Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Kultura

KABÁT: Jako by to bylo dnes. Česko se bude zdát velké, nedohlédneme-li dál

Skladatel Petr Skoumal. foto: Archiv MAFRA - Hynek Glos

PRAHA - Poslouchat staré desky, to je jeden ze způsobů, jak se zabavit v karanténě. Kdo chce mít zážitek na druhou, pustí si píseň o tom, jak někdo poslouchá desky: ano, tu od Petra Skoumala, kterou vydal na albu Poločas rozpadu v roce 1990.
  14:30

Petr Skoumal ji ale zpíval už před Listopadem a trefoval se s ní do jednoho z nejbolavějších míst společnosti omotané ostnatým drátem: „Starej pán sedí a poslouchá jazz/ a zdá se mu, jako by to bylo dnes,/ starej pán sedí a poslouchá jazz/ a na desce se točí pes./ Jó, ráno si vzal čistý ponožky/ a zajel si do Paříže bez doložky.../“

Eventualita, že to znovu bude něco, nač se jen vzpomíná, byla docela dlouho nepředstavitelná. Virus to bleskurychle změnil a do Paříže (natož třeba Benátek) se našinec zase nějaký ten pátek nedostane. V rámci těch nejmimořádnějších opatření je to patrně v pořádku, ale jde o to, jak dlouho to bude trvat a co z těch omezení zůstane (přinejmenším v hlavách) už napořád. Panika, kterou vyvolal šéf Ústředního krizového štábu Roman Prymula svým známým výrokem o tom, že nejsou vyloučené ani dva roky restrikcí, nemá jen ten povrchní důvod, že se lidé chtějí v létě vykoupat v moři. Jde tu o možnost cestovat jako o symbol svobodné existence. A také o otevřené hranice jako důkaz sounáležitosti s Evropou.

 Samozřejmě jedna věc je něco chtít a druhá mít možnost to udělat. Pokud bude na západě Evropy dál zuřit pandemie a v Česku už od ní bude pokoj, bude se pro bezstarostné otevření hranic argumentovat obtížněji. Je však brzy malovat čerta na zeď a předpokládat, že západní modely boje s virem tak zásadně a dlouhodobě selžou. A také bude třeba bedlivě vážit, jak velká hrozba je ještě taková, aby ospravedlnila izolaci Česka od přirozeného prostředí plných evropských souvislostí.

Jinak se může stát, že se budeme neodpustitelně dlouho dusit ve vlastní šťávě a na vlně zadostiučinění se povezou ti, kdo byli vždy vůči Evropě nevraživí a už dávno před pandemií si hrdě škrtali na poznávacích značkách svých aut symbol EU. Teď se těmi vozy podívají do Rozvadova či do Mikulova a dál už ne, možná si díky tomu něco uvědomí. Anebo také ne a zalíbí se jim možnost udělat Česko, které se díky možnostem cestovat opticky poněkud smrsklo, znovu velké: bude se nám takové zdát, nedohlédneme-li dál.

Lze si představit, že někdo vidí uzavření hranic nejen jako hygienické opatření, ale i jako satisfakci vůči těm, kdo ve své zpovykanosti pohrdli Krkonošemi a museli (nejen letos, kdykoliv) jezdit lyžovat do Itálie. Lipno je naše moře, proč jezdit v létě někam dál a riskovat?

Že by se možnost odjet vlakem z Wilsonova nádraží do Paříže už nikdy neobnovila, toho se snad přece jen bát nemusíme. Rostoucích tendencí izolovat se, udělat si to tu pěkně po svém podle sloganu jednoho vizionářského obchodního řetězce „co je české, to je dobré“, toho se můžeme nadít snadno. Czexit?

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...