Kde hledat naleziště filmového braku? Třeba v knize, jejíž název se budete zdráhat vyslovit
Když 24. března zemřel ve věku 72 let filmový režisér Stuart Gordon, věnovala mu média nanejvýš několikařádkovou vzpomínku, nejčastěji ani to. Gordon byl totiž autorem filmového „braku“. Nízkorozpočtových děl s velkou chutí šokovat diváky naturalistickými scénami násilí a hrůzy a zároveň na ně pomrkávat s ďábelskou ironií.
Nejznámější jsou Gordonovy adaptace povídek H. P. Lovecrafta Odtamtud (From Beyond) a Re-Animátor (Re-Animator). Fotografie ze snímku Odtamtud se často objevují v časopiseckých článcích o hororu, když je zapotřebí vybrat nějakou obzvláště nechutnou ilustrační fotografii. Re-Animátor si pohrává s tématem séra, které dokáže oživit mrtvé. Což se nakonec zvrhne v mluvící uříznuté hlavy a pořádně naštvané mrtvoly.
Zásadní přitom je, že se celý děj neustále pohybuje na hraně hrůzy a humoru, byť černého. Je sice pravda, že exces je možné natočit i zcela vážně, jak jsme mohli vidět od Passoliniho po snímek Saulův syn, ale ne každý má tyto hlubinné ambice. Někdy hrůza umí lépe promluvit, když je podpořena chechotem, někdy se prostě jen tvůrci chtějí bavit a totéž očekávají od publika. Je vůbec otázka, jak onomu „humoru“ ve filmech plných krve a hrůzy říkat. Není to rozhodně humor stejný jako v knihách s označením „humoristický román“. Ani „černý humor“ není úplně přesné. Většinou se u takových béčkových hororů, na které se chodí lidé bavit, stejně jako se bát, jejich humornost nijak nepojmenovává, protože s ní člověk již automaticky počítá. A těžko se říká, že se jdete bavit na film, kde někdo druhému utne hlavu lopatou.
Camping s krvavým lančmítem
Pro estetiku podobných zážitků se často používá slovo „camp“ všeobecně označující potěšení ze špatného vkusu používaného ironickým způsobem. Pojem camp původně pochází z queer kultury a v 60. letech minulého století jej do dalších oblastí rozšířila kulturní kritička Susan Sontagová. Právě o dílech H. P. Lovecrafta psal Josef Škvorecký jako
