Češi za hranicemi. Singapur jako vzor boje s koronavirem. Roušky se tu víc než jindy nenosí

Momentka z epidemií koronaviru omezeného života v Singapuru.

Momentka z epidemií koronaviru omezeného života v Singapuru. Zdroj: Ivo Zlámal

Momentka z epidemií koronaviru omezeného života v Singapuru.
Momentka z epidemií koronaviru omezeného života v Singapuru.
Momentka z epidemií koronaviru omezeného života v Singapuru.
Žena v roušce na letišti v Singapuru.
5
Fotogalerie

Ivo Zlámal žije dlouhodobě v Singapuru, kde pracuje v tamní pobočce německého softwarového gigantu SAP. V seriálu webu E15.cz, v rámci něhož Češi žijící v zahraničí popisují dění kolem koronaviru a dopady pandemie na místa, kde se právě nacházejí, líčí situaci v zemi, která je dávána za vzor v boji s nákazou. Nejen jeho ale i další příběhy a svědectví mohou sloužit jako srovnání případně inspirace i pro Česko. 

Městský stát nacházející se na jižním cípu malajského poloostrova v jihovýchodní Asii byl na pandemii připraven opravdu obdivuhodně. Druhý den poté, co svět obletěly zprávy o novém koronaviru, zde bylo zavedeno první opatření v boji s nákazou spočívající v měření teploty cestujícím z Wu-Chanu. To se záhy rozšířilo na celou pevninskou Čínu. Kdo přijel s teplotou či jinými příznaky, zamířil do čtrnáctidenní karantény.

V „klidných časech“ vybudované kliniky specializující se na epidemie byly uvedeny do pohotovostního režimu. Ty tu jsou kvůli zkušenosti země a regionu s jinými případy z historie, naposled s epidemií SARS.

Zasedl krizový štáb. Laboratoře finišovaly navyšování kapacit a ve spolupráci s místními univerzitami a biotechnologickými firmami vedly neúprosný boj s časem při vývoji testů. Když byl ke konci ledna identifikován první případ onemocnění COVID-19, nemocnice již měly testovací soupravy k dispozici. 

Na začátku února pak byly pozastaveny všechny lety z Číny a na jeho konci se při počtu 30 nakažených zvýšil stupeň ochranného systému DORSCON (Disease Outbreak Response System Condition) ze žluté na oranžovou barvu. Z obchodů v záchvatu paniky zmizel toaletní papír. 

Druhý únorový týden jsem strávil v Japonsku a po návratu do Singapuru mě překvapilo měření teploty u vchodu do kanceláře. Teploměry a infračervené kamery následně zaplavily celé město. V současné době se s nimi setkáte při vstupu do téměř každé budovy, obchodu či restaurace.

I za normální situace velice upravené město stupňovalo svou snahu donekonečna čistit všechno možné. Všudypřítomnými se staly dávkovače na dezinfekční prostředky. (Mimochodem pochybuji o tom, že by místní režim zašel tak daleko, že by v případě nedostatku zakázal dezinfekci vyrábět renomovanému místnímu lihovarníkovi. Na ostrově nesporně platí celá řada někdy až bizarních nařízení, jejich vymáhání se však překvapivě často řídí zdravým rozumem.)

Jak se nákaza sířila po světě, rozrůstal se seznam rizikových zemí. Obyvatelé Singapuru vracející se z těchto zemí šli povinně do dvoutýdenní domácí karantény. To samé čekalo krátkodobé návštěvníky, případně jim byl v závislosti na situaci v dané zemi vstup zakázán úplně. Dodržování karantény Singapur důsledně kontroluje za pomoci telefonátů, sdílení polohy mobilu či osobních návštěv v místě bydliště. Zda se jedná o nepřijatelné špiclování, nikdo neřeší. Netrvalo dlouho a objevily se první případy „bohorovných“ expatů, kterým v důsledku porušení karantény bylo okamžitě zrušeno pracovní povolení a během 24 hodin byli vyhoštěni.

Podobně důsledný je boj proti síření viru i v oblasti testování, trasování a hospitalizace. Singapur byl od začátku schopen dohledat lidi, kteří s nakaženými přišli do styku. Ti byli následně otestováni, a kdo měl pozitivní nález či vykazoval i jen mírné příznaky onemocnění, byl hospitalizován ve snaze zabránit komunitnímu síření. Nyní trasování usnadňuje chytrá aplikace TraceTogether. Lidé se k ní povětšinou hlásí a nahlašují. Funguje tu taky informování lidí od úřadů o nových opatřeních skrze WhatsApp. 

Po dobu zhruba měsíce a půl se za použití popsaných nástrojů zdála být celá situace plně pod kontrolou. Pandemie neměla na můj život žádný vliv až do půlky března, kdy onemocněl jeden z kolegů v SAPu. Kancelář byla následně zavřena, dezinfikována a všichni zaměstnanci posláni na home office. To ale v našem případě není problém a jde o přirozené fungování i v normálu.

Od poloviny března začal počet nově nakažených narůstat a Singapur tak postupně pokračoval v utahování šroubů. V současné době je země uzavřena turistům úplně, expati potřebují k návratu povolení úřadů. Důvodem je skutečnost, že většina nových případů nakažení byla dovezena ze zahraničí. Pro vysvětlenou uvádím, že na ostrově s rozměry 50 krát 30 kilometrů žije zhruba 5,7 milionu lidí, z čehož 1,7 milionu tvoří expati. V polovině března se pak v zahraničí nacházely stovky tisíc obyvatel.

Má to i tu nepříjemnou souvislost, že řada lidí pracujících ve službách, hotelech a restauracích je z Malajsie. Mnozí z těchto pendlerů se pak rozhodli zůstat v Singapuru, byť tu třeba nemají zajištěno bydlení a musí velmi obtížně řešit, co se sebou v čase mimo svou pracovní dobu. I k tomu jsou ale jindy velmi striktní místní úřady benevolentní a dokážou „přivřít oko“.  

Na konci března, před pár dny, došlo na opatření, která do chodu města zasáhla výraznějším způsobem. Do konce dubna jsou uzavřeny bary, kluby, karaoke, divadla apod. a zakázány společenské akce nad deset lidí. Zároveň došlo k zpřísnění „safe distancing“ (nezaměňovat se „social distancing“) opatření. Při pobytu venku je potřeba dodržovat vzdálenost od ostatních minimálně jeden metr. V praxi se to projevuje například tak, ze nákupní střediska kontrolují počet nakupujících a v restauracích můžou pro stolu pro čtyři sedět jen dva. Město se viditelně vylidnilo.

Školy zůstávají otevřené s tím, že od 1. dubna se budou studenti základních a středních škol v rámci předběžných opatření jeden den v týdnu vzdělávat doma. Během posledních pár dní počet nově infikovaných klesá a ve vzduchu je tak cítit naděje, že se přísná opatření nebudou prodlužovat.

Možná poněkud překvapivě nedochází k masivnímu užívání roušek. Na začátku února dodala vláda do každé domácnosti čtyři kusy chirurgických roušek s tím, že by měly být používány jen tehdy, pokud se dotyčný necítí dobře. V těch případech je však lidem doporučeno zůstat doma, případně vyhledat lékařskou pomoc. Paradoxně tak na ulici nenosí roušky o mnoho víc lidí než normálně. Expati se tak v Singapuru dokázali poměrně snadno dostat ke zdravotnickému materiálu a mohli ho posílat do svých domovských zemí, kde třeba chybí. 

Dopady na ekonomiku zatím nejsou zas až tak drastické. I tak vláda na podporu zasaženým lidem a podnikům vyčlenila podporu ve výši v přepočtu asi 600 miliard korun, což odpovídá desetině HDP. Zde je na místě zdůraznit, že Singapur od 80. let hospodaří s vyrovnaným rozpočtem a nízkou daňovou zátěží. Může si a bude si moci na trzích relativně levně půjčovat. Zároveň platí asi obecné přesvědčení lidí, že od státu nemají ve velké míře očekávat podoru, dotace a podobně.

Suma sumárum: Singapur jednoznačně těží z předchozích zkušeností s epidemií SARS. Svou roli hraje i snadná kontrola hranic a možná i tropické podnebí, které díky dostatku slunečního záření mimo jiné podporuje imunitu. Jak napovídá situace v ostatních vyspělých státech regionu, klíčovou roli zřejmě hraje připravenost a včasné, promyšlené, cílené zásahy.

Zvolená strategie se pochopitelně neobešla bez zaškobrtnutí, naštěstí však zatím nedošlo k žádným fatálním, těžko uvěřitelným přehmatům. Díky tomu se situace nevymkla z rukou a vláda tak může pružně reagovat na danou situaci, aniž by musela brutálně zasahovat do života obyvatel.