LN: V jaké fázi natáčení nového filmu vás tahle mimořádná situace zastihla?
V okamžiku, kdy jsme měli natočených dvacet dnů a přibližně deset nám ještě zbývá. Chystali jsme se na takový čtyřdenní blok ve zlínské nemocnici, kde nám to kvůli koronaviru zrušili. To byla první komplikace. Potom jsme se postupně snažili s tím natáčecím plánem nějak hýbat, že bychom využili jiné lokace, jako třeba soud, ale u všech se ukázalo, že jsou problematické, a natáčení jsme museli zastavit.
  |
LN: Co to znamená pro budoucnost vašeho filmu? Půjde natáčení prostě odložit na dobu, až krize pomine?
Je strašně složité cokoliv plánovat. Natáčet by vlastně myslím i teď teoreticky šlo, tím že je to vlastně práce jako jakákoliv jiná, která dnes může probíhat, není to stejný případ jako divadlo, kde je provoz vyloučený kvůli počtu lidí v hledišti. Ale u natáčení je jeden problém, a to že když plánujete třeba desetidenní natáčení a zaplatíte dopředu všechny lokace a tak dále, a najednou někoho ze štábu postihne koronavirus, musí i všichni ostatní jít do čtrnáctidenní karantény a může dojít k opravdu velkým ztrátám a velmi tím ohrozíte celý projekt. Takže teď spíš čekáme, co nastane, jak to bude probíhat dál.
LN: Je ale tedy možné, že až se situace uklidní, dejme tomu za dva měsíce, navážete, kde jste přestali?
Je to tak. Pořád platí, že ty dvě třetiny máme za sebou a zbytek zkusíme dotočit, jakmile to půjde, klidně i po nějakých oddělených blocích.
LN: A je něco, co můžete přece jen dělat i teď?
Snažíme se ten film už stříhat, takže se nám tím pádem nějak tvaruje před očima.
LN: Jaké je téma filmu, jestli to chcete dopředu prozradit?
Zabývá se odvrácenou tváří dnešního virtuálně globálně propojeného světa. Hodně se zaměřujeme na to, jaký to může mít dopad na jednu konkrétní rodinu. Je to velmi herecký film, v hlavních rolích jsou Miroslav Donutil, Alena Mihulová, Martin Pechlát, Vojta Kotek, Eliška Křenková a Pavla Beretová. Je to taková hodně ansámblová věc.
LN: Takže možná i váš nejdiváčtější snímek...?
Takhle úplně to není. Je to drama a rozhodně ne nějak lehké. Já moc neuvažuji v těchhle kategoriích, jak moc to bude divácky přístupné. Doufám, že ten film bude dobrý, že ho dotočíme a samozřejmě i že si najde cestu k publiku.
LN: To téma globální propojené společnosti teď získalo nový aktuální a dost varovný akcent. Momentálně jde především o velké ohrožení, ale vidíte v tom zároveň třeba i nějaký tvůrčí impulz nebo inspiraci, když sledujete, jak se společnost s tou hrozbou vyrovnává?
Je to strašně zvláštní. Především jsem teď v takovém divném stavu, že ten současný film ještě nemám dotočený, uzavřený, takže tím se teď zabývám nejvíc. A pak je zvláštní třeba i to, že mám pocit, že se každé ráno do té situace nějak jinak probudím, jinak ji vnímám. Mění se mi to opravdu každým dnem. Tím, jak jsem v kontaktu i s jinými lidmi ze štábu a pořád probíráme, jaké by byly možnosti dalšího natáčení, tak si všímám, že i jim se strašně mění vztah k tomu, co se děje. Ten strach, který byl ještě pár dnů zpátky, mi připadal větší než teď, tím jak se na tu situaci adaptujeme. Aby z toho ale vyplynul nějaký nápad, na to je myslím zatím příliš brzy. Až s nějakým odstupem si budeme moci říct, co to pro nás znamenalo.
LN: Je to v každém případě velmi intenzivní období, které jistě uměleckou tvorbu do budoucna poznamená...
Doufám, že výsledkem nebude, že budou vznikat jen optimistické veselé komedie, jak to v takových případech občas bývá!
LN: Máte informace, jaká je momentálně situace ve Slovinsku?
Myslím, že je to podobné jako tady, i když nakažených je o něco méně. Slovinci i o něco později zareagovali, což mě dost překvapilo, vzhledem k tomu, že je Slovinsko velmi blízko severní Itálii. Co se týká opatření, která činí vláda, je to velmi podobné jako tady, jen s několikadenním zpožděním. Jdou stejnou cestou jako Česko.
