půlku své rodiny a známých, jen aby mě navigoval správně.
Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazil? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně neobvyklý?
Častokrát se mi stalo, že poté, co jsem řekl, že pocházím z České republiky (pro mnohé stále Československo), spousta lidí obratem odvětila, jestli je to ta země, kde slavíme pohřby večírkem. Vysvětlil jsem jim, že to není večírek, ale trachtace, tedy spíše jakási oslava života zesnulého a že se nejedná o nic špatného. Přesto v hlubší debatě kladli otázky, jak je možné, že tuhle „trachtaci“ připravuje nejbližší rodina, zasažená bolem ztráty nejbližšího, a ne jejich přátelé a známí, aby jim ulevili a pomohli v tak těžké chvíli. Pro ně styl našeho pohřbu byl naprosto nepochopitelný.
Lidovky.cz: Vrátil jste se do Česka. Nechybí vám Malta?
Malta je stále v mém srdci a někdy zvažuju, jestli bych se tam třeba někdy na tzv. „stará kolena“ nevrátil.
Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí?
Abych řekl pravdu, nejsem velký jedlík a byť mám českou kuchyni rád, dokážu bez ní dle mých zkušeností docela dlouho vydržet. Možná se mě občas při delším pobytu v zahraničí stýská po obědě u rodičů, ale při něm ani tolik nejde o jídlo jako o atmosféru u stolu.
Lidovky.cz: Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Vařil, nebo spíše pokoušel jsem se uvařit svým kamarádům české jídlo několikrát. Občas mi ale chyběly ty správné suroviny, které v Česku běžně koupíme, a tak jsem s výsledkem nebyl nikdy moc spokojen. To je ale možná úděl a pocit všech kuchařů. Z těch několika málo mnou připravených jídel jim nejvíc chutnalo uzené, které jsem přivezl při jedné z cest z Moravy. Exoticky na ně působila i kombinace s uzeným a meruňkovým kompotem. Dále moji přátelé ještě velmi cenili variaci vepřo, knedlo a především zelo.
Lidovky.cz: Máte děti? Učíte je česky?
Nemám. Ale kdybych měl a žil v zahraničí, určitě bych je česky naučil. Mrzelo by mě, kdyby neuměly mou rodnou řeč. Čeština je sice těžká, ale Česká republika je skvělá země a to vykompenzuje všechny nesnáze při jejím učení.
Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
To je ta země, kde před časem skončila válka? Vy jste kousek od Ruska, že? S překvapením žasnu, kolik Evropanů si takhle plete zeměpis/dějepis a Českou republiku zaměňuje s jinými. Přitom by zrovna příklad Československa a jeho poklidné rozdělení ve dvě země, které přišlo ze dne na den bez jediného výstřelu, měl být uváděn mezi hlavními headliny každé učebnice historie či politiky a všichni nejen v Evropě by tento dějinný moment dělení státu měli znát. Z toho si asi umíte představit, jakou přednášku jsem spustil poté, co někdo o Česku nevěděl zhola nic.
Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Už je to dlouho, co jsem byl na Maltě. Jejich politiku proto pravidelně nesleduji. Občas si pouze dohledám informace ke kusým zprávám, které proběhnou českými médii. Naposled to třeba bylo k tématu organizované vraždy novinářky, která otřásla nejen Maltou ale i celou Unií. Zda-li se liší jejich a naše politická kultura, nedokážu posoudit. Z posledních rozhovorů s mým dobrým maltským kamarádem, který se po volbách konaných po zmíněném atentátu stal členem parlamentu, se domnívám, že ta naše je na tom přece jen lépe.
