Do ulic Milána je možné vyrazit jen s čestným prohlášením v kapse pro případ policejní kontroly. Opatření s cílem omezit šíření koronaviru jsou tvrdá. Hrozí pokuty až do 3000 eur. V Miláně nedávno takřka „přes noc“ vznikla i nová speciální nemocnice pro pacienty s COVID-19. „Chybí ale personál,“ říká český konzul Michal Bucháček.

V Miláně působíte od léta, měla to být spíše klidná destinace, teď to tak rozhodně není. Jak teď vypadá tamní život?

Je pravda, že doma jsem slíbil, že po životě v Berlíně a Bruselu bude Milán rozhodně klidnější destinací. Koronavirus ale všechno změnil. Polehčující okolností je, že jsme v tom všichni, včetně Itálie, nevinně. Jsou uzavřené školy, obchody, restaurace, parky, veřejná místa, omezen volný pohyb ve městech i mezi nimi. I pro nás samozřejmě platí striktní omezení. Jsou tvrdší než v České republice. Pokud opouštíte svůj byt nebo dům, musíte mít s sebou čestné prohlášení pro případ policejní kontroly.

V něm pod hrozbou trestního stíhání podepisujete, že se nenacházíte v domácí izolaci po pozitivním testu a že z domu vycházíte z důvodu naprosté nutnosti. Ven lze jít pouze ze tří závažných důvodů: nezbytná cesta do práce, nezbytné obstarávání potravin nebo léků a nezbytný důvod zdravotní. Za porušení hrozí tvrdé sankce a drastické pokuty v rozmezí 400 až 3000 eur.

Pro vás jako diplomaty žádná výjimka není?

Pravidla platí pro všechny, diplomaty nevyjímaje. Všechna tato opatření v Lombardii vstoupila v platnost už 9. března a jsou shrnuta pod heslo: „Zůstanu doma.” Dokonce přišlo i další zpřísnění, 22. března skončila možnost chození ven na zdravotní procházky, zakázán je i individuální venkovní sport. Přístup v Lombardii je dost tvrdý. Občas to má i absurdní rozměry. Zatímco venčit psa lze, na procházku s dětmi jít nemůžete, respektive pouze s jedním a jen v okolí vašeho bydliště. Když máte děti tři, jako třeba my, rázem se to o dost komplikuje. Aktuálně se o tom vedou vášnivé debaty. Zatím se toto omezení nevztahuje na privátní zahrady.

Italská míra empatie

V českých médiích probleskují zprávy o tom, jak už toho Italové mají dost, že jim docházejí peníze, roste nespokojenost, hrozí rabování… Odpovídá to realitě?

Pokud jde o sever Itálie, tady je klid a velká disciplinovanost už od počátku této epidemie. To samozřejmě nevylučuje jednotlivé excesy, které se asi odehrávají všude, nejen v Itálii. Opatření v podobě volného pohybu osob jsou ale naprosto bezprecedentní a otázkou je, nakolik to svobodná demokratická společnost může unést, na rozdíl od nějaké diktatury a totalitní společnosti. Čím delší dobu ta opatření budou trvat, tím náročnější to pro všechny bude.

V Česku někteří lidé, kteří se nakazili koronavirem, mluví o tom, jak se setkávají s nenávistí, nejen na sociálních sítích, ale i od sousedů, s výhrůžkami. Je něco podobného v Itálii?

Ne, to jsme tady snad vůbec nezaznamenali. Itálie se tradičně vyznačuje vysokou úrovní empatie a velkou dávkou solidarity a platí to i v těchto těžkých časech. Do služby v nemocnicích se hlásí tisíce dobrovolníků, lidé vyvěšují italské vlajky a po večerech zpívají ze svých balkónů a teras slavné italské písně, aby překonali to ticho i obavy.

Předpokládám, že na konzulátu i aktivně sháníte informace o tom, jak by Česko mohlo Itálii pomoct. Vím, že nějaká pomoc už dorazila.

Naši standardní agendu nahradilo nejprve starání se o naše občany v Itálii, o ty, kteří se snažili dostat zpět do Česka v době, kdy možností kvapem ubývalo. Ministerstvo zahraničí vypravilo pro Čechy repatriační autobus, jímž také naopak dorazili z Prahy italští občané. Druhá velká agenda je komunikace s regionálními autoritami, podávání zpráv do Česka o místní situaci a také sdílení italské zkušeností, která je unikátní. Itálie byla bohužel první zemí v Evropě, kde se virus objevil a rozšířil.

Prahu jsme proto žádali o poskytnutí pomoci Itálii a tento týden v pondělí dorazila – v podobě deseti tisíc ochranných obleků určených primárně italským zdravotníkům. Italská vláda rozhodla, že pomoc půjde do nejzasaženějšího regionu, kterým je právě Lombardie. Měli jsme tu čest ji v Miláně osobně předat italské Civilní ochraně a lombardské vládě.

Jak to bylo s těmi respirátory a rouškami určenými původně pro Itálii a zabavenými omylem v Česku? Předpokládám, že kolem toho bylo mezi Italy hodně negativních emocí…

Bohužel je to tak. To nedorozumění, ke kterému došlo v České republice, se přelilo se zpožděním několika málo dnů do Itálie. Vyšlo tu v médiích několik velmi negativních zpráv. Snažili jsme se ty škody pokud možno omezit – komunikací směrem k médiím i k italské veřejnosti. Ale přišlo to pro Česko asi v nejhorší možný okamžik, protože zrovna v den, kdy se tento příběh objevil v médiích, Itálie zaznamenala do té doby nejvyšší počet mrtvých za jeden den.

Tomu pak odpovídaly i reakce italské veřejnosti, která nám je dala velice jasně najevo. V podobě telefonátů, mailů a vzkazů na sociálních sítích, které byly velmi negativní. Obrazu Česka v Itálii tato kauza určitě neprospěla.

Půjčte nám své zdravotníky

Jak vlastně vláda v Itálii vysvětluje, že zrovna na ni koronavirus tak tvrdě dopadl? Objevují se různé teorie o tom, jak tam nákazu zavlekli nelegální čínští pracovníci v italském módním průmyslu. Je nějaká potvrzená teze, proč se nákaza tolik rozšířila a nejprve právě v Lombardii?

Je to předmětem různých analýz více či méně seriózní povahy. Faktorů, které sehrály roli, bylo víc. Prvním je fakt, že mezi Lombardií a Čínou jsou poměrně úzké ekonomické a obchodní vazby. Spousta lombardských firem má svou výrobu v Číně nebo s čínskými firmami spolupracuje. S tím souvisí řada obchodních cest jedním i druhým směrem. Spousta Číňanů má velký zájem o italskou módu, každoročně navštěvují módní veletrhy, jezdí sem nakupovat a řada slavných značek sídlí právě v Miláně.

Druhý faktor je italský způsob života, který je velmi sociální. Lidé se chodí bavit s přáteli, udržují čilé kontakty napříč generacemi, kontakt je velmi intenzivní. To bezpochyby k rozšíření viru přispělo. A do třetice hraje zásadní roli to, že Itálie má nejstarší populaci v Evropě a na koronavirus zde nejvíce umírá starší a velmi stará populace, která je vůči koronaviru nejzranitelnější. Průměrný věk obětí je tu 79 let.

Máte přehled o tom, zda jsou v Miláně nějací čeští lékaři a zdravotnický personál?

Takovou informaci nemáme, ale jsme v podstatě v permanentním kontaktu s lombardskou vládou. Do Prahy jsme směřovali jejich prosbu o pomoc posílením zdravotnického personálu, kterého se tady přes veškeré nasazení a vnitroitalskou solidaritu stále nedostává.

Tento týden se otevřela speciální nemocnice pro pacienty s COVID-19 v někdejším pavilonu milánského výstaviště. Vyrostla v rekordním čase, asi za deset dní, za nesmírného nasazení, budovala se ve třech směnách 24 hodin denně. Podařilo se ji vybavit, je to plnohodnotná nemocnice s kapacitou přes 200 lůžek intenzivní péče. Zásadní problém je ale právě nedostatek personálu.

Žádost o tuto pomoc jste tedy předali do Prahy?

Už 19. března jsme měli videokonferenci s lombardskou vládou, žádost jsme tlumočili obratem do Prahy. Ministerstvo zahraničí hned druhý den začalo jednat s ministerstvem obrany, dostala to pak k řešení vláda, ale tam bohužel nedošlo ke shodě.

Čeští vojenští zdravotníci mají skvělou pověst a bezpochyby by byli velkým přínosem nejenom pro Itálii, ale v důsledku i pro Českou republiku. Zkušenosti, které by pak mohli přinést zpět domů, by byly nedocenitelné. Česká republika je, co se týče šíření koronaviru, v časovém zpoždění tří čtyř týdnů po Itálii a zkušenosti tohoto typu, přímo z první linie, by mohly být ku prospěchu i českému zdravotnictví.