Marrakéš je jedinečnou branou do orientální atmosféry Jižního Atlasu

Proevropsky orientované Maroko je velmi dostupnou exotikou, kde se domluvíme francouzsky a většinou i anglicky. Letecky se dostaneme do Casablanky za čtyři hodiny přímým letem s Air Arabia Maroc nebo s přestupem přímo do Marrakéše a rázem se ocitáme v jiném světě. Orient tady na nás dýchne mnohem více než v jiných severoafrických zemích a přece je tu naprosto bezpečno. Ženy by se měly oblékat do dlouhých sukní i rukávů a mít s sebou vždy šátek pro případ, že se ocitnout v méně turistické oblasti – to aby nenarušovaly kulturní zvyklosti země a nevyvolávaly falešné naděje místních mužů.

Projíždíme-li celou zemi, neunikne nám, že je nesmírně rozmanitá, a to především na jaře. Vidíme kvést maková pole, slyšíme hučet obrovské vodopády a nad hlavami se nám prohání opice, zatímco vysokohorské louky poblíž na skalách vyskládaných vesnic Atlasu spásají ovce a nahoře ještě leží sníh. A přestože koupání v Atlantiku je spíše pro otužilce, můžeme si tu zasurfovat nebo jen tak nasát slaný vzduch v některém z rybářských přístavů.

Jemaa el-Fnaa – náměstí, kde to žije

Město Marrákeš bylo založeno v druhé polovině 11. století na strategicky výhodném místě na úpatí Atlasu. Dominantou města je mešita Kutubíja, respektive její minaret. Věž o čtvercovém půdorysu zdobí na vrcholku pruh modré keramické mozaiky a završují ji tři zlaté koule. Večer je minaret nádherně osvětlen a místní Marrakéšané pod ním tráví čas. Mladí i staří posedávají v parčíku před mešitou, děti si hrají a točí se na nejstarším kolotoči světa, k němuž je potřeba jen pevná palma – dítě se chytne jednoho palmového listu a odrazí se na něm o kus vedle. Pokud je tam kamarád, kterého může při tomto otočení skopnout, tím lépe. Dětský smích přehluší až muezzinovy vznešené tóny, ale nikdo z místních se ani nepohne z místa. Opouštíme večerní zábavu a opět se noříme do směsice vůní, zvuků, smíchu a potkávání. Sousední náměstí Jemaa el-Fnaa svítí tisíci světýlky.

Marrakéš byl odjakživa trhovým centrem berberských atlaských kmenů, které sem přijížděli prodat a utratit. Maročané mají neuvěřitelnou zálibu v různých hrátkách, ve kterých figurují sázky. Shlukují se do kroužků na nejživějším náměstí světa, Jemaa el-Fnaa. Zvědaví turisté tu přihlíží nefalšovanému zápalu v soutěžích – lovení láhve s limonádou na udici, strefování míče mezi dvě kuželky, a také různým tombolám, hudebním vystoupením, fakírům, řečníkům a ženám, které tetují henou. Tento karneval se děje na náměstí jaksi náhodou a od nepaměti. Turistů je tu spousty – více než kdekoli jinde, ale splývají s davem. Večer se náměstí mění v jednu velkou restauraci, divadelní scénu a místo, kde si dávají dostaveníčko lidoví vypravěči a hráči na tradiční třístrunný nástroj zvaný gimbri.

Marrakéšská medina – medresy, paláce a koželužny

Uličky mediny neboli starého města jsou poměrně široké, a pokud nejsou kryté stříškou nebo rohožemi nataženými mezi domy, dopadá sem spousta světla. Bloudíme křivolakými tržišti, aniž bychom na sobě nechali znát, že nevíme, kde jsme. Najednou se ocitáme na překvapivě volném prostoru náměstí Place de la Kissaria. Kromě moderní mešity tu stojí nejlepší marocká medresa, tedy islámská univerzita, kterou nechal postavit Ben Youssef z rodu Almoravidů a na jejíž podobě se podíleli granadští stavitelé. Veškeré dřevo i fasády jsou pokryty jemnou dřevořezbou a štuky. Opodál stojí Koubba Almoravidů, která zřejmě sloužila původní mešitě jako místo rituálních koupelí. Hlavní pavilonek, který pochází z 11. století, je zapuštěn několik metrů pod současný povrch města. Nacházíme tu ještě zbytky cisteren, latrín a fontánek, také spousty motivů využívaných v architektuře od té doby až dodnes.

Pokračujeme do oblasti kolem Severní brány, kde se nachází koželužny. Poslední stovky metrů již nepotřebujeme mapu ani pomoc místních. Kolem koželužen se šíří velmi silný zápach – do pečlivě umíchaných louhovacích směsí se totiž stále přidává holubí trus. Podobně jako ve Fésu, tak i tady se umění zpracování kůží a jejich barvení předává z otce na syna, z generace na generaci jen v několika rodinách. Vyčiněné kůže se pak suší na střechách nebo dvorcích okolních domů. Lidé tu pracují bez jakýchkoliv ochranných pomůcek a není tedy divu, že často umírají v mladém věku na různé nemoci dýchacího a zažívacího ústrojí.

Palmové háje – požehnání i starost Berberů

Jižní svahy Atlasu se sklání do pouštní oblasti. Kamenitá hnědošedá poušť hamada je čas od času osvěžena palmovou oázou, hliněnými vesnicemi či opevněnými citadelami nazývanými ksoury nebo pouštními hrady zvanými kasby. Nejvíce z nich vidíme ze silnice RN10, které se přezdívá také „cesta kaseb“, na jih a později východ z Marrakéše.

Vesnice Aït Ben Haddou původně vznikla na karavanní stezce vedoucí ze Sahary do Marrákeše, a protože si dokázala uchovat svůj původní vzhled i rázovitou atmosféru, byla v roce 1987 zapsána na seznam dědictví UNESCO. Ve známost vešla hlavně díky americkým a evropským filmovým štábům, které zde natáčely celou řadu kastovních trháků včetně Ježíše Nazaretského, Alexandra Velikého, Prince z Persie, Lawrence z Arábie, Kunduna nebo třeba Gladiátora. Není divu, že tolikrát sloužila jako kulisa, při pohledu od řeky působí shluk paláců, zdobených věží a jednotlivých domečků nalepených na skále neskutečně kompaktně. „Místní už již vesnici opustili a své domy si postavili poblíž,“ vysvětluje nám prodejce suvenýrů a dodává: „dnes jsou tam jen obchůdky a stánky se suvenýry. Zajďete si až k vrcholové kasbě. Je tam krásný výhled na údolí.“

Poblíž Skoury, v pěkné palmové oáze, stojí několik zajímavých kaseb. Jednou je starý hrad Ben Moro ze 13. století, dnes přestavěný na hotel (www.kasbahaitbenmoro.com), a druhou Kasbah Amerhidil ze 17. století, považovaná za nejkrásněji zdobenou a udržovanou kasbu v Maroku.

Tinerhir – městečko ve vádí

Ve všech říčních údolích s dostatkem vláhy jsou palmové háje a ani údolí řeky Todgha poblíž města Tinerhiru a soutěsky Todra není výjimkou. Celá oáza s palmovými háji se táhne vyschlým vádí v délce skoro 50 kilometrů a žije zde kolem 80 000 obyvatel, kteří se řadí k berberskému etniku Amazighů. Tito lidé se většinou živí zemědělstvím nebo obchodem. Není tedy divu, že snad každá zdejší rodina má v palmami porostlém údolí své políčko. „Pěstuje se tu například kukuřice nebo vojtěška,“ vysvětluje Jusúf, kterého potkáváme na cestě a zdarma nám nabízí své služby průvodce. Dodává: „když je vojtěška bez květu, tak se hodí jen jako krmení pro zvířata, ale s květem je vhodná k barvení látek. Dále tu pěstujeme broskve, datle, fíky, moruše nebo třeba granátová jablíčka.“ Červené skály se tu kloní k řece Oued Todgha, sem tam vykoukne z úrodného pásu u řeky nějaký ten bílý minaret a na úpatí skal jsou nalepené vesnice, domeček na domečku, všechny hranaté, všechny v teplých tónech. Dávno už se nestaví ze dřeva a hlíny, i tady nahradil železobeton většinu konstrukcí. Ale barva a hmota se nemění, a tak vypadají dnešní obydlené vesnice stejně jako ty opuštěné.

Na předměstí Tinerhiru leží opuštěná vesnička Afanour. Cesta sem vede po kraji zavlažovacích kanálků a sytě zelených políček i přes bujnou palmárii. Za touto živou zelení se tyčí ruiny vysokých hliněných domů a uprostřed nich kopulka mešity. Šikovného správce napadlo zrekonstruovat a zpřístupnit stařičký hliněný svatostánek, který je tak jednou ze tří marockých mešit, kam smí turista vstoupit.

Erg Chebbi – pestrobarevné pískoviště

Život v kamenité poušti byl možný díky soustavě podzemních zavlažovacích kanálů, nazývaných kanáty, v Maroku pak „khettara“. Vchody do této soustavy spolu s kladkami, které z hloubky tahaly vodu, jsou k vidění v rovnoběžných pruzích podél silnice. Připomínají tisíce velikých krtinců nebo miniaturních vulkánů a místy si prohlídku zpestřujeme bojem s neodbytným prodejcem falešných fosílií nebo krystalů.

Silnice kaseb končí v moderním městě Er Rachidiam, kde odbočujeme doprava, do údolí řeky Ziz. Kousek za oázou Meski nacházíme spoustu palmových hájů, v některých jsou hotýlky. Zajímavou kasbu navštěvujeme v obci Maadid, kousek před Erfoudem. Opevněnou část vesnice tvoří čtvercová hradba s třemi branami, z nichž dvě zadní vedou do palmových hájů. Jedna ulice uvnitř citadely obíhá hradbu a další dvě kříží vesnici na čtyři části. Veškeré další komunikace jsou v podstatě jen průchody mezi jednotlivými vícepatrovými hliněnými domy.

Brzy zjara oživuje neutěšenou rovinu jižní pouště série slaných jezer Dayet Srij, u nichž hnízdí růžoví plameňáci. Nad nedozírnou plání se zrcadlí písečné duny jako barevné hory. Přijíždíme k obci Merzouga a míříme hned k hotelům, které nabízí výlety na velbloudech. Na jejich hřbetech pak podnikáme asi dvouhodinové putování pískem k nejvyšší z dun. Pozdní slunce vykresluje v teplých tónech křivky nekonečného množství dun, vítr tvaruje jemné žebrování. V samém středu zlatavých kopečků leží osada berberských stanů pro návštěvníky. Jsou spíchnuté z těžké hnědé látky, kterou na obdélníkovém půdorysu podpírá několik dřevěných tyčí. Podlaha tu není, koberce a matrace leží přímo na písku a osvětlení dodává petrolejka. Ještě než zapadne slunce, vybíháme na nejvyšší kopec. 

Duny dávají pocit věčného pohybu a přesýpání, ale přece jsou tvrdé a dá se po nich dobře chodit. Daleko před námi, za stovkami dun, svolává muezzin k večerní modlitbě. Přímo nad hlavou nám vyrostly zářivé hvězdy a na nebe se vyhoupl měsíc. Venku před stanem usedáme na koberec a dostáváme ten nejlepší „tažín“, maso se zeleninou připravené dušením ve speciálních keramických hrncích kónického tvaru. Z tábora se ozývá hudba a netrvá dlouho a také náš Berber začíná zpívat, hrát na bubínek a hlučet na dvojité kastaněty zvané karkabat.

Další články si můžete přečíst na cestovatelském portálu HedvabnaStezka.cz.